Archiv autora

Podle B. M. Ejchenbauma se Puškin krátce před svou smrtí (tedy roku 1837) dozvěděl od V. Dala, sběratele pohádek a autora slovníku lidové ruštiny, že kůži, které se zbavuje had, se říká „vypolzina“. Zjištění přivedlo Puškina k této trpké sebereflexi: „My tady píšeme, povídáme a říkáme si spisovatelé, a přitom neznáme polovinu ruských slov!… Co jsme to za spisovatele? Pohroma, žádní spisovatelé! Zato na francouzštinu – na tu jsme mistři.“ Voltaire zase údajně prohlásil, že za šest let se lze naučit všechny důležité jazyky, ale celý život je třeba se učit vlastní mateřštině. Pokračování textu Několik poznámek až příliš všedních

V návaznosti na knihu Cesty do utopie s podtitulem Sovětské Rusko ve svědectvích meziválečných československých intelektuálů (Prostor, Praha 2017; edd. Kateřina Šimová, Daniela Kolenovská a Milan Drápala; recenzováno pro Revolver Revue, č. 117, 2019, s. 165–169) připravili editoři Kateřina Šimová a Milan Drápala blok nazvaný Sovětským Orientem (Meziválečné cesty československých spisovatelů do periferních oblastí Sovětského svazu, in Soudobé dějiny 27, 2020, č. 3–4, s. 591–688). Autory začleněných příspěvků převážně reportážního charakteru z let 1927–1935 jsou Julius Fučík, Egon Erwin Kisch, Franz Carl Weiskopf a Jiří Weil. Na rozdíl od „prvního dílu“ doplněk nezačleňuje bohatý archivní materiál a vesměs přináší ukázky textů již dříve publikovaných časopisecky nebo i knižně (dvě ze tří Weiskopfových reportáží jsou zde ale poprvé přeloženy z němčiny do češtiny). Pokračování textu Back in the U.S.S.R.

Ráno přišla pochvala od pana učitele němčiny. Syn se zlepšil ve stupňování. Jenom ta úprava, ale i ta je asi „nejlepší z možných“. Zhlédneme video o sympatické seniorce, která ví, jak namíchat Apfelsaftschorle, ale nemá moc ráda kedlubny. Manžel se činí v matematice, už si osvojil i osovou souměrnost. Celá rodina opakuje Archimedův zákon. Dcery se v hodinovém výukovém pořadu snaží polapit, „co už milion let pohání lidstvo kupředu“. Pokračování textu Pedagogem v časech koronaviru

Podle známé lidové pohádky musel Jiřík, aby dosáhl svého, splnit několik nesnadných úkolů, jejichž náročnost se stupňovala, neboť je zadával panovník, jenž mu nebyl příliš nakloněn. Poté, co Jiřík navlékl poztrácené perly do náhrdelníku a obstaral mrtvou a živou vodu, vyzvedl nakonec ze dna mořského zlatý prsten. Pokračování textu Pohádka o VŠ pedagogovi

V kanonu z 14. 2. t. r., věnovaném novému vydání pamětí V. M. Havla, zaznělo, že „je jistě obtížné najít míru, co ještě komentovat a co lze pokládat za srozumitelné na základě věcných souvislostí“ či naší běžné zkušenosti. Jestliže ve vydání Havlových vzpomínek se vysvětlivky za touto hranicí ocitly párkrát, jsou případy, kdy se komentátor za touto mezí pohybuje takřka neustále. V této souvislosti lze poukázat třeba na již starší komentovanou edici prózy Moskva-Petuški od Venědikta Jerofejeva (Moskva, Vagrius 2002). Autorem poznámkového aparátu k tomuto klíčovému textu ruské literatury z roku 1969 je Eduard Vlasov. Jeho komentář přináší mnoho pozoruhodného a objevného materiálu, který je však bohužel pohlcen spoustou zbytečností. Pokračování textu Spolkl ji i s botičkami…

