V roce 1963 se poprvé uskutečnila celostátní přehlídka uměleckého přednesu Neumannovy Poděbrady. Tradice tohoto festivalu se udržela i po roce 1989, a to s pozměněným názvem Poděbradské dny poezie. Jeho pořádání se ujaly nejprve Viola a Divadlo hudby – Lyra Pragensis, poté Divadelní obec (Sekce slova), následně Společnost přátel kultury slova (1992–2002) a od roku 2003 spolek Slovo a hlas, odkazující na stejnojmenné sborníky Poetické kavárny Viola, pod záštitou Herecké asociace (od roku 2013). Na pořádání a koncepci festivalu se zásadním způsobem podílel editor, literární historik a propagátor recitace Vladimír Justl (1928–2010).
„Byl to Vladimír, kdo po roce 1989 nedopustil, aby se tradice uměleckého přednesu v Čechách vytratila. Vyvinul veliké úsilí, aby festival zůstal zachován, zbavil ho nánosů daných kulturní politikou předchozího režimu a došlo i k dramaturgickým úpravám, které trvají prakticky dodnes,“ vzpomínala v roce 2013 v revue Souvislosti Justlova manželka, herečka a divadelní pedagožka Marta Hrachovinová (*1955). Ona sama se v roli interpretky účastnila festivalu již v sedmdesátých letech a po Justlově úmrtí po něm předsednictví v uvedeném spolku a pořadatelskou práci převzala.
Hlubší reflexe předrevoluční i porevoluční historie této akce zatím chybí, což je škoda, neboť i v jejím případě politické dějiny poznamenávaly programovou strukturu i výběr laureátů nejvyššího festivalového ocenění Křišťálová růže. Například v roce 1970 měl cenu získat herec a šiřitel profesionálního přednesu Vlastimil Fišar (1926–1991), jenž festival založil, ale z politických důvodů z ocenění sešlo. Na svůj podíl na těchto událostech vzpomínala ve svém knižním „svědectví“ z roku 2000 i Jiřina Švorcová, jež měla díky svému angažmá ve Svazu českých dramatických umělců k festivalu velmi blízko a jež sama v roce 1978 Křišťálovou růži obdržela. Vedle toho Vladimír Justl, který opakovaně kritizoval jednu z laureátek, angažovanou recitátorku Ludmilu Pelikánovou (oceněna 1975) a který byl za tzv. normalizace z výše uvedeného Svazu vyloučen, byl po řadu let na festivalu persona non grata (srov. Vladimír Justl: Jako když se modlí kardinál…, Literární archiv 1997, sv. 29, s. 117).
V roce 2024 proběhl 61. ročník této přehlídky. Spolek Slovo a hlas se snaží festival oživovat a činit přístupnějším – kupříkladu dalším doprovodným programem a koncerty. Jenže ani letošní angažmá písničkáře Tomáše Kluse k popularizaci Poděbradských dnů poezie nijak zvlášť nepřispělo – o festivalu nadále referují zejména sami pořadatelé v interních a regionálních tiskovinách (kromě nich podle databáze Česká literární bibliografie například M. Hrachovinová pro Naši pravdu, 17. 6. 2022), a tak nezbývá, než připojit sumář vlastních dojmů z aktuálně proběhnuvšího ročníku:
1) Součástí 61. Poděbradských dnů poezie se stalo slavnostní odhalení Poděbradského Poesiomatu. Město Poděbrady s firmou Kobza, s. r. o., uzavřelo smlouvu o dílo a licenční smlouvu v hodnotě 295 tisíc korun na dobu pěti let. Na podobě poesiomatu úzce spolupracovalo se spolkem Slovo a hlas, který si ho de facto přivlastnil coby prezentaci „umělců slova a hlasu spojených s poděbradským festivalem“. Ve většině měst poesiomaty přibližují místní literární tradici a kulturu, avšak v dějišti festivalu se tento lokální přístup jeví jako málo dostačující. Možnosti výběru mezi rodáky či autory spjatými s tímto lázeňský městem by mohly být nepřeberné: namátkou Hynek z Poděbrad, František Turinský, S. K. Neumann, prvorepublikoví ukrajinští emigranti (mezi nimi Olena Teliha), Jan Zábrana (na poděbradském hřbitově pochovaný), absolventi Koleje Jiřího z Poděbrad, kněz František Lukeš, řada současných autorů včetně nejmladší generace (Michael Vácha nebo slamerka Thea Sedmidubská). Jako inspirační zdroj lze též zmínit edici Polabští básníci, v níž editorka Lenka Kusáková v roce 2016 představila polabské židovské autory (mezi nimi poděbradští rodáci Franz a Hans Janowitzové).
