/ Publikováno:

Za Milanem Jankovičem

Milanem Jankovičem (1. 9. 1929 – 5. 1. 2019) odešel po Miroslavu Červenkovi († 2005) nebo Zdeňku Pešatovi († 2010) další z mimořádné generace literárních badatelů školených na univerzitní půdě od konce čtyřicátých let do první poloviny let padesátých v seminářích Jana Mukařovského. Jejich první práce vznikaly ještě jako echo ideologického běsnění poúnorového stalinismu, od přelomu padesátých a šedesátých let začínal v jejich textech dominovat talent projevující se neobyčejnou čtenářskou citlivostí, profesionalita daná mimořádnou literárněhistorickou průpravou a invence, s níž jednotliví badatelé nápaditě rozvíjeli metodologické postupy svého učitele (a souběžně s ním i podněty Felixe Vodičky). Jako kdyby fakt, že se Mukařovský svých prací z třicátých a čtyřicátých let okázale zřekl právě v době, kdy u něj studovali lidé z pokolení narozeného na hraně dvacátých a třicátých let, impulsy strukturalismu spíše oživil, než že by je zadusil. Pokračování textu Za Milanem Jankovičem

/ Publikováno:

Malá italská vzpomínka

Jeden podzimní podvečer před čtrnácti lety jsme s Milanem Jankovičem šli spolu přes nejkrásnější terstské (nebo dokonce italské?) náměstí, Piazza Unità d’Italia. Šli jsme pomalu směrem k moři – jižní stranu prostorného náměstí tvoří terstský záliv – a při procházce zpátky nutily Jankoviče zlobivé nohy opřít se o mladšího přítele. Pokračování textu Malá italská vzpomínka

/ Publikováno:

Vladimír Svatoň (19. 7. 1931 – 26. 12. 2018)

V odborné činnosti profesora Vladimíra Svatoně se setkávaly vzácné kvality: široký rozhled, pronikavé vidění a stylistická bravura. Podílel se na profilování a fungování dvou významných oborů: rusistiky a komparatistiky. K trvalým zdrojům jeho inspirace náležela západní filosofie, zvláště hermeneutika. Plodem jeho myšlení byly četné studie, účast v řadě sborníků a pět samostatných knižních publikací: Epické zdroje románu: Z teorie a typologie ruské prózy (1993), Z druhého břehu: Studie a eseje o ruské literatuře (2002), Proměny dávných příběhů: O poetice ruské prózy (2004), Román v souvislostech času: Úvahy o srovnávací literární vědě (2009), Na cestě evropským literárním polem: Studie z komparatistiky (2017). Svými doslovy doprovodil výbory z literárněvědného myšlení M. Bachtina, N. Berkovského, A. Skaftymova, V. Žirmunského a B. Ejchenbauma; zabýval se též odkazem D. Čyževského, J. Tyňanova ad. Spoluzaložil komparatisticky orientovaný časopis Svět literatury, jehož byl hlavním redaktorem a na jehož činnosti se podílel takřka do konce svých dnů. Pokračování textu Vladimír Svatoň (19. 7. 1931 – 26. 12. 2018)

/ Publikováno:

Knihy vyložené jinak

Kniha kritik Marka Vajchra Honba za smyslem, kterou na konci října 2018 vydala jako 114. svazek své knižní řady Revolver Revue, je autorským výběrem ze statí vzniklých v letech 2008–2018. Vajchr ovšem píše recenze soustavně už od roku 1997 a nový titul je volným pokračováním výstupu nazvaného Vyložené knihy (2007), který přinesl výbor z kritikových prací z rozmezí 1997–2007. Neporovnatelným zjevem je autor v domácím kontextu však nejen pro svou vytrvalost a pravidelnost – jmény srovnatelně, ba někdy ještě déle působících přispěvatelů na naší literární scéně nechci nyní odvádět pozornost k žánru satirického kabaretu –, ale především pro svou nápaditost a současně věcnost, s nimiž přes dvě desetiletí dění v české literatuře sleduje. (Vajchr navíc není „jen“ literárním kritikem, ale také původcem monumentální prózy o barokistickém bádání /Jména příběhu, 2016, srov. dva příspěvky v kanonu/ a od roku 2005 redaktorem čtvrtletní Revolver Revue a knižních publikací téhož nakladatelství). Pokračování textu Knihy vyložené jinak

/ Publikováno:

Foglar v novém: Darmo → Škoda mluvit!

Vyhneme se fanfárám, které provázejí v těchto dnech osmdesáté výročí zveřejnění prvního dílu Rychlých šípů Jaroslava Foglara, a budeme se věnovat jeho Chatě v Jezerní kotlině, právě publikovanému svazku nové řady foglarovek, kterou vydává Albatros. A navíc se budeme ve zkratce zabývat záležitostí, jež je zdánlivě přízemní: připojíme pár poznámek k problematice textu tohoto evergreenu z hlediska edičního. Přiznejme, že zabývat se Foglarem z této perspektivy je trochu jako kontrolovat průchodnost odpadního potrubí, avšak i to je (a platí to také pro literárního historika, jak nedávno poznamenal Jiří Brabec v jiné souvislosti) práce, kterou přeci jen někdo udělat musí. Pokračování textu Foglar v novém: Darmo → Škoda mluvit!

