Archiv autora

V dubnu 1965 čelil Bohumil Hrabal v novinovém interview otázce po tzv. opožděných debutech. Jednapadesátiletému autorovi totiž během předchozích dvou let vyšly čtyři knižní tituly. Položená otázka tak nebyla v atmosféře poloviny šedesátých let neutrální: podobala se nahrávce na smeč, jíž mohl Hrabal upozornit na postavení dlouho opomíjeného spisovatele. Autor však odpověděl, že dlouhé čekání jeho textům vlastně prospělo, a jediné, čeho lituje, je, že v době svého vzniku – 1952 – nemohla vyjít v původní podobě povídka Jarmilka (v podstatně upravené verzi byla v roce 1964 zařazena do knihy Pábitelé). „Cinéma verité v ní bylo. Tenkrát byla ta Jarmilka opravdu zraňující. To z ní dost vyprchalo.“ Na první pohled to tedy vypadá, že Hrabal se s nakladatelskou nepřízní osudu smířil a přijal ji s pokorou. Pokračování textu Lítost jednoho autora

Když na konci září 1995 přebíral Antonín Brousek Cenu Jaroslava Seiferta, uzavřel děkovnou řeč za sebe a spoluvyznamenaného Petra Kabeše povzdechem, že momentálně nenašel v žádném knihkupectví „jedinou knihu Jaroslava Seiferta, což je rozhodně na pováženou“. – Jak jsme na tom po téměř třiceti letech ve věci dostupnosti knih jiného Pražana, jehož jméno defiluje v těchto dnech ve všech médiích u příležitosti stého výročí jeho úmrtí? Pokračování textu Kdo se bojí vopravdovýho Kafky?

Ke stému výročí narození Petera Demetze (21. 10. 2022) vydalo göttingenské nakladatelství Wallstein výbor z autorových literárních kritik Was wir wiederlesen wollen (Co chceme číst znovu). Uspořádala jej Meike G. Wernerová, působící od roku 1997 na Vanderbiltově univerzitě v Nashville. Pražský rodák a německo-americký profesor germanistiky a srovnávacích literatur se tak v posledních letech svého života (zemřel 30. 4. 2024) dočkal publikace, která jeho vliv v poválečném německém jazykovém prostředí vyznačuje možná nejpodstatněji. Pokračování textu Literární kritiky Petera Demetze

Knihy vydané za posledních pětatřicet let Janu Zábranovi (1931–1984) přinesly nejen neporovnatelné básnické, prozaické a esejistické dílo, ale ukázaly také jisté limity editorského a nakladatelského přístupu. Jako by vydavatelé z původní vynalézavosti, vášnivé zaujatosti a citlivé rozvahy přepnuli na jakéhosi autopilota a nezpozorovali přitom, že trajektorie Zábranova textu není souladná se způsobem nerozlišujícího kompletování, nota bene v takovém typu vydání, jaké volili v Torstu. Pokračování textu Pozůstalost – edice = nezvládnutá rovnice

První číslo letošního kulturního čtrnáctideníku A2 z 3. 1. přineslo kromě úvodníku a ankety ještě čtyři stati o Jiřím Wolkerovi – básník totiž zemřel přesně před sto lety. Většinu materiálů spojuje snaha zbavit Wolkera nánosů Štollova zničujícího výkladu z roku 1950, vdechnout jeho dílu nové významy a k tomu probleskne pár vymítačských zmínek o evergreenu tohoto čtrnáctideníku – devadesátých letech 20. století, kdy byl prý básník odsuzován jako „zločinný“ komunista. Pokračování textu Bez paměti se žije lépe

V dozvuku Textologického kolokvia z konce listopadu 2023 se vraťme ještě k politice Městské knihovny v Praze ve věci e-knih. Zajímá nás, jak instituce přistupuje k různým dílům jednoho spisovatele, a abychom situaci nekomplikovali, omezme se jen na tzv. čítankové autory. V zásadě tak navazujeme na příspěvek Michala Kosáka ze 7. 12. 2023, jen ostříme spíše makroskopicky. Pokračování textu Desiderata Městské knihovny

Jako 120. svazek edice Česká knižnice vyšly letos Básně a prózy (1949–1955) od Egona Bondyho. K vydání je připravil dokonalý znalec autorova díla a de facto jeho výhradní editor Martin Machovec. Počin je to výjimečný, a to v několika ohledech. Do pomyslného nebo uzuálního kánonu domácí literatury, jejž Česká knižnice ztělesňuje ať chce či nechce, se tak poprvé dostává dílo, které literární historie poválečného písemnictví spojuje s podzemím, neoficiálností a větší než přiměřenou společenskou nonkonformitou. Pokračování textu Egon Bondy v České knižnici

Uprostřed letošního léta vydalo nakladatelství FF UK práci Jiří Němec – Bibliografie 1953–2022, kterou sestavil Robert Krumphanzl. Svazek o 166 stranách je nejen vzorně odvedeným řemeslem v oboru evidence, třídění a popisu, ale také tvořivě koncipovaným dílem. Organicky uspořádaný soupis slouží výborně jak k vyhledávání Němcových původních prací, překladů, editorských počinů a literatury o něm, tak k lineární četbě, která dosahuje účinků monografie psané s vášní. Pokračování textu Napínavá bibliografie

Od studie v odborném časopisu se zpravidla očekává původní myšlenkový výkon, rozpracování nějakého badatelského problému. Na textu Autenticita: kritický pojem konstrukce nového kánonu českých dějin moderního umění, k jehož sestavení spojily síly Milena Bartlová a Jitka Šosová (Umění, č. 4/2022), je odzbrojující, s jakou bezelstností se od odborného (Andrej Babiš by řekl: „tradičního“) úzu odklání a obnažuje svůj pravý účel: být úředním plněním grantového úkolu, a to včetně čtyřpatrové genitivní závislosti. Pokračování textu Jak napsat grant

Akademik Ladislav Štoll (1902–1981) byl po konci komunistického režimu v roce 1989 představován ve zjednodušeném podání, jako postava s úzce omezeným intelektuálním horizontem, odpovědná za značné škody v české literatuře. V posledních deseti patnácti letech se však ukazuje, že černobílé vidění totalitní šedi už není udržitelné, že je třeba interpretační nánosy devadesátých let odstranit. Pokračování textu Ten řekl to a ten zas tohle