Roku 2023 vyšlo po téměř třiceti letech druhé české vydání knihy Helen Epsteinové Děti holocaustu. Americká novinářka, historička a spisovatelka o sobě vždy tvrdila, že je Češka. Její rodiče Franci a Kurt přežili holocaust, a komunistický puč je poslal s několikaměsíční Helen na cestu z Prahy do neznáma, do Spojených států. V roce 2021 byl publikován rozhovor s Annalisou Cosentino která Helen řadí k jedněm z nejsilnějších hlasů, které závažně a reprezentativně vypovídají o naší historii, jejích peripetiích a její povaze. Děti holocaustu poprvé vyšly anglicky v roce 1979, jejich význam byl přelomový. Helen Epsteinové se podařilo zaznamenat příběhy druhé generace přeživších. Její kniha tak dala světu nenásilně vědět, že hluboké trauma jedné generace se přenáší na druhou a někdy i třetí generaci. Pokračování textu Helen Epstein

„Švejkova postava musí být zkoumána ve světovém kontextu“ (Karel Kosík: Hašek a Kafka neboli Groteskní svět)

Jednu linii recepce Haškova Švejka představuje jeho srovnání s Franzem Kafkou, jež lze nalézt mj. v textech Karla Kosíka, v Ripellinově Magické Praze či v Kunderově Umění románu. V české i zahraniční bohemistice se má obvykle za to, že tím, kdo tuto „překvapující spřízněnost“ exponoval jako první, byl Emanuel Frynta, v doprovodném textu k obrazové monografii Franz Kafka lebte in Prag, která vyšla v roce 1960 v nakladatelství Artia (z připraveného českého vydání sešlo). Pokračování textu Walter Benjamin jako čtenář Haškova Švejka? Poznámka k recepci

Návrat k původnímu znění textu nedokončeného románu Jaroslava Haška vyvolává řadu pozoruhodných (nejen) textologických otázek i úkolů. V rukopisu se dochoval Díl I. a jen částečně Díl II. (Literární archiv Památníku národního písemnictví). Tiskem vycházely Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války nejprve v sešitech (každý díl v 8 sešitech, resp. dvojsešitech, přičemž Haškův text končí v díle IV. na s. 97 s poznámkou pod čarou „Zde končí rukopis † Jar. Haška“, dále pokračuje kontinuálně text Karla Vaňka, ovšem aniž by byl autor pokračování v tomto sešitě 3–4 a následně v druhém knižním vydání zmíněn; až na obálce následujících sešitů 5–6 a 7–8 stojí: „Dokončuje Karel Vaněk“), vzápětí pak byly Osudy vydány „knižně“ (jako druhé vydání) ve čtyřech svazcích (po jednotlivých dílech), obojí bez datace v letech 1921–1923, a to ve stejné sazbě a s totožným stránkováním, avšak ne ve zcela identické podobě. Pokračování textu Nad rytmy Osudů dobrého vojáka Švejka aneb „Já mám jak se říká vyvinutej pozorovací talent…“

Český dopis adresovaný „přátelům v Čechách“, který Hus napsal v kostnickém vězení 24. června 1415, působí jako bezprostřední reakce na to, že předchozího dne koncil oficiálně označil jeho spisy za kacířské. V dopise je tato událost zmíněna hned po úvodním pozdravu a prezentována jako hlavní impuls, který jeho napsání inicioval. Především však v listu Hus podává svou interpretaci událého: odsouzení svých spisů koncilními otci odmítá akceptovat, ba přímo zpochybňuje platnost tohoto aktu a jeho aktérům upírá autoritu k vynesení onoho rozsudku. Současně vyzývá adresáty svého dopisu, aby vzniklé situaci rozuměli stejně jako on a nedali se mocenským aktem koncilu zastrašit ani znejistit. Pokračování textu Jan Hus apokalyptik

V dubnu 1965 čelil Bohumil Hrabal v novinovém interview otázce po tzv. opožděných debutech. Jednapadesátiletému autorovi totiž během předchozích dvou let vyšly čtyři knižní tituly. Položená otázka tak nebyla v atmosféře poloviny šedesátých let neutrální: podobala se nahrávce na smeč, jíž mohl Hrabal upozornit na postavení dlouho opomíjeného spisovatele. Autor však odpověděl, že dlouhé čekání jeho textům vlastně prospělo, a jediné, čeho lituje, je, že v době svého vzniku – 1952 – nemohla vyjít v původní podobě povídka Jarmilka (v podstatně upravené verzi byla v roce 1964 zařazena do knihy Pábitelé). „Cinéma verité v ní bylo. Tenkrát byla ta Jarmilka opravdu zraňující. To z ní dost vyprchalo.“ Na první pohled to tedy vypadá, že Hrabal se s nakladatelskou nepřízní osudu smířil a přijal ji s pokorou. Pokračování textu Lítost jednoho autora

Mezi řadou významných překladů děl české literatury, která Annalisa Cosentino převedla do italštiny, najdeme také překlad básně Jaroslava Kolmana Cassia „Stesk stráže“ (1914), kterou Kolman Cassius zařadil do sbírky Praha a jiné verše (1917, 1938). „La malinconia di una vedetta“, jak její název přeložila Annalisa Cosentino. Proč právě tuto báseň polozapomenutého autora? Pokračování textu „Solo una grande quiete“: melancholická řeč srdce

Na každém rohu noci planou ohnivci / Ale tam na poušti je osolené místo / Kde hořel keř za bílého dne / Tam popelavé peří ztrácí holubice / A to je místo kde keř dohořívá / Tam ukázal se anděl říkal v plameni / A mluvil slova s popelem teď vítr / Na všechny strany stud náš roznáší / Aj byl to ohniváček na nejtenčí větvi / Zpívala bolest sama a už nevzlétne / Plátýnka potenku a na tak strašnou ránu / Snad jenom Bůh smí hořet uprostřed Pokračování textu Skácelův Hořící keř

Random – Dierna – Chuchma Pokračování textu Zprávy z tisku 1

Když na konci září 1995 přebíral Antonín Brousek Cenu Jaroslava Seiferta, uzavřel děkovnou řeč za sebe a spoluvyznamenaného Petra Kabeše povzdechem, že momentálně nenašel v žádném knihkupectví „jedinou knihu Jaroslava Seiferta, což je rozhodně na pováženou“. – Jak jsme na tom po téměř třiceti letech ve věci dostupnosti knih jiného Pražana, jehož jméno defiluje v těchto dnech ve všech médiích u příležitosti stého výročí jeho úmrtí? Pokračování textu Kdo se bojí vopravdovýho Kafky?

„Michal Kosák si prostě jen chtěl přečíst jinou knihu,“ zakončuje Jakub Sedláček v A2 z 22. 5. 2024 svou odpověď na náš posudek antologie Neviditelné řemeslo. Zrovna v tom má tedy pravdu, autor těchto řádků si totiž chtěl přečíst jinou, a to především dobře zredigovanou knihu, když už pojednává o práci redaktorů a redaktorek. Takovou ovšem Jakub Sedláček nepřipravil ani na té nejelementárnější rovině. Pokračování textu Místo redakce paseka II.