Namísto toho se zdejší zařízení stalo prostou zkostnatělou klenotnicí. K poslechu bylo vybráno celkem 29 ukázek. Kromě literárních textů, u nichž byl důraz kladen právě na jejich interprety („Hana Maciuchová čte K. Erbovou“), byly dále zvoleny „autorské recitace“ Jozefa Kronera, Vladimíra Holana, Jaroslava Seiferta a Jana Skácela. To vše doplnili „zpívající básníci“ Wabi Daněk, Jaroslav Hutka, Karel Kryl, Jaromír Nohavica a Jiří Suchý. Celý záměr objasňuje úvodní slovo k poesiomatu pronášené Martou Hrachovinovou:
„Vítejte ve světě poezie a krásy mateřského jazyka. To jsou základní složky po staletí osvědčeného elixíru, který pro vnímavého posluchače může být lékem na bolest, osamělost, deprese, ale stejně tak je i povolenou drogou radosti, štěstí a naděje. Jenže pro správný účinek musí být takový elixír okořeněn interpretačním mistrovstvím. A kde jinde než v Poděbradech. Právě tady se přece už od roku 1963 pravidelně potkávají nejlepší herci a herečky, kteří virtuózně dokazují magickou sílu slova. Postupující světová globalizace však začíná vážně ohrožovat postavení menšinových jazyků. Zhruba každých čtrnáct dnů prý nenávratně mizí ze světa jeden jazyk. Možná je jen otázkou času, kdy začne chřadnout také naše vzácné kulturní dědictví – český a slovenský jazyk. Také proto dnes před vámi stojí originální Poděbradský Poesiomat jako železná schránka nezapomenutelných hlasů, krásy jazyka a oslavy poezie. Je skvělé, že za tímto účelem spojili síly autoři projektu Poesiomat ze spolku Piana na ulici, město Poděbrady, Český rozhlas a spolek Slovo a hlas, který každoročně pořádá Poděbradské dny poezie. K nádherným růžím tady všude kolem, které zasazují špičkoví laureáti, držitelé Křišťálové růže, nejvyššího ocenění v oboru, nyní přibyla i zvuková ukázka toho nejlepšího z odkazu české a slovenské národní identity. Teď už záleží jen na nás, jak pozornými budeme posluchači a jak široce otevřeme svá srdce.“
Patetické úvodní slovo tak obsah poesiomatu prezentuje jako směs klišé, frází a ustrnulých představ, kde jsou poezie a její přednes vnímány jako „lék“, „elixír“ a „magie“. Takový komentář, evokující proslovy Neumannových Poděbrad sedmdesátých let, má zcela opačný účinek a posluchače spíše odrazuje, než aby je upoutal.
2) Doprovodný program letošního ročníku tvořila také komorní výstava v Polabském muzeu s názvem Na srdce je báseň (Vladimír Justl, Josef Čejka, Jan Zábrana), věnovaná slovy organizátorů „třem osobnostem, jejichž společným jmenovatelem je báseň a poděbradský genius loci“. Výstava byla rozprostřena do dvou místností. V první se Karel Kropík ze Spolku českých bibliofilů snažil přiblížit dílo Jana Zábrany (1931–1984) a bibliofila Josefa Čejky (*1946) jednoduchou výstavkou knižních titulů. Druhou prostoru Marta Hrachovinová zasvětila zásluhám Vladimíra Justla. Těžko však říci, nakolik Justlův odkaz mohlo komukoli přiblížit „naštosování“ knih do vitrín, křišťálové vázy s umělými růžemi a ve zlatých rámech kuriózně zarámované slovníkové heslo včetně bibliografie – zkrácené, s drobnými úpravami, připojenými fotografiemi a především nepřiznaně (!) přejaté ze Slovníku české literatury po roce 1945 (skuteční autoři Drahomíra Vlašínová a Michal Jareš). Vyznění je tedy značně protichůdné: sice se velkodušně propaguje poezie, ale zároveň se zatajuje práce (pražských) literárních vědců a nerespektuje jejich duševní vlastnictví.
3) Soutěžní festivalový program doplnil pořad z cyklu Setkání s básnířkou Zhudebněná poezie Karly Erbové. Avizovanou účast autorky zmařilo její úmrtí v březnu tohoto roku. Pořadem provázeli muzikoložka Věra Šustíková a hudební skladatel Jiří Bezděk. Večer s malým počtem posluchačů se bohužel vyznačoval stejnou neživotností jako dva výše uvedené počiny. Moderátorka si povzdechla nad neúčastí mladých, ale pro ty, kteří nepřišli, je třeba mít plné pochopení, neboť prezentace života a díla Erbové se odehrávala v rovině megalomanské mýtotvorby. Z básnířky, jejíž dílo má rysy grafomanie, se stala celoživotní disidentka „bez příčiny“. Publikovala prý v samizdatu (jenže v edici Strom, vydávané vlastním nákladem v letech 1990–1999) a psala texty pro Svobodnou Evropu (ovšem až v devadesátých letech). Na přímý dotaz, proč se stala po roce 1968 údajně zakázanou a nežádoucí autorkou, byla odpovědí pokrčená ramena (tento fakt do jisté míry rozporuje bibliografie připravená Knihovnou města Plzně v roce 2013 i některé rozhovory s básnířkou). Erbové básnické dílo bylo dále průběžně prezentováno ukázkami z konzervativních melodramů, přičemž V. Šustíková neváhala co do obliby zhudebňování zasadit Erbové dílo po bok Kainara, Holana či Skácela, ba je nad ně povýšit.
Poděbradské dny poezie roku 2024 byly poznamenány rigiditou, zveličováním, ale i „vznešeným“ plagiátorstvím. Ukazuje se, že příslušníci generace, kteří mají osobní zkušenost s normalizačními ročníky poděbradské recitátorské soutěže, ve snaze oslovit širší publikum i mládež neatraktivním a současně elitářským výchovně-vzdělávacím způsobem jednoduše selhávají. Prostě: Poezie je jinde.