„Je doba zlá a vražedně až hnusná / a zvolna mře v ní vše, co cítí lidsky,“ tak zní časové verše z právě vydaného svazku textů básníka Kamila Berdycha, který s názvem V srdcích zima nelítostná figuruje jako druhý svazek edice Trinity v ostravském nakladatelství Ilony Rozehnalové Fiducia. Tuto graficky velmi pěkně pojatou knihu (Kristína Pupáková) doprovozenou řadou celostránkových ilustrací Jakuba Janovského, charakterizuje editor Michal Jareš v podtitulu jako sebrané dílo, a to i přesto, že knížka přináší jen nějakých sto padesát stran původního autorského textu. To má dvě hlavní příčiny: jednak kdyby se Berdych narodil o pár dekád později, mohl by být takřka přiřazen do slavného Forever 27 Club, druhým důvodem je pak spletitý osud jeho literární pozůstalosti. Pokračování textu Objevná edice

Roš chodeš – Psychologie v podání Tvaru – Vážení Pokračování textu Zprávy z tisku 3

Práce Marka Přibila Iluze konstrukcí, vydaná na jaře 2023, se zabývá tím, zda některé texty K. H. Máchy lze opravdu připsat Máchovi. Přibilův zájem se týká oblasti literárních zápisníků s texty nebeletristickými, jako jsou poznámky z četby a o četbě nebo koncepty zamýšlených děl. Redaktorem knihy, která v textologické edici Varianty, nakládané od roku 2009 v Ústavu pro českou literaturu AV ČR, vyšla už jako 13. svazek, byl autor těchto poznámek. Nepíše proto recenzi, ale chce upozornit na takové fáze badatelské práce, jež předmět Přibilových analýz mohou přesahovat. Pokračování textu The Long Good-Bye domněle Máchovým textům

Jak takovou situaci trochu přiléhavěji pojmenovat? Není to ani zcela Pyrrhovo vítězství, ani vyslyšená prosba, jen pouhé pokračování tragédie. Naše setrvalá kampaň za respektování editorských práv ve vydavatelském přístupu Městské knihovny v Praze při zveřejňování e-knih vynesla pouze skromný, lépe řečeno zcela opačný a v důsledku také zarmucující výsledek. Pokračování textu Městská knihovna v Praze k tylovské textologii

Od smrti Pavla Reisenauera dnes uplynul právě rok a hodně z toho, co zde bylo psáno o jeho obrazech a demlovských ilustracích vloni, už je dnes jinak. Pokračování textu Reisenauerův Deml podruhé

Novinářka Krystyna Wanatowiczová jednoho dne v antikvariátu narazila – jak se sama vyznává – na sešitek textů Roberta Nezvala (míněna Siamská dvojčata, ed. Karel Dostál, Pražská imaginace 1990). Jejich čtení ji přimělo zjistit si více o synovi slavného otce, další kroky ji pak dovedly ke studiu osudů samotného Vítězslava Nezvala. Výsledkem je objemný svazek s rozsáhlou fotografickou přílohou, který s přímočarým názvem Nezval a podtitulem Básník a jeho syn vydalo v loňském roce nakladatelství Kodudek. Autorka, jak to vypadá, na vlně dnes čím dál více oblíbených životopisů nemohla v případě Nezvalů zvolit z žurnalistické perspektivy lépe. Vždyť se před ní otevřelo hned několik mnohovrstevnatých témat: autor versus politika, resp. vztah umělce k totalitnímu režimu, autorovy rodinné poměry a jeho vztah k ženám, paralely mezi velkým Nezvalem a jeho synem atd. A to vše je navíc pojednáno optikou tzv. velkých dějin, které vytvářejí kulisy pro informace, jež patří již spíše do oblasti bulváru. Pokračování textu Potíže nad Nezvalem

