Způsob, jakým se historické studium projevuje, často upozorňuje na nesoulad mezi poznáním a výkladem, porozuměním a zprostředkováním, zaujatým nahlédnutím a osvětlujícím podáním, jež je motivováno pokynem vyjasnit, uspořádat, strukturovat, hierarchizovat, zpřehlednit. Tento rozpor možno posoudit jako krizový předpoklad, jak o tom svědčí reflexe Jana Patočky týkající se založení pojmů dějin a dějepisu z roku 1934: „[…] existuje dogmatismus rozumu, který je nejvážnějším nebezpečím, pro jeho sebepochopení“ (Několik poznámek k pojmům dějin a dějepisu. In J. P.: Péče o duši 1. Sebrané spisy Jana Patočky 1. Ed. I. Chvatík a P. Kouba, OIKOYMENH, Praha 1996, s. 35–45, cit. s. 35).

Dějepis literatury nahlížený jako kontroverze o možnostech a charakteru historického studia básnického jazyka v moderní době se stále častěji soustřeďuje k možnosti učinit tento rozpor, který vede obecnou historiografii k přísnému oddělování pojmu dějin od pojmu historie jako jejich výkladu, svou vlastní dispozicí. Literárněhistorické poznání má oproti dějepisu v běžném smyslu, s nímž sdílí autoritativnost i zaslepenost vhledu do dějin, nespornou výhodu estetického sebepoznání, sebeobnovení. Touha zahlédnout dějiny v jejich obecné povaze je korigována estetickou zkušeností, která rozpoznává své hranice, svůj životní horizont. Jde o korekturu soustavnou, pomalou, uskutečňovanou v dlouhém čase – života a epochy. Projevuje se především v jazyce, v jeho proměnách, v různorodé volbě a realizaci žánrů, slovem v interpretaci a jejích modalitách. Jak prohlásil známý belgický romanista naturalizovaný v Americe o literárněvědném poznání a jeho (ne)spolehlivosti: „Poznatky o výstavbě textu často protiřečí koncepcím, na jejichž základě byly učiněny. Nejenže jde o rozpor nevědomý, mnohdy z něho těžíme, za nejlepší názor na charakter textu vděčíme předpokladům, které tento názor vyvrací jako takové“ (Paul de Man: Blindness&Insight. Essays in the Rhetoric of Contemporary Criticism. 2., upr. vyd., Routledge, London 1983, s. ix).

Historické ani literárněhistorické myšlení a bádání však k této zkušenosti nedospívá skokem, ani ji jednou provždy neusazuje jako pravdivostní sediment ve svých nástrojích a ve svém pojmosloví, třebaže se to tak při pohledu na proměnu terminologické výbavy může jevit. Ve svých nejlepších výkonech se dobírá vlastní pravdivosti jako adekvátnosti tvorbě, jejíž historickou skutečnost se snaží vyložit a aktualizovat. Složitá dráha badatelů, kteří tvořili náš obor ve druhé polovině dvacátého století, dobře dokumentuje překážky, které se historickému porozumění staví do cesty: Snaha porozumět často klopýtá o interpretační jazyk – ten staví do cesty k objasnění problému další překážky, jelikož mj. reflektuje společenské požadavky nejrůznějšího druhu, do jeho slovníku se promítají nejrůznější konvence a stereotypy, není neutrální, nýbrž z povahy normativní. Je živou tkání historie a zároveň formou hermeneutické situace, sám sobě ovšem naslouchá jen omezeně a ke svým předpokladům je často hluchý.

Jiří Brabec debutoval jako literární historik z kraje padesátých let. Když před pěti lety vyšla jeho bibliografie, mnozí byli jistě zaskočeni mohutností a žánrovou variabilitou jeho publikační činnosti především v padesátých a šedesátých letech. Prošel dlouhou cestu od jistoty společenských úkolů, přes emancipaci, osvobození a sebenalezení v přehodnocování vlastních deficitů a selhání, k literárněhistorické kritice ideologií, přes ztrátu veškerých opor k novému étosu, novému pedagogickému a metodologickému impulsu, k smířlivosti a vyrovnání.

