Literární historik a editor Michal Topor se už uvelebil v roli jakéhosi nosiče pochodní, řeklo by se s Arne Novákem, jemuž M. Topor také v minulosti věnoval svou péči. V posledních letech „svítí“ na osobnosti, jako jsou Arne Laurin, Richard Messer či Emil Saudek – a Topor je často jediný, kdo tak v přítomném čase činí. V edici Antologie IPSL, kterou M. Topor též vede, vyšla v loňském roce jako dvacátý svazek antologie Čtení o Ivanu Olbrachtovi, kterou také sám uspořádal a komentoval. I Olbrachtovo jméno bývá dnes skloňováno řídce. Tradičně koncipovaná čítanka, kterou má vymezovat (možná až zbytečně zaumný) podtitul Mezi estetikou a politikou transgrese, přináší výběr z více jak třicítky ohlasových textů vzniklých v průběhu jednoho půlstoletí (resp. v letech 1913 až 1962). Pokračování textu Nasvěcování Olbrachta

Robertu Krumphanzlovi se letos v září přihodí padesát let. Z jedné strany na tom není nic překvapivého. Nakladatelství Triáda, jež jubilant spoluzakládal a jehož je vedoucím redaktorem, je už více než čtvrt století vzorem důkladného redakčního řemesla, šiřitelem vnitřně soudržného edičního plánu a pokorným prosazovatelem hodnot nejen úzce literárních, ale také obecně lidských, jako jsou ohled na druhého, podpora slabších nebo solidarita s ostatními v nouzi. Pokračování textu RK 50

Kosti, textappealy či malé hry a další slovesné happeningy Ivana Vyskočila (27. 4. 1929 Praha – 28. 4. 2023 Praha) nastolují či navrhují („Jeden řekne: Když dovolíte, vážení, tak to bylo třeba takhle:“) situace, v nichž jsme a nejsme doma, jež jsou naše vlastní – jsou totiž vlastní Ivanu Vyskočilovi, který je zároveň vlastní jim. Jsou do té míry živé, do jaké jsme ochotni se rozpomenout, nechat se vtáhnout do hry byť poslechem naší vlastní řeči, jejích léček, úskalí, ale i skulin, jimiž lze čas od času zaslechnout netušenou významovou kvalitu. Jak na otázku po příčině vlastní nespokojenosti, svého rozrušení a neklidu, který působil, poznamenal při příležitosti první části své autobiografie Die Ursache Thomas Bernhard: „Die Ursache bin ich selbst.“ Pokračování textu Mastodont a jeho oběť ještě po šedesáti letech, čili o aktuálnosti světa Ivana Vyskočila

Nejsem si jist, zda nám jde spolu s autorem rozhořčené reakce, Petrem Kourou, o stejnou věc – totiž o Vladislava Vančuru a jeho dílo, nikoliv o osobní sebeprezentaci. Do značné míry to potvrzuje pochybnosti vyslovené už nad jeho knihou, úsudek si musí udělat každý sám. Kourova publikace má vědecké parametry, proto by měl její autor být schopen unést i relevantní věcné výhrady, které ke knize mohou zaznít. Považuje-li Koura za „lež“ tvrzení, že „určující poznámka pod čarou (č. 51) je formulována nejednoznačně“, není zde o čem diskutovat – vůbec tu nejde o Holečka, ale o všechny čtenáře, které tyto dokumenty mohou zajímat. To, co Koura obsáhle vysvětluje v pobouřené reakci, měl mít jednoznačně uvedené v knize. Naznačené „pokoutní“ úmysly a celá konstrukce v závěru autorovy reakce jsou mimo můj obzor a hlavně vkus. Mohu jen vyslovit naději, že se historicky zajímavé a důležité téma dočká někdy v budoucnu serióznějšího zpracování.

