Bibliografické soupisy, natož publikované v knižní podobě, současný vědecký provoz vytlačuje kamsi na okraj zájmu, v lepším případě je nahrazuje nejrůznějšími databázemi. Ani jejich uplatnitelnost ve výkazech „hodnocení vědy“ nebývá valná. Přitom je to spíš záležitost současné vědecké politiky než prostého faktu, že bibliografie či soupis tvoří jeden z nenahraditelných, široce využitelných – a využívaných – nástrojů pro zájemce z řad veřejnosti, odborníků, studentů či knihovníků. Pokračování textu Soupis jako dějiny

(K cyklu obrazů Pavla Reisenauera věnovanému Demlovu dílu)

Nedávno (12. února) se na facebookové skupině obyvatel Tasova na Velkomeziříčsku mezi fotografiemi ztracených koček nebo nalezených psů objevila reprodukce čtvercové malby: Černá figurka v černém klobouku a s černým deštníkem stojí zády k divákovi před bývalou tasovskou hospodou U Prokšů a dívá se do země. Nad fotografií bylo připsáno: „Obraz mně neznámého autora. Muž ten je Jakub Deml.“ Už fakt, že dnes někdo na obraze rozpozná záda nějakého českého básníka, je malé vítězství pro básníka i pro malíře. Pokračování textu Reisenauer.cz

První číslo letošního kulturního čtrnáctideníku A2 z 3. 1. přineslo kromě úvodníku a ankety ještě čtyři stati o Jiřím Wolkerovi – básník totiž zemřel přesně před sto lety. Většinu materiálů spojuje snaha zbavit Wolkera nánosů Štollova zničujícího výkladu z roku 1950, vdechnout jeho dílu nové významy a k tomu probleskne pár vymítačských zmínek o evergreenu tohoto čtrnáctideníku – devadesátých letech 20. století, kdy byl prý básník odsuzován jako „zločinný“ komunista. Pokračování textu Bez paměti se žije lépe

vždy patřilo ke cti nakladatelům, bibliofilům a milovníkům dekadence. Také po roce 1989 se tvorba Jiřího Karáska ze Lvovic – básnická i prozaická – dočkala dalších vydání. Nutno zároveň přiznat, že jen málo z těchto porevolučních edic nebylo provázeno výhradami k jejich edičnímu řešení. Pokračování textu Vydávat Karáska…

Podle B. M. Ejchenbauma se Puškin krátce před svou smrtí (tedy roku 1837) dozvěděl od V. Dala, sběratele pohádek a autora slovníku lidové ruštiny, že kůži, které se zbavuje had, se říká „vypolzina“. Zjištění přivedlo Puškina k této trpké sebereflexi: „My tady píšeme, povídáme a říkáme si spisovatelé, a přitom neznáme polovinu ruských slov!… Co jsme to za spisovatele? Pohroma, žádní spisovatelé! Zato na francouzštinu – na tu jsme mistři.“ Voltaire zase údajně prohlásil, že za šest let se lze naučit všechny důležité jazyky, ale celý život je třeba se učit vlastní mateřštině. Pokračování textu Několik poznámek až příliš všedních

Nedávno jsem byl upozorněn na tři dosud mně neznámé otisky básní Josefa Friče, jež byly publikovány v Programu D 40 – nejprve dvě básně v 1. čísle z 24. října 1939, pak ještě jedna v 5. čísle ze 7. března 1940. Následující řádky vřazují ex post tyto tři Fričovy básnické texty jako doplněk do trojsvazkových Knih Josefa Friče, které vyšly v nakladatelství Triáda v letech 2016–2019. Pokračování textu Doplněk k edici Josefa Friče

Kdekdo si v životě zvesela zanotoval píseň Sbohem a řetěz, aniž by ovšem tušil, kdo je spoluautorem textu tohoto hitu kapely Psí vojáci. V obecném povědomí je samizdatový sborník Už na to seru, protože to mám za pár, ale už není moc známo, kdo je autorem přitažlivě znějícího sloganu, který editor Andrej Stankovič použil v polovině osmdesátých let jako název této antologie. Až do dnešních dnů, kdy nakladatelství Torst vydalo péčí Jana Šulce knihu V říši snů aneb Lyrika, epika a motyka Miroslava Ptáčka, jen hrstka jedinců znala dílo autora tohoto jména, byť jako položka po léta probleskuje literárněhistorickými příručkami pojednávajícími o literatuře undergroundu, a mihlo se již i akademickými Dějinami české literatury 1945–1989 (IV., 2008). Pokračování textu „Vypili mě jako opilec z okurek lák / pod přezdívkou žil jsem – říkali mi Pták.“

„Musíme myslet jinak“, parafrázuje na úvod moderátorka tezi svého hosta – napjatě čekáme, co to vlastně znamená. Po téměř třiceti sedmi minutách bohapustého klábosení se nedozvíme nic o tom, co znamená myslet, natož co znamená myslet jinak, krom toho, že se nedá přemýšlet jako v osmdesátých letech (proč zrovna v osmdesátých?, proč ne v sedmdesátých či v devadesátých?). Prof. Miroslav Petříček, dříve Miroslav Petříček, jr., byl novoročním hostem Barbory Tachecí v pořadu Osobnost Plus na stanici Český rozhlas Plus. Nešlo o nedopatření – dochází do tohoto pořadu celkem často. Co ho k tomu vede, čort znájet. Jeho přítomnost je však symptomatická – jako by nemohl odolat, přestože povaha a dosah takového počínání je, eufemisticky řečeno, efemérní. Pokračování textu Prázdnota… a démant nakonec

Milí přátelé,

autor by patrně neměl vysvětlovat a obšírně komentovat vlastní počin, neboť by jeho povaha měla mluvit sama za sebe. To, co máte před sebou, je vlastně celý můj profesní život, který jsem věnovala divadlu a zvláště divadlu dramatu, dramaturgie a režie. Tento druh divadla tvořil páteř české divadelní kultury 20. století a pro nás byl i spojnicí s jinými uměleckými a myšlenkovými projevy moderní kultury literaturou a filozofií počínaje, hudbou a výtvarným uměním konče. Integrační funkce divadla je dnes, zdá se, v defenzivě – podobně jako humanistická myšlenka, tvořící horizont nejen divadelního stylového úsilí ještě v šedesátých letech. Výbor, který předkládám, by Vám tedy mohl připadat jako requiem za divadlo tohoto druhu. To by ovšem bylo nedorozumění – akcenty budou možná kladeny jinam a jinak, étos tvorby tohoto typu, způsoby, jimiž vždy znovu konkretizuje otázku nastolenou dramatickým slovem a aktualizuje jeho historii, však, věřím, přesahují horizont našich životů. Pokračování textu Milí přátelé…

V dozvuku Textologického kolokvia z konce listopadu 2023 se vraťme ještě k politice Městské knihovny v Praze ve věci e-knih. Zajímá nás, jak instituce přistupuje k různým dílům jednoho spisovatele, a abychom situaci nekomplikovali, omezme se jen na tzv. čítankové autory. V zásadě tak navazujeme na příspěvek Michala Kosáka ze 7. 12. 2023, jen ostříme spíše makroskopicky. Pokračování textu Desiderata Městské knihovny