/ Publikováno:

Historické osoby nebo dramatis personae?

Pod názvem Čekám, až se vrátíš (NLN 2018) soustředila editorka Anna Hájková do jednoho svazku dva deníky z války. Neobvyklé spojení dvojice záznamů je odůvodněno společným rysem seskupených textů, jenž se odráží i v titulu knihy ‒ oba deníky jsou blízké rozhovoru s nepřítomným partnerem, oba pisatelé, Eugen „Jany“ Lebovič a Pavla Hájková, se ve svých zápisech obracejí ke svým protějškům v jakési sebeobranné snaze pokračovat v přerušeném dialogu. Přestože oba deníky zachycují přirozeně aktuální prožitky, sbližuje je i to, že se často obracejí k reflexi minulých událostí a společných okamžiků či k projekci pospolné budoucnosti. A z druhé strany je do souvislosti uvádí také přináležitost do rodinné historie editorky (Pavla Hájková byla prababičkou Anny Hájkové, Eugen Lebovič byl prvním snoubencem její babičky Aleny Divišové, později Hájkové) a současně i blízkost obou reálných osudů, jež se v době války protnuly. Spojovala je komunistická odbojová skupina Přehledy, v níž byl aktivní Eugen spolu s Milošem Hájkem, synem Pavly. Eugen Lebovič, židovský odbojář, žijící v Praze na falešné dokumenty, si své záznamy vedl mezi březnem a srpnem 1944, od zatčení své snoubenky až do zatčení svého. Pavla Hájková, která se na rozdíl od Eugena dočkala osvobození, začala zapisovat těsně po skončení války (od r. 1944 byla vězněna, naposledy v táboře Neustadt-Glewe), poslední záznam je datován 12. 6. 1946. Pokračování textu Historické osoby nebo dramatis personae?

/ Publikováno:

Edičné peripetie Tatarkovej neskoršej tvorby

Vydavateľstvo Artforum pokračuje v sprístupňovaní diela Dominika Tatarku a po predchádzajúcich štyroch tituloch (Démon súhlasu /2009/, Panna Zázračnica /2009/, Prútené kreslá /2009/, Navrávačky /2013/) v minulom roku vyšla ďalšia kniha vášnivého rozprávača a „karpatského horala“ s názvom Sám proti noci. Rieši tak nedostatok a nedostupnosť Tatarkových diel z jeho disidentského obdobia na knižnom trhu, ktoré spôsobuje aj to, že na diela sa stále vzťahujú vlastnícke práva dedičov. Pokračování textu Edičné peripetie Tatarkovej neskoršej tvorby

/ Publikováno:

Sympozium 8

V úterý 27. listopadu uspořádala redakce časopisu Revolver Revue spolu s nakladatelstvím Triáda a společností Post Bellum sympozium, které mělo ve svém názvu 8 a pojmy „komunismus – elity – dnešek“. Šéfredaktorka RR Terezie Pokorná v úvodním slově zmínila předchozí konferenční setkání časopisu, věnovaná I. M. Jirousovi (2013), J. Lopatkovi (2016) a F. X. Šaldovi (2017) – to loňské se konalo v týchž prostorách žižkovského divadla Venuše ve Švehlovce –, a otevřela program komponovaný do tří bloků. Pokračování textu Sympozium 8

/ Publikováno:

Další kus Karáska

Nedávno vydaná edice Dodatků ke Vzpomínkám Jiřího Karáska ze Lvovic se asi dostane do rukou jen málokterému z čtenářů. Přibližně šedesátistránkovou knížku uspořádali, edičně připravili a doprovodné texty k ní napsali Gabriela Dupačová a Aleš Zach, kteří se v tiráži knihy skrývají za označení „dva Konibarští“. Pečlivě připravenou edici si pak také vydali v knižnici Konibarských tzv. na koleně (ale přesto vkusně), a to bohužel v počtu pouhých dvaceti pěti výtisků, takže nahlédnout do ní lze jen ve vybraných veřejných knihovnách. Pokračování textu Další kus Karáska

/ Publikováno:

Ještě ke Spisům L. Grosmana

Jiří Opelík mě ve své replice vybídl, abych nebyl „subtilní“ a jasně odpověděl na otázky, které jsem nadhodil nad jeho edicí Povídek Ladislava Grosmana (Akropolis 2018). Tímto tak činím, ale než začnu, pokládám za důležité konstatovat, že když nějaký posudek nevyzní jako zřetelné „ano“, nebo „ne“, znamená to jen, že každá věc má nevyhnutelně svůj rub i líc a že každý vydavatelský úkol lze pojmout různými způsoby. Pokračování textu Ještě ke Spisům L. Grosmana