Historička queer dějin holokaustu Anna Hájková se v poslední době opakovaně vyjadřuje k českým překladům deníku Anne Frankové, přesněji řečeno kritizuje můj překlad (Zadní dům, Triáda 2019) za to, že v jedné konkrétní scéně překládám nizozemské slovo „vriendin“ jako „kamarádka“, zatímco v předchozích českých překladech (1956, 1992, 2004 / 2006) je na tomto místě podle ní jedině správné slovo „přítelkyně“. V loňském rozhovoru na iDnes to označuje za „ohromný lingvistický poskok“, v čerstvě vydané publikaci Lidé bez dějin jsou prach (Akropolis 2024) píše: „De Bruin Hüblová přeložila výraz ‚vriendin‘, který v nizozemštině obsahuje ambivalenci jak přátelství, tak romantického vztahu, slovem ‚kamarádka‘, které v češtině tuto ambivalenci postrádá. Výraz ‚přítelkyně‘, použitý ve všech předchozích překladech, naproti tomu ambivalenci tohoto slova ponechává“ (s. 118). Pokračování textu O queernosti Anne Frankové

V. T. působí na slavistice Harvardovy University v Cambridge, Massachusetts. Pracovala také jako redaktorka, překladatelka a publicistka, publikovala mj. v Revolver Revue a v Kritické Příloze RR, Lidových novinách, Respektu, Roš Chodeši, Harvard Review, New German Critique a Journal of World Literature. Překládá z angličtiny a němčiny např. paměti G. Scholema Od Berlína k Jeruzalému (2003), k vydání připravila výbor z básní I. Blatného The Drug of Art (2007) a napsala doslov k prvnímu českému vydání Hovorů s Kafkou G. Janoucha (2009). Redaktor její nové práce jí položil pár otázek.

Pokračování textu Rozhovor s Veronikou Tuckerovou

Vzpomínkové tituly se těší stálé oblibě, neboť budí dojetí, nezřídka ukápne i nostalgická slza. Zpravidla manifestují svou věrohodnost, z povahy věci jsou s ní však na štíru, neboť do jaké míry lze vzpomínce vskutku důvěřovat? Základní typy vzpomínkového vypravování se liší podle své deklarované či implicitní motivace a příslušejícího důrazu na jednu ze tří časových rovin, jež se ve vzpomínání prolínají: Panorama životních setkání, život jako dobrodružství, životní milníky (formativní setkání), konkrétní jednotlivý život v paralele k velkým dějinám či v konfrontaci s nimi, harmonizace životní diskontinuity (život jako souvislost smyslu), motivace, objasnění a obrana životního stanoviska, tj. vzpomínka jako sebeobrana. Čtyřsetstránková životní bilance historika Miroslava Hrocha Jak jsem to tenkrát viděl. Vzpomínky (Praha, Univerzita Karlova – Karolinum 2024) se nejvíce přibližuje poslední charakteristice, zároveň jí však neodpovídá, chce být něčím jiným. Pokračování textu „Neškodný, třeba i užitečný oportunismus“, čili potíže s historickým a historikovým (ne)vědomím

Nad nedávno vydanou edicí Nalezeného deníku Jiřího Koláře v nakladatelství Novela bohemica by se nám tak moc chtělo zvolat: Hle, literární událost roku! Bohužel nadšení po přečtení edice doprovází povzdech. Ten ovšem způsobuje ještě jiný problém, než který byl ke konci loňského roku probírán v několika příspěvcích Bubínku Revolver Revue, kde bylo upozorněno na pozadí celého vydavatelského podniku, zejména především na spojení jména nakladatele Zdenka Pavelky, před rokem 1989 angažovaného přispěvatele Rudého práva, se jmény Jiřího Koláře, respektive editorem Vladimírem Karfíkem, potažmo spoluvydavatelskými institucemi, tj. Českým centrem Mezinárodního PEN-KLUBU a Památníkem národního písemnictví. Pokračování textu Ke Kolářovu deníku