Uspořádal Jakub Sedláček knihu Neviditelné řemeslo (Paseka 2023), nebo neuspořádal? Na copyrightové straně je označen jako editor, v tiráži je pak uvedeno, že publikaci „uspořádal a k vydání připravil“, potud tedy vše souhlasí. Jaký byl ale onen pořádající zřetel a dosáhlo se zde nějakého řádu? Jsou tu vůbec zkušenosti matadorů redakční práce a z nich plynoucí světlo poznání podány v obstojně vypravené knize, nebo je editor schoval kamsi pod kbelec?

Nejprve k záměru. Kniha chce čtenáře seznámit s „tajemstvím redakční práce“, jak zní podtitul, a nabídnout mu „exkurzi do zákulisí nakladatelství“. Činí tak prostřednictvím celkem čtrnácti textů různých autorů. Kromě staršího článku od Evy Slámové (1959–2010) vznikly ostatní eseje na objednávku editora knihy. (Proč nebyly zařazeny jiné texty o redakční práci, napsané před rokem 2023, editor nezdůvodňuje.) Každý z autorů zřejmě na startu obdržel blíže neurčené ústní či písemné zadání, které čtenář publikace až na výjimky nezná, a s touto úlohou se měl po svém vyrovnat. Stopu, jak byl úkol formulován, čteme pouze u jediného autora, který se měl pokusit „popsat příběh nakladatelství Host – jeho ‚success story‘“ (s. 119).

Sice nevíme, s čím přesně J. Sedláček přispěvatele oslovoval, ale nad jednotlivými texty můžeme dovodit, že se nechtěl držet nějakého zavedeného vymezení redakční práce. Mezi zastoupenými jmény jsou nakladatelé (J. Dvořák, M. Balaštík), redaktoři překladů (E. Slámová, P. Diestlerová, J. Jůzl, P. Onufer), naučné literatury (V. Bezdíček), současné české (opět P. Onufer) a romské literatury (L. Jandáková), autoři, kteří mají zkušenosti s vydáváním komiksů (L. Růžička, P. Kořínek), fantastiky (F. Kotleta), se zapojením programátorských dovedností do práce s textem (M. Kašpárek) a s novinářským psaním o vědě (Z. Válková).

Práce redaktora se v knize napříč příspěvky pořád k něčemu přirovnává, jednou je to hasič, jindy mentor, opravář, opakovaně psychoterapeut (s. 45 a 79), obsedantně se autoři zaobírají titulní „neviditelností“ redakční práce (s. 76, 35, 13, 97, 210) či vidí analogie ve fotbalu (s. 45 a 235). Všechny tyto paralely a výčty podobných povolání ale neosvětlují, proč u všech všudy byly do publikace o redakční práci vřazeny i příspěvky jednající o činnosti vykonávané spíše lidmi, kteří svůj úvazek chápou odlišně – jako práci ediční, nakladatelskou či novinářskou.

Jednotlivé dodané eseje vykazují, jak lze při zřejmě vágním zadání očekávat, značně rozdílnou kvalitu. Vedle textů, jejichž autoři svou myšlenku dokázali sledovat a mysleli také na jakýsi užitek pro eventuálního čtenáře už třeba tak, že jejich reflexe obsahují prakticky využitelné zkušenosti, jsou v knize příspěvky, které způsobují smutek, jiné únavu a další pak úděs. Nemá cenu zde se po nich vozit, Jakub Sedláček neměl jejich autory rovnou oslovovat nebo jejich textu měl pomoci, aby nepůsobili třeba jako nesympatičtí machři a všudybylové, nakonec je pak mohl v zájmu celku také vyhodit.

V úvodu ke knize píše Jakub Sedláček s poukazem na Čechovovu zbraň, která v prvním dějství visí na stěně, aby se z ní na konci vystřelilo, o požadavku soudržnosti. Na stejné stránce se rozepisuje, jak dobrý redaktor pečuje o jazyk a plení módní výrazivo i laciné nálepky – třeba slovo „toxický“. Škoda, že to nevyšlo ani zde (srov. slovo „toxický“ na s. 257 a 258), náležitého stavu textu se totiž zřejmě nedá dosáhnout, když se přestane rozlišovat a pouze se o náročnosti a potřebnosti pořádku mudruje: chtít redakci a mít redakci je prostě rozdíl.