/ Publikováno:

Otázka v množném čísle. Literární historik, jeho útěcha a opora

Způsob, jakým se historické studium projevuje, často upozorňuje na nesoulad mezi poznáním a výkladem, porozuměním a zprostředkováním, zaujatým nahlédnutím a osvětlujícím podáním, jež je motivováno pokynem vyjasnit, uspořádat, strukturovat, hierarchizovat, zpřehlednit. Tento rozpor možno posoudit jako krizový předpoklad, jak o tom svědčí reflexe Jana Patočky týkající se založení pojmů dějin a dějepisu z roku 1934: „[…] existuje dogmatismus rozumu, který je nejvážnějším nebezpečím, pro jeho sebepochopení“ (Několik poznámek k pojmům dějin a dějepisu. In J. P.: Péče o duši 1. Sebrané spisy Jana Patočky 1. Ed. I. Chvatík a P. Kouba, OIKOYMENH, Praha 1996, s. 35–45, cit. s. 35). Pokračování textu Otázka v množném čísle. Literární historik, jeho útěcha a opora

/ Publikováno:

Prázdnota… a démant nakonec

„Musíme myslet jinak“, parafrázuje na úvod moderátorka tezi svého hosta – napjatě čekáme, co to vlastně znamená. Po téměř třiceti sedmi minutách bohapustého klábosení se nedozvíme nic o tom, co znamená myslet, natož co znamená myslet jinak, krom toho, že se nedá přemýšlet jako v osmdesátých letech (proč zrovna v osmdesátých?, proč ne v sedmdesátých či v devadesátých?). Prof. Miroslav Petříček, dříve Miroslav Petříček, jr., byl novoročním hostem Barbory Tachecí v pořadu Osobnost Plus na stanici Český rozhlas Plus. Nešlo o nedopatření – dochází do tohoto pořadu celkem často. Co ho k tomu vede, čort znájet. Jeho přítomnost je však symptomatická – jako by nemohl odolat, přestože povaha a dosah takového počínání je, eufemisticky řečeno, efemérní. Pokračování textu Prázdnota… a démant nakonec

/ Publikováno:

Určující setkání

„… srdečně (a v neposlední řadě trochu topolkářsky). 7. září l. P. 1996 Alexandr Stich“1)

Vzpomínka na první setkání s Alexandrem Stichem (10. 3. 1934 – 26. 1. 2003) naléhavě a neodbytně evokuje jeho určující povahu v příznivém smyslu.
Na sklonku osmdesátých let se scházela ve čtvrtek v podvečer v modlitebně Baptistického sboru v ulici Na Topolce na Vyšehradě skupina posluchačů podzemní Večerní univerzity bohemistiky. Setkání byla vždy rozdělena mezi dva pedagogy. První setkání na podzim roku 1989, tedy na počátku druhého běhu, zahajoval Jiří Brabec, jehož jsem zprostředkovaně znal od dětství a který mě k tomuto podzemnímu, vskutku však řádnému studiu pozval. Poté svou dvouhodinovkou pokračoval Alexandr Stich (byl tedy tehdy ve věku, jakému jsme se přiblížili dnes nebo ho již dávno překročili). Dva učitelé – jeden rozený přednašeč, jehož řeč byla samá otázka, druhý důvěrnější, zemitější, otevírající každým slovem další a další kontexty. Teprve mnohem později jsem si uvědomoval, jak výjimečná byla příležitost setkat se se živou poznávací situací oboru, který svou svébytnou cestou rozšiřuje hranice vlastní svobody. Naši tehdejší učitelé (patřili k nim ještě Květoslava Neradová, Miroslav Červenka a o zdárný chod celého podniku se starala Květa Sgallová) se této příležitosti chopili s odhodláním a vážností: Vraceli se k dialogu, který přerušila různým způsobem tzv. normalizace. Pokračování textu Určující setkání

/ Publikováno:

Pyrrhos se dívá pravdě do očí čili Urvi, co můžeš!

Tak tedy zaměstnanci Filozofické fakulty Univerzity Karlovy se připravují na stávku, ohlášenou na 17. října s heslem „Hodina pravdy“. Zaměstnanci mohou svou účast deklarovat podpisem pod ohlášenými požadavky, čímž zároveň potvrdí, že jsou si vědomi důsledků, které pro ně stávka bude mít, tedy především, že v příslušný den ztratí nárok na mzdu. Požadavek je v zásadě jen jeden – náprava nedůstojných platových podmínek, jež panují na humanitních oborech již přes třicet let. Předesílám – podepsal jsem s nemalými rozpaky a ujímáním, ze solidarity s kolegyněmi a kolegy, kteří si od toho dost slibují. Stávkokazectví provozovat nechci. Pokračování textu Pyrrhos se dívá pravdě do očí čili Urvi, co můžeš!

/ Publikováno:

Mastodont a jeho oběť ještě po šedesáti letech, čili o aktuálnosti světa Ivana Vyskočila

Kosti, textappealy či malé hry a další slovesné happeningy Ivana Vyskočila (27. 4. 1929 Praha – 28. 4. 2023 Praha) nastolují či navrhují („Jeden řekne: Když dovolíte, vážení, tak to bylo třeba takhle:“) situace, v nichž jsme a nejsme doma, jež jsou naše vlastní – jsou totiž vlastní Ivanu Vyskočilovi, který je zároveň vlastní jim. Jsou do té míry živé, do jaké jsme ochotni se rozpomenout, nechat se vtáhnout do hry byť poslechem naší vlastní řeči, jejích léček, úskalí, ale i skulin, jimiž lze čas od času zaslechnout netušenou významovou kvalitu. Jak na otázku po příčině vlastní nespokojenosti, svého rozrušení a neklidu, který působil, poznamenal při příležitosti první části své autobiografie Die Ursache Thomas Bernhard: „Die Ursache bin ich selbst.“ Pokračování textu Mastodont a jeho oběť ještě po šedesáti letech, čili o aktuálnosti světa Ivana Vyskočila

