Přesně před rokem, v říjnu 2023, se podařilo završit poměrně komplikované vydávání prvního překladu Zbabělců Josefa Škvoreckého v chorvatštině. Od získání souhlasu k vydání přes překládání až k získání dostatečné částky na financování uběhlo poměrně dost času a stálo to hodně úsilí. Nakonec se vše zdařilo a Matica hrvatska román s názvem Kukavice a s podporou chorvatského Ministarstva kulture i medija vydala. Kniha vyšla v edici Biblioteka Koloplet svjetske proze. Pokračování textu První chorvatský překlad Zbabělců

V románu Josefa Škvoreckého Lvíče (1969) má přímý vypravěč a zároveň hlavní postava, básník Karel Leden, dvě základní starosti: získat krásnou ženu, která ho po celou dobu umíněně odmítá, a uchovat si dobré zaměstnání nakladatelského redaktora. U příležitosti 100. výročí autorových narozenin (27. 9. 1924 – 3. 1. 2012) se věnujme té druhé linii. Pokračování textu Raz, dva, tři! – JŠ 100

Včera v ranních hodinách byly na pražském Starém Městě v Dlouhé ulici před domem č. p. 14 osazeny pamětní kameny zmizelých pěti bývalým obyvatelům tohoto domu, kteří jako oběti holocaustu byli odvlečeni do koncentračních táborů. Vedle kamenů připomínajících příslušníky rodiny Bergmannovy, je to i Stolperstein pro básníka, překladatele, publicistu, redaktora, činovníka českožidovského hnutí a pracovníka pražské Židovské náboženské obce Hanuše Bonna (1913–1941). Pokračování textu Dlouhá 14

Po dlouhém úsilí byl po Slovensku také u nás schválen nový významný den – Den samizdatu. Poslanecký návrh stanovil pro oslavu datum 12. října, kdy se v roce 1988 92 českých a slovenských vydavatelů samizdatu spojilo v prohlášení za propuštění slovenského samizdatového vydavatele Ivana Polanského (1936–2015), odsouzeného ke čtyřem letům vězení. Jestliže senátorka Hana Marvanová Kordová měla zřejmě nepodložené výhrady k osobě Polanského, a navrhovala proto jiné datum, jež s vydáváním samizdatu nijak nesouvisí, jazykovědec Karel Oliva vyjádřil rovnou výhrady k celému slovu samizdat. Pokračování textu Karel Oliva proti samizdatu

Popírači totalitarismu – Cena literární kritiky – Monografie na biografickém základě

Pokračování textu Zprávy z tisku 2

Pátým svazkem věnovaným knižní řadě současné poezie Cesty (Mladá fronta 1957–1968) pokračuje edice Books vydávaná v Archivu výtvarného umění v Kostelci nad Černými lesy. Aktuálně zveřejněný svazek připravili Miroslav Hrabě, Jindřiška Jonešová a Barbora Špičáková. Aparátovou část knihy, která je dostupná i v anglické mutaci, tvoří texty Michala Jareše, Pavla Sivka a Jana Šulce. Pokračování textu Edice na edice

