Nebude to nadsázka, když se současné zveřejnění Válečných deníků Eduarda Táborského, osobního tajemníka a právního poradce prezidenta Edvarda Beneše, označí jako vydání nejzásadnějšího osobního dokumentu československého exilu ve Velké Británii za druhé světové války. Edici připravili Pavel Horák a Richard Vašek, byla publikována v ediční řadě Ego, již vydává Masarykův ústav AV ČR a Nakladatelství Lidové noviny. Několik generací historiků muselo za tímto materiálem absolvovat zpravidla hned několik studijních cest do Hooverova institutu při Stanfordově univerzitě v Kalifornii, přičemž každá taková cesta za oceán byla a je na poměry tuzemské vědy svou nákladností značným luxusem. Pokračování textu Válečné deníky Eduarda Táborského

Olomoucký nakladatel a galerista David Voda ve své edici Rub právě naložil „pravděpodobně poslední“ (tak o ní sám editor referuje) edici Milana Blahynky. Ten nyní vydává Nezvalova Pražského chodce, prózu napsanou v druhé polovině třicátých let jako volnou součást triptychu rámovaného evropskými metropolemi Neviditelná Moskva (1935) a Ulice Gît-le-coeur (1936). Voda knihu pojal velkoryse, vypravil ji ve velkém formátu, nebál se celostránkových portrétů autora, komplet ji nechal grafikem Janem Herynkem vyladit do zelena, a to včetně zeleného tisku vlastního textu, který na čtenáře trapně pomrkává, aby naznačil Nezvalovu zálibu v inkoustu tohoto odstínu (to celé za cenu horší čitelnosti). Vydavatelé svoji edici vybavili podtitulem „Dobře utajená neznámá verze“. Pokračování textu Kašírování Nezvala

V minulých dnech se potkaly dva hudební počiny, které jsou úzce spjaty s českou poezií. Vedle reedice alba Moniky Načevy Nebe je rudý (křest LP je plánován na 4. června) přinesl label Petra Ostrouchova Animal Music desku s výmluvným názvem Zábrana. Hudbu k básním Jana Zábrany složil jazzový klavírista Martin Brunner, nazpívala je Markéta Foukalová. (Společně už v roce 2022 zhudebnili verše Věry Koubové s názvem Svou chvíli.) Na hudební realizaci se dále podíleli klavírista Vít Křišťan a kytarista Tomáš Fuchs. Album bylo slavnostně uvedeno v pátek 15. května 2026 v pražském klubu Jazzdock a patrně jen shodou okolností tak vyšlo nedlouho před červnovým výročím Zábranových nedožitých 95 let. Pokračování textu Zábrana k poslechu, nikoli k tanci

U příležitosti brněnského festivalu Meeting Brno, který začíná dnes a v jehož rámci se uskuteční sjezd Sudetoněmeckého krajanského sdružení, publikujeme výňatek z knihy Emanuela Mandlera Češi i Němci (Praha, Libri 2001). Její původce, historik, redaktor a jeden čas i politik (1932–2009), věnoval dějinným událostem třicátých a čtyřicátých let 20. století a mýtům kolem nich kritickou pozornost jako žádný jiný domácí autor. „Diskurs“ příčetnější části naší dnešní publicistiky je v této věci matný možná také proto, že novináři nebo komentátoři jen improvizovaně reagují na protisudetské výpady a nedisponují myšlenkovým podložím, argumentační pronikavostí a jemně ironickým stylem, jimiž se vyznačovaly práce Mandlerovy. Úryvek ze stran 161–163 výše vzpomínané knihy vystavujeme tedy jako jisté memento. Pokračování textu Emanuel Mandler: Vítězně osvobozenecký mýtus

Letos v březnu vyšly v pražském nakladatelství P3k pod názvem Lidé ve tmě terezínské deníky Pavla Fischla (později Gabriela Dagana). Záznamy jsou datovány od roku 1941 a zpočátku byly zapisovány ještě v prostředí protektorátní Prahy, poté následují záznamy z terezínského ghetta, které jsou datovány až do konce roku 1943. Pokračování textu „Miloval svobodu a život a barvy a štěstí…“ – Fischlovy deníky z Terezína