/ Publikováno:

Duchový dobrodruh Robert Burton Pynsent

Neomalený, přímočarý poživačník, ale i jemný ironik a člověk duchovní, bezohledný povýšenec a zároveň gentleman anglického střihu (jeho nápadné šátky, v Praze často chybně pochopené jako příznak dandysmu, byly ovšem uvázány způsobem, který by patrně v leckterém z londýnských klubů pozvedl nejedno obočí), neortodoxní slon v porcelánu a nekompromisní zastánce pravidel intelektuální slušnosti a noblesy, osobnost svobodomyslná, polemicky konfrontační a politicky konzervativní, především však učitel a věčně zvídavý student s vyostřeným smyslem pro nekonečnou variabilní řadu kulturního stereotypu a jeho řečového projevu. Robert Pynsent (20. 12. 1943 Milliken Park /Skotsko/ – 28. 12. 2022 Colchester /hrabství Essex, Anglie/) zemřel po těžké nemoci krátce poté, co oslavil své devětasedmdesáté narozeniny. Pokračování textu Duchový dobrodruh Robert Burton Pynsent

/ Publikováno:

Karel Čapek apelativní aneb O porozumění a radosti

Titul nejnovější čapkovské publikace nelze přehlédnout – doslova člověka praští do očí, neboť výbor ze sloupků a entrefiletů Karla Čapka z let 1921–1938 je nadepsán Počtení i počteníčko. Co asi vedlo editora Jiřího Opelíka k této provokaci, která bezesporu nenechá nikoho v klidu, a především užité deminutivum může přivodit nevolnost či osypky? Pokračování textu Karel Čapek apelativní aneb O porozumění a radosti

/ Publikováno:

Pánbůh s námi a zlý pryč

Ing. Miroslav Kalousek poskytl České televizi rozhovor (Interview 24 Speciál, 21. 2. 2021), v němž bilancoval svých 23 let v českém parlamentu (poprvé zvolen 1998 za KDU-ČSL). Promluvil o mravních a náboženských hodnotách, pomluvách, jimiž byl a je častován, několika politických chybách, jichž se dopustil, a konečně i o rozhodnutí spojit svou budoucí dráhu s „financováním vědy a výzkumu“. Čekal jsem, že se česká vědecká obec vzchopí a dá mu jasně najevo, co si o tom myslí, bez ohledu na světonázorovou orientaci. Revoluční křídlo by např. mohlo užít hesla „No pasarán!“, křídlo katolické zas třeba formule „Vade retro Satana“. Pokračování textu Pánbůh s námi a zlý pryč

/ Publikováno:

Mravnost nade vše

Prof. Milan Sobotka poskytl rozhovor, v němž rekapituluje svou životní cestu (Naše doba vidí vše vyhroceněji. S Milanem Sobotkou o Hegelovi a výuce filozofie, A 2, 18/2020; srov. i reakci S. Sousedíka v č. 25 nadepsanou Horizont zkušenosti). Již otázky Lukáše Rychetského a Matěje Metelce jsou – mírně řečeno – zarážející: Jejich – nenapadá mě lepší výraz – naivistická formulace a nedůslednost neodpovídají soustavnější orientaci v předmětu, k němuž se pokoušejí získat vyjádření. Způsob, jakým na ně M. Sobotka reaguje – kromě celoživotního modu operandi, příznačného pro široké vrstvy české společnosti po r. 1948 a zejména v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století –, si však žádá repliku. Autoři rozhovoru se totiž většinou spokojili s odpovědí, které se jim dostalo, aniž by položili doplňující otázku a přiměli protistranu k upřesnění, vyjasnění, případně ji konfrontovali s odlišným hodnocením událostí, o nichž je v rozhovoru řeč. Prodlužuje tak konsensuální stanovisko části vzdělanecké obce, která po r. 1989 v několika krocích podpořila kontinuitu statu quo akademických institucí ve prospěch stejnorodosti a nevzrušivého pokračování. Pokračování textu Mravnost nade vše

/ Publikováno:

jo 90

Jiří Opelík se dožívá devadesáti let (* 21. 10. 1930). Autor rozsáhlého literárněvědného díla, skutečný literární historik, tj. nikoli pouze profesní značkou, nýbrž spolutvůrce písemnictví soudobého i minulého, jeho kritickým slovem a pílí oživeného, je osobnost spíše mlčenlivá. Odpovědi na otázky, které mu jsou kladeny, zpravidla stylizuje písemně – jeho projev je antipodem improvizace a střílení od boku dnešních odborníků, kteří z uzoučké znalosti zvětšené mocí úřední do nadskutečných rozměrů vyvozují právo ke všemu se vyjádřit a vše posoudit, každému vlézt do svědomí a doporučit, jak se má chovat. Zkušenost posledních třiceti let je rovněž zkušeností inflace slova, všudypřítomného šumu, který přehluší veškerý význam – povaha veřejné diskuse naší doby jako by neustále naznačovala, že symbolem moderní epochy by se mohl stát i Žvahlav. Mládí, které zpravidla hledá životní orientaci, ji v řeči pojaté jako slovní plevel (naše doba je dobou „jako“ a „jakoby“) těžko nalezne, nevycítí-li ovšem záhy princip společenského statu quo a nepřijme-li jej za vlastní. Pokračování textu jo 90