Vzpomínkou na Jiřího Opelíka proniká dominantní osobnostní rys – spojení mlčenlivé povahy a mohutné imperativní naléhavosti – příkladu přísné důslednosti, badatelského a kritického svědomí. Mluvil nerad a zpravidla jen tehdy, když to bylo nutné. Neimprovizoval, nekonverzoval. Při vzrušených debatách upadal do stále hlubšího zamyšlení, jako by mlčením reagoval na přemíru řeči a na naléhavost pohledů, které se k němu upíraly s nevyřčenou otázkou. Nevystupoval v médiích a témata, jimž věnoval desetiletí práce, nechával traktovat pohotové hráče schopné mluvit kdykoli o čemkoli. Nečetné rozhovory, které poskytl, formuloval vždy písemně, dovedl ovšem svým odpovědím vtisknout hovorový spád. Jeho vzpomínky na univerzitní učitele a na dětství a mládí v Olomouci prozrazují vypravěčský talent, kterému však popouštěl uzdu, pouze měla-li osobní rovina obecný přesah a zastihla-li ho otázka v příznivé chvíli (srov. rozhovory u příležitosti druhé knihy studií o K. Čapkovi Uklizený stůl – Lidové noviny 29, 2016, č. 213, 10. 9., příloha Orientace s. VI–VII [24–25], otázky Petr Zídek, resp. Týnecké listy 26, 2016, č. 10, s. 27–30, otázky Petr Hanuška). Své úkoly si dával sám (neodpovídal na všetečné dotazy usilující strčit nos do toho, na čem právě pracuje), pracoval na nich neokázale a v soukromí, ve svém volnu, paralelně ho však většinu života zaměstnávala kolektivní díla, jimž věnoval svůj všední den. A tak můžeme s úžasem přehlédnout na základě bibliografie, které se již od její první verze připravené pro knihu Milované řemeslo (2000) soustavně věnuje Luboš Merhaut, trojí mohutnou řadu v díle Jiřího Opelíka: 1) svébytný typ literárněkritický podílející se na emancipaci a svobodném rozmachu kriticismu od poloviny padesátých let do konce let šedesátých, 2) analytickou pozornost diferencované literárněhistorické heuristiky rozprostraněné v širokém žánrovém rozpětí od monografií, portrétních a problémových studií, přes komparativní sondy, dílčí edice po sebrané spisy, v jejichž komentářích a doprovodných esejích je shromážděna a funkčně utříděna, hierarchizována a vyhodnocena rozsáhlá materie ústředních fenoménů moderní české prózy, poezie a literární vědy. Konečně řadu 3) tvoří podíl na profilových syntetických a lexikografických podnicích české literární historiografie druhé poloviny 20. století: Na Slovníku českých spisovatelů (red. s R. Havlem, 1964), čtvrtém dílu Dějin české literatury (dokončen 1969, vydán 1995) a především na Lexikonu české literatury I–IV (1985, 1993, 2000, 2008). K třetí řadě nutno počítat i hesla o české próze v Kindlerově literárním lexikonu (díl VI, 1972), Rakouském biografickém slovníku, Slovníku světových literárních děl, účast v řadě dalších kolektivních pracích jeho domovského pracoviště a v neposlední řadě dvojí vydání souboru interpretací českého moderního básnictví Jak číst poezii (1963, 1969), který redigoval a koncipoval. Pokračování textu Mlčenlivý. Za Jiřím Opelíkem (21. října 1930 – 3. srpna 2024)

Text Radky Smejkalové Mír je válka, demokracie je nová totalita… Jak političtí obchodníci s deštěm mění naši sémantickou krajinu vyšel v Deníku N poprvé v lednu loňského roku, po prezidentských volbách (26. 1. 2023), a později získal novinářskou cenu Nadace OSF za nejlepší komentář roku 2023. Nebýt tohoto ocenění a toho, že se tento komentář – stejně jako my ve svém profesním zaměření – zabývá jazykem ve veřejném prostoru, nebyl by důvod ani pro tuto naši reakci. Pokračování textu Jak komunikujeme a devalvujeme význam slov v době postfaktické: Komentář ke „Komentáři roku“

V roku 2022 vydalo editorské duo Dušan Teplan a Marián Kamenčík vo fintickom vydavateľstve FACE – Fórum alternatívnej kultúry a vzdelávania objemnú publikáciu Slovenský nadrealizmus v korešpondencii (1935 – 1948). Obaja editori mali na túto prácu predpoklady, pretože o fenomén avantgardnej skupiny nadrealistov (tak sa v roku 1939 nazvali slovenskí prívrženci surrealizmu, aby aj z taktických dôvodov demonštrovali organický súvis svojej tvorby s domácou literatúrou) prejavujú sústavný bádateľský záujem. Pokračování textu Zo zákulisia slovenského nadrealizmu

Každý, kdo ví něco o italské kopané, rozpozná v nadpisu jistou nesrovnalost. Římský klub přece není žádná „Associazione Calcio“, jako to mají v jedné části Milána, nýbrž „Associazione Sportiva“. Přesto musíme trvat na uvedeném znění, neboť ve skutečnosti nepíšeme sportovní referát, ale chceme oslavit profesorku univerzity La Sapienza v Římě Annalisu Cosentino. Vyžádali jsme si příspěvky, v jejichž centru budou autoři či texty, s nimiž se A. C. překladatelsky nebo vykladačsky nějak setkala. Zadán byl omezený rozsah, který se ne vždy podařilo dodržet, ale přesto věříme, že takovým způsobem nejlépe poukážeme na soustředěnou, trpělivou a neokázalou práci výjimečné badatelky, pedagožky a překladatelky.