V odborné činnosti profesora Vladimíra Svatoně se setkávaly vzácné kvality: široký rozhled, pronikavé vidění a stylistická bravura. Podílel se na profilování a fungování dvou významných oborů: rusistiky a komparatistiky. K trvalým zdrojům jeho inspirace náležela západní filosofie, zvláště hermeneutika. Plodem jeho myšlení byly četné studie, účast v řadě sborníků a pět samostatných knižních publikací: Epické zdroje románu: Z teorie a typologie ruské prózy (1993), Z druhého břehu: Studie a eseje o ruské literatuře (2002), Proměny dávných příběhů: O poetice ruské prózy (2004), Román v souvislostech času: Úvahy o srovnávací literární vědě (2009), Na cestě evropským literárním polem: Studie z komparatistiky (2017). Svými doslovy doprovodil výbory z literárněvědného myšlení M. Bachtina, N. Berkovského, A. Skaftymova, V. Žirmunského a B. Ejchenbauma; zabýval se též odkazem D. Čyževského, J. Tyňanova ad. Spoluzaložil komparatisticky orientovaný časopis Svět literatury, jehož byl hlavním redaktorem a na jehož činnosti se podílel takřka do konce svých dnů. Pokračování textu Vladimír Svatoň (19. 7. 1931 – 26. 12. 2018)

„Kdo bude psát o těch, kdo nežijí? Snad jen ti, kdo přežili. Po paměti. Pro sebe.“ – Taková je asi původní intence knihy Heleny Frischerové Dny mého života, kterou s podtitulem Vzpomínky na gulag vydaly v roce 2017 nakladatelství Academia a Ústav pro studium totalitních režimů. Rusky psané vzpomínky z konce padesátých let přeložila do češtiny Radka Rubilinová. Pokračování textu Kdo bude psát…

Útlý, 137 stran dlouhý spis od Mathiase Mayera nazvaný Kafkův litotes (Malvern 2017, přeložil Martin Pokorný) se pokouší Kafkovo dílo vyložit skrze titulní rétorickou figuru označující popření předešlé negace. Podtitul Logika a rétorika dvojité negace odkazuje k úsilí pojmout danou problematiku v jejích různých reprezentacích ‒ na úrovni prosté jazykové manifestace, vyšších narativních struktur, sémantiky, až po závěry o Kafkově myšlení ve sféře estetiky, etiky, teologie, epistemologie. Přináší mnoho pozoruhodných pozorování a interpretačních fines. Kafkův fikční svět vnímá „jako podkopání pevně zkonstruovaných staveb smyslu“ (s. 49). Výhrady, jež zde budou následovat, nemají zastínit přednosti Mayerovy eseje, jimiž jsou úspornost, zacílenost k tématu a interpretační dovednost. Pokračování textu Cesty za Kafkou

„Nevím – zdá se mi – nedovedu vysvětlit – nemůžu nijak dokázat – každopádně mi připomíná – připadá mi“ – styl knihy Jména příběhu (RR 2016) od Marka Vajchra je do značné míry utvářen tímto nastavením modality. Výsledkem je specifický slovesný tvar: „Podle zápisu v pozemkové knize musel Ondřej zároveň své druhé švagrové, Ludmilině sestře Alžbětě, provdané za Pavla Jonáše, koupit jiný grunt s půllánem. Nevím, díky čemu Ondřej disponoval tak značnou hotovostí, a nedovedu vysvětlit, proč přistoupil na zvláštní podmínku transakce. Zdá se mi, že jednal pod tlakem či v rozrušení mysli ve dnech, kdy jeho žena byla už těžce nemocná; nemůžu ovšem tento dohad nijak dokázat. Atmosféra celé události mi každopádně připomíná formulaci z Ondřejova dopisu o tom, jak byl roku 1693 ‚donucen‘ ke koupi gruntu; připadá mi, že se tu opakuje analogická situace, kdy Václav Engalthaler s Ondřejem Weicherem dovedně manipuluje“ (s. 276–277). Pokračování textu Proměnlivost příběhu

Soubor statí Karla Krejčího (1904–1979), nesoucí rozkošatělý název Literatury a žánry v evropské dimenzi. Nejen česká literatura v zorném poli komparatistiky, vydal roku 2014 Slovanský ústav AV ČR (Euroslavica Praha). Podle doslovu si kniha klade za cíl „připomenout pouze malý zlomek opomíjených badatelových studií komparatistických“ (s. 554). Domnívám se, že význam publikace, představující průřez tvorbou tohoto slavisty, bohemisty, literárního historika a komparatisty (výbor sestavil Marcel Černý, jenž je také autorem doprovodných textů a zrevidované bibliografie badatelova díla i textů o něm; úvodem knihu doprovodil Vladimír Svatoň), tuto skromnou ambici přesahuje. Pokračování textu Ke knize Karla Krejčího