„Michal Kosák si prostě jen chtěl přečíst jinou knihu,“ zakončuje Jakub Sedláček v A2 z 22. 5. 2024 svou odpověď na náš posudek antologie Neviditelné řemeslo. Zrovna v tom má tedy pravdu, autor těchto řádků si totiž chtěl přečíst jinou, a to především dobře zredigovanou knihu, když už pojednává o práci redaktorů a redaktorek. Takovou ovšem Jakub Sedláček nepřipravil ani na té nejelementárnější rovině.

Sebedeklarativní niveau je u šéfredaktora Sedláčka přitom superiorní. K úloze redaktora a odpovídajících osobnostních požadavcích prohlásil v rozhovoru pro časopis Knihkupec třeba: „Dobrý redaktor by měl v sobě živit dvě protikladné bytosti – bohéma a control freaka“ (4. 12. 2023). O své práci, jež se podle něj naplnila ve zde posuzované knize, pak pro časopis H7O skromně poznamenal: „Koneckonců jaká jiná kniha by měla mít solidní editořinu než právě ta o redakčním řemesle“ (11. 12. 2023). V A2 sám sebe pak vyportrétoval jako bohemistickým studiem a tříletým pobytem v akademickém prostředí dobře teoreticky připraveného borce, který si se vstupem na kolbiště živého světa předních pražských redakcí k totálnímu úspěchu v „řemesle“ redaktora osvojil také další tzv. měkké dovednosti a teď je ochoten je postoupit dál.

Jak tedy vypadá ona „solidní editořina“ „bohéma a control freaka“ z Paseky? Není třeba opakovat naše hlavní zjištění, že kniha nemá žádný jasný pořádací plán, což se projevilo rozkolísaností úrovně s občasnou značnou amplitudou směrem dolů (tuto stránku své „editořiny“ Sedláček ostatně v odpovědi nekomentoval a zůstala pro něj nadále neviditelná). Zaměřme se nyní pro názornost na základní parametry onoho „řemesla“. Redaktor by měl – a tady doufám ve shodu s šéfredaktorem Sedláčkem – třeba prověřovat, co a jak je doslovně uváděno, a usilovat o věcnou správnost a soudržnost textu knihy.

Sedláček vzletně a s projevy „cti“ (s. 27) uvádí první text antologie: přetisk článku od Evy Slámové. (Součástí redakčního úvazku by přitom bylo raději vysvětlit, proč vybral zrovna tento text, a případně pojednání na obdobná témata zmapovat třeba soupisem. Takto to totiž působí, že je to snad bezmála jediná písemná rozprava o redakční práci.) Zhostil se však šéfredaktor Sedláček tohoto přetisku opravdu se „ctí“? Článek Evy Slámové přebírá jen s malými nepřesnostmi z Literárních novin (1997), a to např. také s tvrzením, že citovala z „výkladového slovníku SPN z r. 1962“ (s. 33). Podle všeho ale Slámová přepisovala (s drobnými odchylkami) z III. dílu Příručního slovníku naučného, který vydala Academia v roce 1966. Ostatně žádný výkladový slovník SPN v roce 1962 nevydalo.

Stejně někdy (raději?) nelokalizované (citace z Moníkové, okřídlená slova a bonmoty z Goetha a Strindberga) jsou citované úryvky v textu Joachima Dvořáka. V některých jiných kapitolách knihy odkazují přitom jejich autoři a autorky na zdrojové texty v poznámkách pod čarou. Předpokládám, že jak kdo text dodal, takový i zůstal, ale to je jen vnější dojem, tady přece jen trvá neprolomitelné „tajemství redakční práce“.

Redaktor Neviditelného řemesla také ne vždy důsledně ověřoval, zda odpovídá třeba datace (chybné je např. vročení prózy Zmizet od Soukupové, o níž se píše, že vyšla 2010, kniha ale byla vydána roku 2009 atd. atp.). Sedláček a jeho redakční tým tedy toho bezesporu mohli udělat pro svou publikaci mnohem víc, např. odstranit případy, kdy jeden z autorů nějaký jev v domácí praxi neshledává (třeba masivní redakční úpravy textu – s. 148), a v další kapitole se tento fenomén popisuje (s. 188). Když už nesjednotili v knize systém citací, vynechávek ad., proč alespoň ale nezrušili kolísavé použití číslic verzálových a skákavých?

Tyto detaily nezdůvodňují jistě plně, proč se kniha Neviditelné řemeslo na mnoha místech, kde je volen nevěcný a paušalizující způsob pojednání, s problematikou redakční práce míjí. Jako symptomy celkové ledabylosti a nafrněného „bohémství“ jsou však průkazné. Redakční kompetence získané zkušenostmi – Sedláček zmiňuje „cit, intuici, psychologii a diplomacii“ – se tím mění v pouhý tlach.

P. S.: Jakub Sedláček ve své odpovědi pojednal ještě mnoho problémů naší současnosti. Zamyslel se třeba nad odměňováním redakční práce. Podle něj si toho začínají všímat i veřejnoprávní média a kniha Neviditelné řemeslo, která se sice o honorářové stránce nezmiňuje, je v tomto také zřejmě nějak aktivní. (Souvislost těchto dvou jevů mi není přes veškerou námahu zcela zřejmá.) Může z toho ale prý mít prospěch také akademická obec včetně „redaktorů a autorů Kanonu“. Má-li teda Neviditelné řemeslo tuto moc, pak ruku před ústa, všechny výhrady stranou a jen houšť!