Lukáš Holeček zveřejnil v tomto internetovém časopise text, který měl být recenzí na moji nedávno vydanou knihu Vladislav Vančura a nacismus, to jsou hluboké protiklady. Holeček nenechává na knize nit suchou a jediné, o čem se vyjadřuje pozitivně, je obálka s portrétem Tibora Hontyho, která se prý „velmi vydařila“. Kdyby pan Holeček věděl, že nápad na využití této fotografie pochází ode mě, nejspíše by ji také „sepsul“. Nemohu se tak zbavit dojmu, že Holečkův text je ve skutečnosti útokem na moji knihu, který nevychází z reálných skutečností a že určitým způsobem souvisí s taktéž nedávno vydaným sborníkem (pardon, kolektivní monografií) Vladislav Vančura v literárním kontextu 20. století (2002, Masarykova univerzita), do kterého pan Holeček přispěl studií o Vančurovi v zrcadle knižní ankety Lidových novin. Rád bych tedy na jeho text reagoval, mám totiž důvodné podezření, že moji knihu nečetl, ale pouze prolistoval. Pokračování textu Reakce na text Lukáše Holečka

Jsem ráda, že tu můžu říct něco bližšího o Anne Frankové, o jejím deníku a také stručně o tom, čím je výjimečné české Souborné vydání jejích textů. Je to ovšem velmi široké téma. Za 20 minut, které jsem si na to vyhradila, nemůže dojít na všechny aspekty (podrobnější texty se najdou na www.iliteratura.cz). Pokračování textu „Vše“ o Anne Frankové

Výuka psaní ve škole, samotný proces psaní a možnosti jeho hodnocení jsou základní otázky pojetí předmětu český jazyk a literatura, spřízněných disciplín i jejich oborových didaktik. Přístup k výuce psaní může zásadně ovlivnit způsob a koncepci vzdělávání jako celku. Nedávno byla v rámci Systému podpory profesního rozvoje učitelů a ředitelů, který je zaštiťován Národním pedagogickým institutem ČR, publikována Metodická příručka Český jazyk a literatura s podtitulem „Od zadání k hodnocení žákovských textů“ (autoři: Soňa Havlíčková [kap. 2], Radka Brejchová [kap. 3], Stanislav Štěpáník [kap. 1, spolupráce na kap. 2], Andrea Baumannová [kap. 4], Markéta Emmer Illová [kap. 4], Hynek Krátký [spolupráce na kap. 2]), která se zaměřuje právě na oblast psaní. Pokračování textu Psaní v dnešní škole aneb Jak se o něm píše v metodické příručce z roku 2023

Kniha historika Petra Koury Vladislav Vančura a nacismus, to jsou hluboké protiklady (Pulchra 2022) je anoncována jako „zásadní příspěvek k Vančurově biografii“. Tato očekávání však nenaplňuje. O Vančurově protinacistické činnosti kniha neříká nic, co bychom dosud nevěděli. Zato se však hned v úvodním slově dozvíme, že o Vančurově zapojení do odboje se Petr Koura dozvěděl na rybářském kroužku z učebnice svého staršího spolužáka. Pokračování textu Kniha o Petru Kourovi, resp. Vladislavu Vančurovi

V prvním mezipatře hlavní budovy Filozofické fakulty Univerzity Karlovy stojí socha T. G. Masaryka. Připomíná autorovo dlouholeté působení na této instituci. TGM přišel do Prahy roku 1882, ve chvíli, kdy univerzita byla rozdělována na českou a německou část, a to i – nelze to zastírat – z finančních důvodů. Pokračování textu Opět Masaryk

Vydávání textů Vladimíra Raffela (1898–1967) po druhé světové válce jeho dílo neoživuje, spíše paradoxně přispívá k jeho umrtvování. Plán vydat výbor z Raffelova díla představil už na konci osmdesátých let Karel Milota, ale k realizaci dochází až v roce 1997 v nakladatelství Český spisovatel (soubor Elektrický les), a to ve chvíli, kdy samotné nakladatelství ukončovalo svou činnost. Distribuce knihy proto vázla a publikace končila coby novinka rovnou ve výprodeji. Pokud necháme stranou diplomovou práci Hany Prchlíkové z roku 2000 (Medailon spisovatele Vladimíra Raffela), obhájenou na PedF UJEP a přinášející mimo jiné jako přílohu xerokopii dochovaných strojopisů Raffelových básní z rodinné pozůstalosti, je nové vydání povídek Ta, jež povstala z krystalu (Filip Tomáš – Akropolis, knižnice Skrytá moderna 2022) v edici Martina Dvořáka dalším pokusem připomenout prozaické dílo Vladimíra Raffela. Zpřítomnit jeho dílo je jistě ve svém záměru dobrý počin, ovšem realizace vyvolává několik vážných otázek. Pokračování textu Přemýšlet, nenaplňovat