Text Radky Smejkalové Mír je válka, demokracie je nová totalita… Jak političtí obchodníci s deštěm mění naši sémantickou krajinu vyšel v Deníku N poprvé v lednu loňského roku, po prezidentských volbách (26. 1. 2023), a později získal novinářskou cenu Nadace OSF za nejlepší komentář roku 2023. Nebýt tohoto ocenění a toho, že se tento komentář – stejně jako my ve svém profesním zaměření – zabývá jazykem ve veřejném prostoru, nebyl by důvod ani pro tuto naši reakci. Pokračování textu Jak komunikujeme a devalvujeme význam slov v době postfaktické: Komentář ke „Komentáři roku“

V roku 2022 vydalo editorské duo Dušan Teplan a Marián Kamenčík vo fintickom vydavateľstve FACE – Fórum alternatívnej kultúry a vzdelávania objemnú publikáciu Slovenský nadrealizmus v korešpondencii (1935 – 1948). Obaja editori mali na túto prácu predpoklady, pretože o fenomén avantgardnej skupiny nadrealistov (tak sa v roku 1939 nazvali slovenskí prívrženci surrealizmu, aby aj z taktických dôvodov demonštrovali organický súvis svojej tvorby s domácou literatúrou) prejavujú sústavný bádateľský záujem. Pokračování textu Zo zákulisia slovenského nadrealizmu

Každý, kdo ví něco o italské kopané, rozpozná v nadpisu jistou nesrovnalost. Římský klub přece není žádná „Associazione Calcio“, jako to mají v jedné části Milána, nýbrž „Associazione Sportiva“. Přesto musíme trvat na uvedeném znění, neboť ve skutečnosti nepíšeme sportovní referát, ale chceme oslavit profesorku univerzity La Sapienza v Římě Annalisu Cosentino. Vyžádali jsme si příspěvky, v jejichž centru budou autoři či texty, s nimiž se A. C. překladatelsky nebo vykladačsky nějak setkala. Zadán byl omezený rozsah, který se ne vždy podařilo dodržet, ale přesto věříme, že takovým způsobem nejlépe poukážeme na soustředěnou, trpělivou a neokázalou práci výjimečné badatelky, pedagožky a překladatelky.

Roku 2023 vyšlo po téměř třiceti letech druhé české vydání knihy Helen Epsteinové Děti holocaustu. Americká novinářka, historička a spisovatelka o sobě vždy tvrdila, že je Češka. Její rodiče Franci a Kurt přežili holocaust, a komunistický puč je poslal s několikaměsíční Helen na cestu z Prahy do neznáma, do Spojených států. V roce 2021 byl publikován rozhovor s Annalisou Cosentino která Helen řadí k jedněm z nejsilnějších hlasů, které závažně a reprezentativně vypovídají o naší historii, jejích peripetiích a její povaze. Děti holocaustu poprvé vyšly anglicky v roce 1979, jejich význam byl přelomový. Helen Epsteinové se podařilo zaznamenat příběhy druhé generace přeživších. Její kniha tak dala světu nenásilně vědět, že hluboké trauma jedné generace se přenáší na druhou a někdy i třetí generaci. Pokračování textu Helen Epstein

„Švejkova postava musí být zkoumána ve světovém kontextu“ (Karel Kosík: Hašek a Kafka neboli Groteskní svět)

Jednu linii recepce Haškova Švejka představuje jeho srovnání s Franzem Kafkou, jež lze nalézt mj. v textech Karla Kosíka, v Ripellinově Magické Praze či v Kunderově Umění románu. V české i zahraniční bohemistice se má obvykle za to, že tím, kdo tuto „překvapující spřízněnost“ exponoval jako první, byl Emanuel Frynta, v doprovodném textu k obrazové monografii Franz Kafka lebte in Prag, která vyšla v roce 1960 v nakladatelství Artia (z připraveného českého vydání sešlo). Pokračování textu Walter Benjamin jako čtenář Haškova Švejka? Poznámka k recepci