Friedrich Bruegel román Spiklenci datoval lednem 1950. Tehdy prožíval již svůj druhý exil – poprvé Československo opustil již po mnichovské dohodě, přes Francii, Španělsko a Portugalsko se nakonec dostal do Londýna. Do Československa se vrátil v létě 1945, následně, jak zaznamenává autorka doslovu a Bruegelova vydavatelka Eva Jelínková: „K 1. lednu 1946 byl vyslán jako legační rada na československou vojenskou misi u Spojenecké kontrolní rady v Berlíně. Nejprve zde vedl politické a kulturní oddělení a byl zástupcem vedoucího mise generála Dasticha, od začátku roku 1949 misi vedl (po útěku dosavadního šéfa mise do emigrace)“ (s. 344). V květnu 1949 měl být přeložen do ústředí ministerstva zahraničí. Po jedné z cest z Prahy do Berlína byl hospitalizován v americké zóně, odkud zamířil na Západ. Pokračování textu Z nové literatury

Jako premiérový svazek nakladatelství Sterne vyšel na počátku tohoto dubna překlad románu Friedricha Bruegela Spiklenci. Původně německy psaný román (Verschwörer), vydaný v roce 1951 ve Švýcarsku, do češtiny převedl Jiří Stromšík a doslovem jej vybavila nakladatelka Eva Jelínková. Rok po německém originálu bylo v Londýně zveřejněno i anglické znění (pod názvem The Plotters). Jak uvádí autorka doslovu, dnešní čtenář bude Bruegelův román číst zejména v kontextu jmen jako Arthur Koestler či Jiří Weil (dodejme, že pravděpodobněji na pozadí díla Egona Hostovského či románu Únor Lubora Zinka, který byl napsán ve stejné době jako Spiklenci), níže zveřejněná recenze anglického vydání z roku 1952 dokládá čtení románu jako textu, v charakteristikách a osudech jehož postav jsou zašifrovány konkrétní exponenti poúnorového režimu. Autorem ohlasu (Skutečnost /Anglie/ 4, 1952, č. 3–4, březen–duben, s. 64–65; v rubrice Z nové literatury) je E. V. Erdely (vl. jm. Jenő Erdély, 1890–1969), autor dosud několikrát reeditované knihy o Baťovi (1932). K textu románu se v Kanonu příští týden vrátíme. Pokračování textu Spiklenci 1952

Čas, který uplynul od úmrtí Přemysla Blažíčka (16. 4. 1932 – 26. 4. 2002), zaráží nejen svou téměř čtvrtstoletou délkou, ale také tím, jak na poli autorovy působnosti – interpretace uměleckého díla a literární lexikografie – nevzniklo na jeho bývalém pracovišti za tu dobu nic, co by bylo možné postavit vedle Blažíčkových prací, a to i v nějak uctivé vzdálenosti, v navazujícím nebo v nějak plodně polemickém vztahu. Pokračování textu Anně Blažíčkové k narozeninám (* 24. 4.)

Jaromír Typlt – spiritus movens všech vydavatelských aktivit spojených s literární tvorbou básnířky a malířky Hany Fouskové (1947–2015) stojí za vydáním prvního souboru jejích veršů, který v tomto roce vychází pod zastřešujícím názvem Zaříkávání smrti v brněnském nakladatelství Větrné mlýny. Redaktorkou svazku a autorkou ediční poznámky je Zuzana Gabrišová, doslov ke knize napsal Luděk Lukuvka. Svazek mapuje Fouskové básnické dílo od šedesátých let po poslední, nedokončenou sbírku, velkoryse pojatý ilustrační doprovod knihy (takřka dvacítka reprodukcí jejích olejomaleb) je sestaven z prací vznikajících od devadesátých let. Pokračování textu Zaříkávání Hany Fouskové

Jako dodatek či zastřená recenze k vydání korespondence Josefa Čapka V dokonalé oddanosti Váš (ed. Petr Lachmann, Praha: ARSCI, 2025) může platit lakonický text Petra Kotyka „Josef Čapek v Literárním archivu Památníku národního písemnictví“ uveřejněný v posledním čísle Zpravodaje Společnosti bratří Čapků (63/2025, s. 29–32). O této edici Petr Kotyk sice neříká přímo nic, ale srovnání obsahu knihy s jeho přehledem ukazuje drasticky – již zde decentně konstatované – trhliny v heuristice, a markantně tedy dokládá značný rozsah neúplnosti tohoto prvního „souborného“ knižního vydání korespondence. Pokračování textu Ad Čapkovy dopisy II — doplněk a přehodnocení