Tuto trajektorii lze číst i v proměně původní apelativní autoritativní dikce, kdy historik jako by diktoval dílu jeho úkoly, přes rozprostření diskusních žánrů v šedesátých letech, po vnější i vnitřní dialogičnost a postupnou redukci funkčně zaměřenou k expozici konfliktní, rozporuplné povahy dějin. Zjednodušeně řečeno, jde o postup od jednoznačnosti k mnohoznačnosti, od přesvědčení přes pochybnost a (polemický) spor k otázce v množném čísle.

Konstantní východisko Brabcova analytického přístupu k dějinám moderní české literatury lze spatřovat ve dvojí schopnosti: 1.) Ve schopnosti proniknout do historického mnohohlasí a rozpoznat v něm hodnotovou polaritu vymezující význam formativních problémů, jevů, osobností, děl, které jsou záhy homogenizovány navzdory své zjevné, často manifestované různorodosti a ambivalenci. Historikovou úlohou je jejich víceznačnost znovu nastolit a problematizovat tím i vlastní aktualitu otázkou po původu a funkci významové redukce v přístupech k umělecké tvorbě a k myšlení vůbec. Záhy se tak dostává k otázce hodnotících norem jako takových, především norem uvádějících do pohybu soudobou ideologickou soustavu. Historická kritika moderních ideologémat tvoří horizont Brabcova zájmu v šedesátých letech. Dějiny kriticismu se zde stávají organickou součástí dějin literatury, neboť pozornost věnovaná Šaldovi, Kalandrovi, Masarykovi jako konfliktním, neklidným osobnostem je rovnomocná pozornosti zaměřené na významové napětí Halasovy či Hrubínovy poezie; 2.) v naléhavosti teoretického pojmenování, akcentu na jeho dialogičnost, situovanost a dramatickou dynamiku. Pojmosloví a argumentační gradace jsou podřízeny ideji historie jako imaginárního a imaginativního rozhovoru, ubírajícího se cestou vlastní pravdivosti.

Názorové stanovisko je generováno dvěma ohnisky, jež zároveň propojují historický zájem s aktuální kulturní a estetickou situací o to naléhavěji, o co jasněji se ukazují ve svých protipólech: Jde o problém životní integrace (významové, ideové, společenské) a problém kontinuity. Snaha o reintegraci české literatury kráčela ruku v ruce se soudobou diskusí o formách a (dis)kontinuitě novodobého humanismu a svým mravním aspektem, aspektem sebereflexe a sebeosvobození přesahovala, resp. rozšiřovala hranice oboru, ve schopnosti orientovat diskusi byla obecně srozumitelná.

Od původní rozlišující duality příznakového a bezpříznakového aspektu literárněhistorického významu, mnohdy neúnosně zužující textově-kontextové vazby ve prospěch vývojových dominant, se do centra historikovy pozornosti postupně dostával problém kontextu v extenzivní podobě. Tato extenze – určovaná krom jiného poukazem na společnou cirkulaci textů různorodé povahy – umožňuje oživit možnosti, které nebyly realizovány, a prodloužit historickou situaci směrem k přítomnosti. Znamená to ovšem zároveň akcentovat interes na dějinách, historikovo zaujetí a angažmá a reflektovat jejich dosah.

Během dvacetiletí, kdy byl – jako mnoho jiných – odstraněn z veřejné rozpravy, zaznamenáváme významnou proměnu Brabcova badatelského projevu. Její první rys byl určen již tím, že mu byl omezen přístup k materiálu. Jen s pomocí několika spřízněných knihovníků a kolegů, kteří mu poskytli krytí, mohl zdárně přijmout úkoly, jako byla např. Bibliografie Františka Langera (1981), o edicích (F. Halas, F. Götz, S. K. Neumann…) nemluvě. Historik nepřestal být historikem jen proto, že si to normalizační funkcionáři přáli. Zúžení publikačních příležitostí, resp. jejich využívání pouze v nezbytných případech, však rovněž přispělo k reflexi a proměně hodnotící perspektivy řady jevů, jejichž systematickému výkladu se Brabec věnoval již v předchozím dvacetiletí. Tak jeho dvousvazkový výbor z díla S. K. Neumanna z r. 1988 sice svým titulem (Konfese a konfrontace) odkazoval k výkladu konfrontačního charakteru Neumannovy „dostředivé“ aktivity, zároveň poskytl příležitost ukázat bohatství a rozmanitost, odstředivou povahu moderního duchovního projevu, s nímž se Neumannova tvorba setkávala a v tomto setkávání se dobírala vlastního výrazu.

