Pražské nakladatelství Maraton vydalo letos na jaře v překladu Pavla Pokorného knihu s provokativním názvem Antikomunistické manifesty (The Anti-Communist Manifestos) Johna V. Fleminga, v originále vyšla poprvé v nakladatelství W. W. Norton (v New Yorku a Londýně) v roce 2009. České i anglické vydání je opatřeno podtitulem Čtyři knihy, které formovaly studenou válku (Four Books that Shaped the Cold War), jenž však trochu mate: nejedná se o pojednání z oblasti politologie, nýbrž o práci literárněhistorickou.

John V. Fleming se narodil roku 1936 v Arkansasu a svoji profesní dráhu spojil s univerzitou v Princetonu, kde působil v letech 1965–2006. K jeho hlavnímu badatelskému zájmu patří zvláště středověká anglická, francouzská a latinská literatura z komparatistické perspektivy a historie a kultura františkánského řádu ve středověku (proslul také mj. jako znalec díla G. Chaucera). Po desetiletích pedagogické činnosti na univerzitě se Fleming – již na odpočinku – odvrátil od svých tradičních témat a soustředil se k práci na monografii, již recenzujeme, v níž se věnuje literárním textům, které byly zveřejněny nikoliv před staletími, nýbrž v čase jeho dětství, resp. mládí.

Antikomunistické manifesty jsou de facto čtyři rozsáhlé studie (české vydání má skoro čtyři sta stran) věnující se bohatým osudům vždy jedné knihy. Fleming tu rozebírá texty, které v době svého zveřejnění významně reflektovaly debatu o formě společenského zřízení a přimkly se ke kritice komunismu, resp. politiky reprezentované tehdejším Stalinovým Sovětským svazem. Knihy Arthura Koestlera Darkness at Noon (Londýn 1940), Jana Valtina Out of the Night (New York 1941), Viktora Kravčenka I Chose Freedom (New York, 1976) a Whittakera Chamberse Witness (New York 1952) oscilují na pomezí románové fikce a memoárové literatury a v různé míře reflektují osobní zkušenost autorů s tehdejší sovětskou realitou, praktikami GPU, deportacemi, vězněním atd.

Pro českého čtenáře nebude setkání s některými jmény, jejichž dílo Fleming analyzuje, novinkou. Již první titul, Tma o polednách A. Koestlera u nás vyšel již dvakrát (1992, 2016). Navíc je tu Koestler v čerstvém čtenářském povědomí díky aktivitám nakladatelství Academia, jež vydává Koestlerovy memoáry a naposled připravilo překlad jeho práce o Blízkém východě, knihu Příslib a naplnění. Palestina 1917–1949 (2024, v překladu Aleše Valenty). Současně se v Koestlerově případě vydání Flemingovy knihy trefuje do ideální recepční situace, kdy přičiněním nakladatelství Leda máme k dispozici také nový převod tohoto románu, který vychází z nově objeveného původního Koestlerova německy psaného rukopisu (s názvem Noc o polednách přeložil Radovan Charvát). Předcházející česká vydání se zakládala na dobovém převodu do angličtiny, který – jak se ukazuje – způsobil značná zkreslení.

A ještě u dvou dalších pojednaných titulů zacházíme s materiálem, který již byl u nás recipován. V případě Viktora Kravčenka mohli čeští čtenáři číst jeho knihu I Chose Freedom ve slovenském překladu Rudolfa Sládkoviče (pod názvem Žil som pod červenou hviezdou, 2012) a rozsáhlá kniha Whittakera Chamberse byla již v roce 2005 publikována v českém překladu Michaely Freiové pod názvem Svědek.

Kdo by u Fleminga hledal minuciózní rozbor textu pojednaných knih, bude spíše zklamán. Fleming je interpretem nahlížejícím literární dílo z perspektivy rozlehlých kontextů, nikoliv autorem provádějícím detailní analýzu textu. Jeho zájem je orientován silně k osobě autora; biografická linka (u všech sledovaných autorů pozoruhodná) je mu často klíčem k uchopení tématu. Ale ani ta není pro Fleminga východiskem, tím je pohled historika promýšlejícího geopolitické otázky celého dvacátého století. Tomu konvenuje i forma výkladu. Jeho styl je vpravdě esejistický, Fleming se obejde takřka bez opory aparátu, jakým jsou třeba poznámky pod čarou. Je zdatným vypravěčem a šťastným majitelem lehkého pera. (Fleming je také pilný sloupkař a od roku 2009 bloger se širokým záběrem: na stránce Gladly Lerne, Gladly Teche uveřejňuje co týden příspěvek – viz např. jeho poslední texty věnované propalestinským protestům na amerických univerzitách.) Je mu blízký  humor, který bývá přičítán anglickým profesorům, např.: „Radek [tj. Karl Radek, bolševik odsouzený během moskevských procesů na konci třicátých let] byl vcelku vtipný člověk a mezi zamračenými a vousatými teoretiky často působil dojmem nepodařeného Francouze“ (s. 47) nebo „De Beauvoirová měla ve zvyku přečíst si knížku, shledat, že se jí líbí, a až pozdě zjistit, že by se jí správně líbit neměla“ (s. 88) nebo „Nikdy se moc nestaral [Kravčenko] o udržování kondice, ale udělal hodně pro to, aby o ni přišel“ (s. 283).