Návrat k původnímu znění textu nedokončeného románu Jaroslava Haška vyvolává řadu pozoruhodných (nejen) textologických otázek i úkolů. V rukopisu se dochoval Díl I. a jen částečně Díl II. (Literární archiv Památníku národního písemnictví). Tiskem vycházely Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války nejprve v sešitech (každý díl v 8 sešitech, resp. dvojsešitech, přičemž Haškův text končí v díle IV. na s. 97 s poznámkou pod čarou „Zde končí rukopis † Jar. Haška“, dále pokračuje kontinuálně text Karla Vaňka, ovšem aniž by byl autor pokračování v tomto sešitě 3–4 a následně v druhém knižním vydání zmíněn; až na obálce následujících sešitů 5–6 a 7–8 stojí: „Dokončuje Karel Vaněk“), vzápětí pak byly Osudy vydány „knižně“ (jako druhé vydání) ve čtyřech svazcích (po jednotlivých dílech), obojí bez datace v letech 1921–1923, a to ve stejné sazbě a s totožným stránkováním, avšak ne ve zcela identické podobě. Pokračování textu Nad rytmy Osudů dobrého vojáka Švejka aneb „Já mám jak se říká vyvinutej pozorovací talent…“

Český dopis adresovaný „přátelům v Čechách“, který Hus napsal v kostnickém vězení 24. června 1415, působí jako bezprostřední reakce na to, že předchozího dne koncil oficiálně označil jeho spisy za kacířské. V dopise je tato událost zmíněna hned po úvodním pozdravu a prezentována jako hlavní impuls, který jeho napsání inicioval. Především však v listu Hus podává svou interpretaci událého: odsouzení svých spisů koncilními otci odmítá akceptovat, ba přímo zpochybňuje platnost tohoto aktu a jeho aktérům upírá autoritu k vynesení onoho rozsudku. Současně vyzývá adresáty svého dopisu, aby vzniklé situaci rozuměli stejně jako on a nedali se mocenským aktem koncilu zastrašit ani znejistit. Pokračování textu Jan Hus apokalyptik

V dubnu 1965 čelil Bohumil Hrabal v novinovém interview otázce po tzv. opožděných debutech. Jednapadesátiletému autorovi totiž během předchozích dvou let vyšly čtyři knižní tituly. Položená otázka tak nebyla v atmosféře poloviny šedesátých let neutrální: podobala se nahrávce na smeč, jíž mohl Hrabal upozornit na postavení dlouho opomíjeného spisovatele. Autor však odpověděl, že dlouhé čekání jeho textům vlastně prospělo, a jediné, čeho lituje, je, že v době svého vzniku – 1952 – nemohla vyjít v původní podobě povídka Jarmilka (v podstatně upravené verzi byla v roce 1964 zařazena do knihy Pábitelé). „Cinéma verité v ní bylo. Tenkrát byla ta Jarmilka opravdu zraňující. To z ní dost vyprchalo.“ Na první pohled to tedy vypadá, že Hrabal se s nakladatelskou nepřízní osudu smířil a přijal ji s pokorou. Pokračování textu Lítost jednoho autora

Mezi řadou významných překladů děl české literatury, která Annalisa Cosentino převedla do italštiny, najdeme také překlad básně Jaroslava Kolmana Cassia „Stesk stráže“ (1914), kterou Kolman Cassius zařadil do sbírky Praha a jiné verše (1917, 1938). „La malinconia di una vedetta“, jak její název přeložila Annalisa Cosentino. Proč právě tuto báseň polozapomenutého autora? Pokračování textu „Solo una grande quiete“: melancholická řeč srdce

Na každém rohu noci planou ohnivci / Ale tam na poušti je osolené místo / Kde hořel keř za bílého dne / Tam popelavé peří ztrácí holubice / A to je místo kde keř dohořívá / Tam ukázal se anděl říkal v plameni / A mluvil slova s popelem teď vítr / Na všechny strany stud náš roznáší / Aj byl to ohniváček na nejtenčí větvi / Zpívala bolest sama a už nevzlétne / Plátýnka potenku a na tak strašnou ránu / Snad jenom Bůh smí hořet uprostřed Pokračování textu Skácelův Hořící keř