/ Publikováno:

Nebývalý zájem o Hostovského

Vydání dvou románů Egona HostovskéhoČeské knižnici (Dům bez pána a Půlnoční pacient v jednom svazku, edice Štěpánka Pašková, komentář Václav Vaněk) vzbudilo docela velký ohlas. Zde na kanonu o něm psali Michal Kosák, Martin Pokorný, Olga Hostovská a znovu Michal Kosák. 28. 7. mu věnoval v Orientaci Lidových novin celou stranu Ondřej Horák. Taková pozornost je už srovnatelná snad jen s polemikou, která se za války vedla ve Spojených státech kolem románu Sedmkrát v hlavní úloze. Tehdy pro mnohé překvapivě Roman Jakobson napadl autora za domnělou dekadentní chorobnost a naopak evangelický teolog J. L. Hromádka proti němu hájil estetické kvality románu. Pokračování textu Nebývalý zájem o Hostovského

/ Publikováno:

Česká knižnice a Egon Hostovský

Přiznám se bez mučení, že to já jsem způsobila, že v České knižnici je Egon Hostovský zastoupen tituly Dům bez pána (1937) a Půlnoční pacient (anglicky 1954). Domnívala jsem se totiž, že by tam neměl mít jen díla, která napsal do svých 35 let. V listopadu 2016 jsem o tom vedla po internetu diskusi s prof. Holým a docílila jsem toho, že původně plánovanou knihu Sedmkrát v hlavní úloze (1942) nahradil román z druhé emigrace, který je podle mého názoru aktuální i po více než šedesáti letech a o němž Graham Greene napsal, že je to dílo, „které straní spolehlivým hodnotám ve světě ovládaném strachem z bližního“. Kromě toho původně navrhované válečné dílo u nás vyšlo celkem třikrát (v celkovém nákladu přes 30 tisíc výtisků), kdežto Půlnoční pacient, vydaný prvně česky v roce 1959 „péčí“ společnosti Universum Press v New Yorku, vyšel v České republice až v roce 1997 v pouhém nákladu 1500 výtisků. (Dvacetitisícové vydání z roku 1969, až na pár „ukradených“ výtisků, šlo prakticky celé do stoupy.) Pokračování textu Česká knižnice a Egon Hostovský

/ Publikováno:

Dámy a pánové,

vzhledem k začínajícím prázdninám budeme tak jako v loňském roce zveřejňovat nové příspěvky ve čtrnáctidenním režimu. Po dnešním příspěvku O. Hostovské tak další text bude následovat ve čtvrtek 26. července.

/ Publikováno:

Za Oldřichem Králem

Vážení pozůstalí, milí přátelé, vážení smuteční hosté, sešli jsme se dnes, abychom se rozloučili s profesorem Oldřichem Králem, zakladatelem novodobé komparatistiky na Univerzitě Karlově, sinologem, překladatelem a učitelem, který od svých studií v padesátých letech prostředkoval českému světu klasickou čínskou poezii a filozofii, ale i kaligrafii a malířství. Pokračování textu Za Oldřichem Králem

/ Publikováno:

Oldřich Král (13. září 1930 ‒ 21. června 2018)

Netroufala bych si plést se do čínských znaků. Ale je tu poezie, duch básnictví, který měl u Oldřicha Krále přednostní práva, o ně bylo vše opřeno. Kromě odborného objevování staré Číny v proslulých a také mnohdy znovu obdělávaných překladech (Tao – Kniha mlčení ‒ Laozi, Kniha o cestě a síle, nově vydávaná za výtvarné spolupráce s Milanem Grygarem a Janem Mertou; Sen v červeném domě; Kniha proměn) bylo pro něho stejně důležité poukazovat na spojnice západního a východního myšlení. K jejich hledání a nalézání mu byla oporou komplexnost ducha čínského básnictví, v jeho lyrismu i bojovnosti. Pokračování textu Oldřich Král (13. září 1930 ‒ 21. června 2018)

/ Publikováno:

Tvůrce kvalitní poezie

Ve věci návrhu na ocenění Karla Sýse státním vyznamenáním se vyslovil poslanec Antonín Staněk, kandidát na ministra kultury za ČSSD v jedné z budoucích Babišových vlád. „Pan Sýs patřil k básníkům, kteří v 70. a 80. letech tvořili kvalitní poezii,“ konstatoval pan Staněk jistě nikoli do větru. Nechceme, aby stať Jana Wiendla, kterou jsme zde publikovali minulý týden a v níž se pravilo, že „nemá smysl vést debatu o charakteru Sýsovy poezie, mluvme o charakteru autorových profesních a občanských postojů“, působila vůči Staňkovu stanovisku polemicky, a u Sýsovy literární tvorby, kterou pan poslanec tak oceňuje, se tedy zastavme dnes. Pokračování textu Tvůrce kvalitní poezie

/ Publikováno:

Zapomínání a Sýs

Obracejí se na mě jako ředitele Ústavu české literatury a komparatistiky FF UK různí lidé s otázkou či výzvou, zda/abychom jako univerzitní ústav zabývající se (také) českou literaturou reagovali na návrh vyznamenat 28. října 2018 na Hradě českého literáta Karla Sýse. Popravdě, vůbec si neumím představit, že bych kvůli tomu svolával kolegy, diskutovali bychom a usnášeli se na nějakém stanovisku. Ostatně, jaké by takové „kolektivní“ stanovisko mělo být? Měli bychom se jako odborníci „usnést“ na tom, že je Sýs špatný básník, který po desetiletí profitoval na režimu, jenž desítkám skutečných básníků zavřel dveře a odsoudil je k mlčení nebo do podzemí, a proto žádný metál? Nebo že je to vlastně dobře, že se současná společnost odhodlává ocenit nejvyšším vyznamenáním i své vyslovené odpůrce a tím dokládá svoji „otevřenost“? Ani jedno, ani druhé. O Karla Sýse tu jde totiž podle mého názoru minimálně, nebo v zástupné rovině. A proto jen několik osobních slov: Pokračování textu Zapomínání a Sýs

/ Publikováno:

Jiráskův nový dres

Vydavatelství Euromedia Group ve své divizi Universum vydalo nedávno v grafické úpravě blyštící se zlatem novou edici Starých pověstí českých od Aloise Jiráska. Knihu pro vydání připravil literární historik Eduard Burget, napsal předmluvu a pořídil též vysvětlivky a komentáře. Pokud se týče právě jejich pojetí, mohlo by se říci, že se jedná o edici novátorskou. Pokračování textu Jiráskův nový dres