Nedávno jsem byl upozorněn na tři dosud mně neznámé otisky básní Josefa Friče, jež byly publikovány v Programu D 40 – nejprve dvě básně v 1. čísle z 24. října 1939, pak ještě jedna v 5. čísle ze 7. března 1940. Následující řádky vřazují ex post tyto tři Fričovy básnické texty jako doplněk do trojsvazkových Knih Josefa Friče, které vyšly v nakladatelství Triáda v letech 2016–2019.

Verše

Stane se něco, ne.
Ženy chodí bez cíle
směrem k opuštěné řece
a jejich košile jsou asi průhledné
když se na ně dívá slunce.

Potom se svlékají ve stínu javorů
a mezi větvemi se dívají nahoru
po stráních. Bojácné mládí,
to jenom větve
se někdy jich dotknou a hladí.

A daleko od nich až tam na sever
jde člověk přes most a jako by nevěděl
dívá se na jih.

Čechy

Zdálo se, že vůbec všechno znám
co je k vidění
stromy a dláždění
a byl bych někam jel
daleko, bůhví kam,
ani nevím z kterého nádraží.

Tak věčně na cestách bydlím
v Karlíně a teď najednou vidím
že to asi je ta krásná země
kde jsem dlouho žil,
krásná jako břehy portugalské,
věrná jako ženy andalúzské.

Byla krásná jako břehy portugalské,
věrná jak ženy andalúzské.

A potom bych tady šel
už jenom zpaměti jak chodí
slepí nebo milenci.

III. 1939.

Dedikace

Ty a já
a ještě mnoho lidí
slyšíme někdy
večer, když na chvíli
přestane život
a začíná tma,
slova nějaká cizí
a vzdálená.

Nevíme odkud jsou
a neznáme jejich stáří,
někdy od severu jdou,
někdy od jižních moří –
a my jim dávali
znamení
na rozloučenou.
Samotáři.

Všechny tři básně se později staly součástí sbírky Poslední milá, která vyšla poprvé s titulem Večerní světlo v souboru Umělé květiny (Praha, Mladá fronta 1965, s. 129–170), podruhé jako neprodejný exemplář v edici speciálky Františka Muziky v grafické úpravě Jiřího Sochovského (1967). Časopisecké otisky těchto tří básní nejsou tedy na první pohled ničím novým, nicméně i tak mají svůj význam, zaprvé lze přesněji datovat vznik prvních dvou z nich, a získat tak přesnější přehled o chronologii Fričovy tvorby – o jejich dataci jsme posud neměli žádné zprávy, podstatný význam má však také odlišné znění časopiseckých otisků, především opět u prvních dvou.

Z obou zmíněných perspektiv (datace a znění textu) vychází celkem bez velkého zisku časopisecký otisk básně „Dedikace“. Známe totiž již z autorovy pozůstalosti rukopis druhé sloky s vročením 2. dubna 1937, a proto situování básně do konce třicátých let bylo již součástí přehledu chronologie Fričovy tvorby, jak je nastíněna ve třetím svazku souborného vydání. Co se týče textových diferencí, liší se časopisecké znění od textu ve sbírce titulem – ve sbírce figuruje jako báseň bez názvu, různí se též chybějícím jménem osoby, jíž je báseň věnována. Ve sbírce totiž nese báseň dedikaci „Holanovi“, a ta byla vnímána jako patrně nepatřičná v periodiku, jež Vladimír Holan redigoval, nebo ji samozřejmě mohl autor doplnit i později. Jinak jsou zde pouze diference na rovině interpunkce (první uvádíme znění časopiseckého otisku, za pravou hranatou závorkou pak znění z vydání v Básnických sbírkách (Praha, Triáda 2016, s. 69): 6 tma, ] tma ● 12 moří – ] moří ●

Báseň „Verše“ se ve znění z Programu D 40 až na drobné rozdíly kryje svým textem s nám již známým rukopisným zněním. Tento rukopis z básníkovy pozůstalosti stejně jako další verze textu není ovšem datován, a zde tedy nalezený otisk datuje báseň v druhé polovině třicátých let. Od knižního vydání se časopisecký otisk odlišuje titulem – v knize s názvem „Neděle“ (cit. vyd., s. 74), a proti znění básně ve sbírce přináší poněkud jiný text, přičemž v básni, jak je včleněna do sbírky Poslední milá, upoutá disonančně působící verš třetí (podle jízdního řádu) a šestý (to už je horší) nahrazující selankovité a erotizující obrazy prosvítajících těl a dotyků: 1–2 ne. | Ženy ] ne, | ženy ● 3–5 směrem (…) slunce. ] podle jízdního řádu | směrem k opuštěné řece ● 6–10 Potom (…) hladí. ] Potom se svlékají, | to už je horší, | jen ve stínu topolů | a ve stínu olší | a ještě se dívají | nahoru po stráních. | Bojácné mládí. ● 11 od nich až tam ] od nich, až někde ●

Báseň „Čechy“ je ve sbírce Poslední milá zařazena pod titulem „Zajatá“ (cit. vyd., s. 81). Zřetelně se liší druhý a třetí odstavec. Druhý (v. 7–12) se odlišuje v hranici veršů, přitom v knižním znění je míra různosti v délce řádku větší nežli v časopise. Třetí odstavec (v. 13–14) je zcela jiný: jestliže v Programu D 40 byl třetí odstavec smutným echem druhého, v knize se zde nově v básni objevuje válečný motiv: 1 se že ] se, že ● 2 vidění ] vidění, ● 5 kam, ] kam ● 7–12 Tak (…) andalúzské ] Tak věčně na cestách | bydlím v Karlíně | a teď najednou vidím že to asi je | ta krásná země kde jsem dlouho žil. | Krásná jako břehy portugalské, | věrná jako ženy andaluské. ● 13–14 Byla (…) andalúzské. ] A kdyby vojsko všech velmocí | nenávidělo tu zem, | tak asi by na ní zbyla | jen hrůza kamení | a mrtví beze jmen. ● 15 A potom ] A pak ● 16–17 zpaměti jak chodí | slepí ] zpaměti | jak chodí slepí ● Pro interpretaci básně má však myslím nejpodstatnější význam datace vepsaná pod časopiseckým otiskem (III. 1939), která jednak objasňuje pozdější titul „Zajatá“ a jednak ozřejmuje válečné motivy třetí sloky.

Drobný objev otisku tří básní Josefa Friče je – vedle nálezu, kdy se díky upozornění Terezy Sudzinové našel v časopise Nebojsa (č. 6/1918) otisk jedné Fričovy básně krytý pseudonymem – tedy nejen doplňkem poznatků o Fričově publikovaném díle, ale také ukazuje, jak je v něm přes snahu editorů řada jevů stále otevřena.