Archiv autora

Knihy vydané za posledních pětatřicet let Janu Zábranovi (1931–1984) přinesly nejen neporovnatelné básnické, prozaické a esejistické dílo, ale ukázaly také jisté limity editorského a nakladatelského přístupu. Jako by vydavatelé z původní vynalézavosti, vášnivé zaujatosti a citlivé rozvahy přepnuli na jakéhosi autopilota a nezpozorovali přitom, že trajektorie Zábranova textu není souladná se způsobem nerozlišujícího kompletování, nota bene v takovém typu vydání, jaké volili v Torstu. Pokračování textu Pozůstalost – edice = nezvládnutá rovnice

První číslo letošního kulturního čtrnáctideníku A2 z 3. 1. přineslo kromě úvodníku a ankety ještě čtyři stati o Jiřím Wolkerovi – básník totiž zemřel přesně před sto lety. Většinu materiálů spojuje snaha zbavit Wolkera nánosů Štollova zničujícího výkladu z roku 1950, vdechnout jeho dílu nové významy a k tomu probleskne pár vymítačských zmínek o evergreenu tohoto čtrnáctideníku – devadesátých letech 20. století, kdy byl prý básník odsuzován jako „zločinný“ komunista. Pokračování textu Bez paměti se žije lépe

V dozvuku Textologického kolokvia z konce listopadu 2023 se vraťme ještě k politice Městské knihovny v Praze ve věci e-knih. Zajímá nás, jak instituce přistupuje k různým dílům jednoho spisovatele, a abychom situaci nekomplikovali, omezme se jen na tzv. čítankové autory. V zásadě tak navazujeme na příspěvek Michala Kosáka ze 7. 12. 2023, jen ostříme spíše makroskopicky. Pokračování textu Desiderata Městské knihovny

Jako 120. svazek edice Česká knižnice vyšly letos Básně a prózy (1949–1955) od Egona Bondyho. K vydání je připravil dokonalý znalec autorova díla a de facto jeho výhradní editor Martin Machovec. Počin je to výjimečný, a to v několika ohledech. Do pomyslného nebo uzuálního kánonu domácí literatury, jejž Česká knižnice ztělesňuje ať chce či nechce, se tak poprvé dostává dílo, které literární historie poválečného písemnictví spojuje s podzemím, neoficiálností a větší než přiměřenou společenskou nonkonformitou. Pokračování textu Egon Bondy v České knižnici

Uprostřed letošního léta vydalo nakladatelství FF UK práci Jiří Němec – Bibliografie 1953–2022, kterou sestavil Robert Krumphanzl. Svazek o 166 stranách je nejen vzorně odvedeným řemeslem v oboru evidence, třídění a popisu, ale také tvořivě koncipovaným dílem. Organicky uspořádaný soupis slouží výborně jak k vyhledávání Němcových původních prací, překladů, editorských počinů a literatury o něm, tak k lineární četbě, která dosahuje účinků monografie psané s vášní. Pokračování textu Napínavá bibliografie

Od studie v odborném časopisu se zpravidla očekává původní myšlenkový výkon, rozpracování nějakého badatelského problému. Na textu Autenticita: kritický pojem konstrukce nového kánonu českých dějin moderního umění, k jehož sestavení spojily síly Milena Bartlová a Jitka Šosová (Umění, č. 4/2022), je odzbrojující, s jakou bezelstností se od odborného (Andrej Babiš by řekl: „tradičního“) úzu odklání a obnažuje svůj pravý účel: být úředním plněním grantového úkolu, a to včetně čtyřpatrové genitivní závislosti. Pokračování textu Jak napsat grant

Akademik Ladislav Štoll (1902–1981) byl po konci komunistického režimu v roce 1989 představován ve zjednodušeném podání, jako postava s úzce omezeným intelektuálním horizontem, odpovědná za značné škody v české literatuře. V posledních deseti patnácti letech se však ukazuje, že černobílé vidění totalitní šedi už není udržitelné, že je třeba interpretační nánosy devadesátých let odstranit. Pokračování textu Ten řekl to a ten zas tohle

Robertu Krumphanzlovi se letos v září přihodí padesát let. Z jedné strany na tom není nic překvapivého. Nakladatelství Triáda, jež jubilant spoluzakládal a jehož je vedoucím redaktorem, je už více než čtvrt století vzorem důkladného redakčního řemesla, šiřitelem vnitřně soudržného edičního plánu a pokorným prosazovatelem hodnot nejen úzce literárních, ale také obecně lidských, jako jsou ohled na druhého, podpora slabších nebo solidarita s ostatními v nouzi. Pokračování textu RK 50

Od roku 2010 vydává redakce časopisu Revolver Revue jako samostatnou přílohu přibližně dvakrát do roka knížku Jedna věta. Její princip spočívá v tom, že oslovený autor si jeden rok zapisuje pokud možno denně jazykové sdělení v libovolné mluvnické formě. Cyklus, jehož zadání vymyslel redaktor časopisu a výtvarník Viktor Karlík, nebyl dosud souhrnně reflektován a i jednotlivé počiny došly ohlasů jen ojediněle. Dosud nejnovější (už sedmadvacátá) Jedna věta, jejímž autorem je básník a redaktor Vratislav Färber, byla kupodivu recenzována v Českém rozhlase (Mozaika, Vltava 5. 10. 2022). Po poslechu relace by se bohužel dalo říci: Snad by bylo lepší, kdyby Färberova knížka prošla v rádiu bez povšimnutí, jak se to stalo i všem předešlým šestadvaceti. Pokračování textu Co je Jedna věta, co není deník a k čemu jsou snad na světě

V adventním čase se oprosťme od žhavých aktualit a věnujme pozornost nějaké odlehlejší literárněhistorické látce, například této: Jiří Weil napsal v letech 1945–1948 několik textů o svém bývalém příteli, redakčním kolegovi a stranickém soudruhovi. Nejdůsažnější je zřejmě brožura Vzpomínky na Julia Fučíka, kterou po časopisecké publikaci v týdeníku Lidová kultura od listopadu 1946 do ledna 1947 vydalo nakladatelské družstvo Dílo koncem roku 1947 (recenze na knížku pocházejí v zásadě z časového rozmezí od prosince 1947 do února 1948). Pokračování textu Dvojí vzpomínky na Julia Fučíka