Vzpomínkové tituly se těší stálé oblibě, neboť budí dojetí, nezřídka ukápne i nostalgická slza. Zpravidla manifestují svou věrohodnost, z povahy věci jsou s ní však na štíru, neboť do jaké míry lze vzpomínce vskutku důvěřovat? Základní typy vzpomínkového vypravování se liší podle své deklarované či implicitní motivace a příslušejícího důrazu na jednu ze tří časových rovin, jež se ve vzpomínání prolínají: Panorama životních setkání, život jako dobrodružství, životní milníky (formativní setkání), konkrétní jednotlivý život v paralele k velkým dějinám či v konfrontaci s nimi, harmonizace životní diskontinuity (život jako souvislost smyslu), motivace, objasnění a obrana životního stanoviska, tj. vzpomínka jako sebeobrana. Čtyřsetstránková životní bilance historika Miroslava Hrocha Jak jsem to tenkrát viděl. Vzpomínky (Praha, Univerzita Karlova – Karolinum 2024) se nejvíce přibližuje poslední charakteristice, zároveň jí však neodpovídá, chce být něčím jiným. Pokračování textu „Neškodný, třeba i užitečný oportunismus“, čili potíže s historickým a historikovým (ne)vědomím

Nad nedávno vydanou edicí Nalezeného deníku Jiřího Koláře v nakladatelství Novela bohemica by se nám tak moc chtělo zvolat: Hle, literární událost roku! Bohužel nadšení po přečtení edice doprovází povzdech. Ten ovšem způsobuje ještě jiný problém, než který byl ke konci loňského roku probírán v několika příspěvcích Bubínku Revolver Revue, kde bylo upozorněno na pozadí celého vydavatelského podniku, zejména především na spojení jména nakladatele Zdenka Pavelky, před rokem 1989 angažovaného přispěvatele Rudého práva, se jmény Jiřího Koláře, respektive editorem Vladimírem Karfíkem, potažmo spoluvydavatelskými institucemi, tj. Českým centrem Mezinárodního PEN-KLUBU a Památníkem národního písemnictví. Pokračování textu Ke Kolářovu deníku

Tak už můžeme jít opět klidně spát, neb jsme se v anketě Kniha roku 2024 v tzv. Lidových novinách (nyní příloze Orientace v MF Dnes) opět po roce dozvěděli, jaké knížky se líbily Václavu Klausovi a Dominiku Dukovi… a mnoha dalším respondentům, kteří neodolali příležitosti podělit se s čtenáři tohoto populistického deníku o své duchaplné knižní postřehy. A jako vždy není tak zajímavé, „kdo vyhrál“, ale spíše, kdo hlasoval a proč, proč ještě… Pokračování textu Zase anketa

Nakladatelství Mimesis z italského Milána vydává ročně cca tři sta knih a snaží se podle vlastní definice představit nejzajímavější a nejinovativnější příspěvky vědeckého světa. Svým zaměřením se nakladatelství ovšem orientuje zvláště na vydávání textů z oblasti společenskovědní a literárněvědné. Pozoruhodná je z naší perspektivy dlouhotrvající snaha italského vydavatele věnovat se české literatuře a literární vědě či filozofii. Pokračování textu České stopy v Mimesis

Pokud jinde zazněly k výstavě Muzea literatury – Památníku národního písemnictví Rozečtený svět také kritické názory, ve čtrnáctideníku A2 (č. 23/2024) přistoupili k expozici spíše observačně. Ve dvou rozhovorech s otázkami kladenými pěkně hladce po srsti a v samostatném eseji vyslovuje se k problematice spojené s prezentováním literatury nejprve vedení PNP (ředitel, vědecký tajemník a vedoucí knihovny), vedle toho vlastním výkladem přispěl i muzejní pedagog Lukáš Prokop. Pokračování textu Spokojenost po všech stránkách

Navažme na zamyšlení Kdo se bojí vopravdovýho Kafky?, kterého jsme se zde dopustili 6. června 2024. Po textech pražského klasika sáhli mezitím v nakladatelství Pulchra, a udělali to tak, jako kdyby pod jednou vydavatelskou značkou v témže formátu, při témže řízení, návrhu obálky a sazby existovaly firmy dvě, s odlišnou kulturou řemesla. Pokračování textu Radost z četby a nedůležité věci

V polovině roku 2022 jsme v Kanonu přivítali první svazek nového projektu Díla Josefa Karla Šlejhara, které tehdy začalo vydávat nakladatelství LEVYN. Od té doby Zdeněk Beran, editor a vydavatel v jedné osobě, významně pokročil ve své činnosti a představil další tři svazky. Naše tehdejší výtka směřovala k nejasné kompozici celku spisů (vedle toho jsme zalitovali, že editor zbytečně relativizoval a znejasnil svůj odborný výkon, když své vydání označil jako „polokritické“), nyní můžeme na toto téma navázat. Pokračování textu Progres DJKŠ

Čtenáři a čtenářky hodnotí na webu Databazeknih.cz některé tituly mj. z hlediska jejich „Tempa & emocí“. Tempo čtení Máchova Máje jim vychází z 83 % jako rychlé (značí je obrázek jakési kočkovité šelmy) a ze 17 % střední (zajíc). Emoce z Máchovy básně: velkou míru má „dojetí“ – 15 %, „lítost“ 11 % a „hrdost“ 11 %. Erbenova Kytice zde má kupodivu úplně stejné tempo čtení, taky ji přečtete většinou jako gepard, v nejhorším v tempu polního hlodavce – ale hlavní emocí z knihy je s 20 % „nostalgie“, následuje 15 % „pohody“ a 8 % má shodně „frustrace“, „soucit“, „napětí“, „naděje“ a „úžas“. Pokračování textu Dvě malé poznámky, ale k velkým věcem

Práce Josefa Vojvodíka jsou charakteristické propojováním věcí literárních se světem výtvarného umění, architektury, fotografie nebo filmu, k nimž autor přistupuje s bohatými poznatky z filosofie, antropologie, psychologie, psychiatrie apod. Ve svých interpretacích, které se nejčastěji vážou ke dvacátým až čtyřicátým létům 20. století, vede nápadité srovnávací paralely z umění romantismu, baroka, symbolismu nebo antiky. Pokračování textu JV 60

Monografie Jany Vrajové opatřená názvem Spisovatelkou z přesvědčení a podtitulem Teréza Nováková v diskurzivním různohlasí přelomu 19. a 20. století (Brno: Host, 2023) je první knižní publikace věnovaná Teréze Novákové, která ponechává stranou spisovatelčinu biografii a obrací se k analýze širšího celku jejího literárního díla. Vedle titulů o životě a díle, zaměřených spíše na biografickou složku, se různým dílčím částem díla Novákové věnovaly dosud pouze studie. Ani v případě Jany Vrajové však nejde o text, který by se snažil vyložit spisovatelčinu tvorbu uceleně. Podobně jako v dalších odborných pracích o Novákové z posledních let je její dílo spíše prostředkem než cílem. Pokračování textu Sondy do díla Terézy Novákové