Ve studii o poezii Jaroslava Seiferta ve dvacátých a třicátých letech otištěné v Ročence Kritického sborníku 1984 (s. 2–25) se důrazem na proměnu poetiky a přehodnocení významů časové zkušenosti implicitně oslabuje vývojový model dějin literatury, který význam proměny orientuje podle odpovídající tendence, neřku-li zákonitosti. Je ostatně škoda, že tato studie nebyla poté již nikdy otištěna – pronikavě totiž anticipuje téma seifertovských analýz Zdeňka Pešata a zároveň se jí daří postihnout z jiné strany demonstrovat genezi a strukturní dynamiku vzpomínkové modality a poté zejména básníkovy tvorby třicátých let, rafinované a oproštěné zároveň ve škále od písní až po „básně-zaklínadla“. Představuje jiného Seiferta, jehož nejprve musí vysvobodit ze šablony tzv. uměleckého mistrovství, kterou ho právě v té době při příležitosti švédského vyznamenání častovali v televizi režimními poetové a funkcionáři Pilař s Florianem. Poukazuje přitom na korespondenci univerzálního etického rozměru jeho tvorby a pólu krajního citového interesu na konkrétním světě osobních dějin: „[…] horizont jeho prožívání světa je […] zobrazen jako všem dostupný – může ho mít každý“.

Brabcova obhajoba básnického vidění proti jeho banalizaci a perverzi v univerzálních floskulích je dialogické povahy – báseň je otázka, na niž nutno reagovat, učinit ji součástí vlastního porozumění jazyku a světu. Odpověď nemůže být definitivní, je jako takové vždy usvědčena z nedostatečnosti. Svědčí o tom Brabcovy návraty k básni Vosková svíce z Jablka z klína, podobně jako k veršům z Holanova Snu („To co by v rakvi součkem bylo, / jak lůna tvrdne nad městem…“, 1939) a Prvního testamentu („Topinky ulic, přetírané / česnekem davu, lehce čpí“, 1940), na kterých při přednáškách opakovaně demonstroval konkrétní historický smysl metaforického obrazu. Pasáž o sbírkách Jablko z klína a Ruce Venušiny si zaslouží delší citaci jako ukázka tvůrčího využití literárněvědných analytických nástrojů ve smyslu jejich přizpůsobení a symbiotické korespondenci s poetikou, na niž reagují v příznačně rozsáhlé rétorické větné konstrukci. Kritika hodnocení Seifertovy tvorby jako „průzračné“ či „jednoduché“ (v soudobém vystoupení britských bohemistů „banální“) poukazuje k rafinované výstavbě těchto významů a jejich sjednocování v symbolickém smyslu, který je od základu problematizuje (podobné otázky po vztahu významového oproštění a rafinované výstavby básnického textu si ostatně kladl nedlouho předtím rovněž Přemysl Blažíček nad poezií Karla Tomana).

„Verše obou sbírek se pohybují mezi obrazy ‚koloběhu proměny‘ a obrazy utkvění, okamžiků, které jako by znehybněly proud času. Proměnlivost v čase a nadčasová hodnota dění jsou provázeny obdobným rozložením plánu smyslových konkrét a plánu symbolických významů. Názorný doklad dokonalé integrity obou vrstev jazyka poskytuje ‚podivuhodná‘ (jak řekl Šalda) báseň Vosková svíce. Je osnována na napětí mezi rozvíjením smyslově názorného jevu

Z šumících úlů přišlá / a z vůně sterých květin / sestřička medu / v němž koupala se předtím, // než z této vonné lázně / andělské ruce ji zvedly, / v měsíci lásky / včely jí roucho předly

a jeho transponováním do kontrastního významu –

Když člověk mrtev k nohám / jí padne jako spící / na vlečku černých stínů, / tu rozčísne svou kštici // a po voskovém těle / jí žhavá slza skane: / pojď se mnou, mrtvý milý, / lůžko je rozestlané

nikoli aby došlo k vytěsnění nebo popření jedné složky, ale aby byla vytvořena syntéza, symbolizující harmonii života, lásky, účastenství a smrti, nebytí“ (s. 20).

Své myšlenky týkající se povahy literárněhistorického kontextu realizoval Jiří Brabec s novou mohutností v kapitole pro Dějiny nové moderny 2 (Spisovatelé v proměnách poválečného světa. Překlad jako součást národní literatury. Vladimír Papoušek a kolektiv: Dějiny nové moderny 2. Lomy vertikál. Česká literatura 1924–1934. Academia, Praha 2014, s. 79–126), v níž předvedl rozmanitost rejstříků překladového horizontu původní tvorby ve dvacátých letech dvacátého století. Uskutečnil zde svou představu o jediné literatuře, o překladu jako součásti národní literatury a funkčním propojení významů prostředkovaných a tvůrčích impulzů původních. Tento výkon fascinuje na první pohled především šíří záběru, jeho smysl je však jiný – tkví v metodologickém poukazu k oblastem, které literární historikové zpravidla přesouvají do aparátu, pod čáru či do petitu. Nejde ovšem o přesun pozornosti ve smyslu centrum-periferie, nýbrž o literární výměnu a konfrontaci, o dialogičnost literatury, o konkrétní situaci v její odstředivosti.

Konečně – co vlastně máme před sebou v knize Periodika a sborníky 1939–1945? Nic více a nic méně než soukromý manuál vznikající téměř padesát let. Denní oporu a útěchu. Příznačná je maximální úspornost struktury jednotlivých hesel upomínající na schéma osvědčené při práci na Slovníku zakázaných autorů (1978, 1979, 1981, 1991), proporční hodnocení jednotlivých jevů. V době, kdy akademická pracoviště organizují týmy badatelů pojednávajících celá období a složité problémy takřka alla prima, aniž by byla k dispozici nezbytná heuristika, erudice, o dílčích analýzách nemluvě, badatel, který se věnuje dějinám Protektorátu téměř šedesát let, vydává své privatissimum, oporu, kterou přizpůsobil vlastním potřebám a práci na ní započal v době, kdy měl svou první syntézu zmíněného období za sebou. Jako by vedl spor sám se sebou, pochyboval o jistotě svých kroků a zajištěnosti svého terénu. Poukazuje tím na nutnost neustále prověřovat, konfrontovat a rozšiřovat pramennou základnu. Ustupuje do pozadí, zachovává zdrženlivost, míru v nemírné době, která si na všechno troufne, ale máloco se snaží pochopit. Uspořádáním tohoto soupisu v zásadě opět jiným způsobem zdůrazňuje varování – není faktu bez interpretace: Koncepce, struktura a limity soupisu tvoří, zhruba řečeno, její nutnou podmínku. K manuálu tohoto druhu nutno přistoupit s vlastními otázkami – žádná není předem diskvalifikována. Ten výkon, jehož skromnost a úspornost umocňují množství vložené práce a energie, by měl budit údiv a obdiv. A vyvolat diskusi o povaze tzv. vědeckého provozu.

Profil tvůrčí badatelské a kritické osobnosti Jiřího Brabce je stejně členitý a dynamický, jako problémy, k nimž si hledá cestu, jakkoli ví, že půda, po níž se pohybuje, je pohyblivá a nezajištěná. Věda tu není (jen) profese se svým provozem, je to i radostné hledačství a zároveň služba slovesnosti a myšlení, tj. projevům života, s nimiž vede dialog. Slovy filozofovými: „Minulost je […] akutní výzva pro naši svobodu, aby ožila ve své vlastní otázce“ (Jan Patočka, cit. d., s. 44).

Prosloveno 4. dubna 2024 při příležitosti uvedení knihy Jiřího Brabce Periodika a sborníky 1939–1945 (Triáda 2023) v Akademickém konferenčním centru (Husova 4a).