Kdekdo si v životě zvesela zanotoval píseň Sbohem a řetěz, aniž by ovšem tušil, kdo je spoluautorem textu tohoto hitu kapely Psí vojáci. V obecném povědomí je samizdatový sborník Už na to seru, protože to mám za pár, ale už není moc známo, kdo je autorem přitažlivě znějícího sloganu, který editor Andrej Stankovič použil v polovině osmdesátých let jako název této antologie. Až do dnešních dnů, kdy nakladatelství Torst vydalo péčí Jana Šulce knihu V říši snů aneb Lyrika, epika a motyka Miroslava Ptáčka, jen hrstka jedinců znala dílo autora tohoto jména, byť jako položka po léta probleskuje literárněhistorickými příručkami pojednávajícími o literatuře undergroundu, a mihlo se již i akademickými Dějinami české literatury 1945–1989 (IV., 2008).

Ediční historie básnického díla Miroslava Ptáčka (1956–1987) je překvapivě bohatá a její příběh má pro každou pořádnou poutavou story i potřebnou dávku nejasností a tajemství. V první polovině roku 1979 Václav Havel možná osobně potkal mladíka (vzal ho do auta jako stopaře, seznámil se s ním v hospodě?), který se pochlubil, že píše poezii. Možná ale také jen od někoho dostal Ptáčkovy verše ke čtení. Před svým zatčením na konci května 1979 Havel poslal tento rukopis básní Janu Lopatkovi. Ten byl rukopisem zaujat a zařadil Ptáčkovu sbírku do samizdatové Edice Expedice, kde také skutečně na jaře 1981 v deseti exemplářích vyšla jako 63. svazek její „Černé řady“. Při domovních prohlídkách na konci dubna toho roku u bratrů Havlových, které byly důsledkem akce Delta (Kamion), tj. zadržení karavanu pašujícího do ČSSR „podvratné materiály“, bylo Státní bezpečností zabaveno osm exemplářů expedičních svazků. Zůstal tedy jen rukopis (nyní deponován v Libri prohibiti), a po jednom výtisku samizdatového vydání u Jana Lopatky (v majetku rodiny) a Andreje Stankoviče (v současnosti v osobním archivu Jana Šulce – exemplář bude předán knihovně Libri prohibiti). Později Stankovič některé z básní zařadil do výše uvedené antologie, Jáchym Topol pro Psí vojáky upravil báseň Plod pěkna (s. 39), tři Ptáčkovy básně v antologii Na střepech volnosti otiskl Jaromír Hořec (v samizdatu 1987, tiskem 1989, 1991).

K zásadní události došlo před deseti lety, kdy Eva Hrubá (která je v přítomné edici autorkou biograficky zaměřeného textu /s. 165–167/) dopátrala maminku Miroslava Ptáčka a měla tak možnost dostat se k dalším materiálům, a to jak textové povahy, tak k sérii fotografií z celého Ptáčkova života, které utvořily bohatou obrazovou přílohu dnešní edice. Díky tomuto kontaktu nyní víme víc o Ptáčkově životě, jeho studiích na textilní průmyslovce, základní vojenské službě, opakovaných hospitalizacích v psychiatrické léčebně apod.

Vedle sbírky V říši snů…, kterou Jan Šulc přetiskuje z vydání Lopatkova, se dochovala i další cca desítka básní (z rukopisných sbírek V ponožkách do vesmíru a Na oslíku pro trs fíků), jež editor nyní mohl poprvé otisknout v rámci komentáře. Tyto rukopisné sbírky jsou nyní uloženy v pražské knihovně Libri prohibiti, kam je věnoval Andrej Stankovič.

Básnickou tvorbu Miroslava Ptáčka charakterizuje zvláštní napětí, kdy bychom se na jedné straně nemohli podivovat, když by ji svého času takový Ivan Wernisch zařadil jako ukázku z „české poezie blbecké“ („Snad mi doma dovolí / zakoupit si pohory. / Na hory i nehory / se hodí vzorek traktory“ /s. 14/), na straně druhé se zjevně jedná o poezii rafinovanou, někdy až překvapivě poučenou. Ptáčkovy básně jsou bezesporu pozoruhodným jevem poezie okraje v období normalizace („Starosti nám dělá / US řízená střela“ /s. 79/), jsou psány na půdorysu frekventované agrární motiviky, po formální stránce jsou naivně provokativní, rýmy jsou často až plebejské, někdy básně vyznívají až patafyzicky (např. b. Vánoční /s. 119/) či jsou snově experimentální. Je otázkou, do jaké míry jde o poezii poučenou, jak moc ovlivnila Ptáčka četba (a popř. jaká), či zda se jedná o verše, které vzácně přirozeně absorbovaly „poetický vývoj“, jak konstatoval Lopatka, a mimopražskou atmosféru husákovské éry.

Na závěr ještě poznámka: historie vydávání Ptáčkovy poezie a její recepce může pěkně posloužit jako – jak se postaru říkávalo – příkladová sonda do stavu naší těsně porevoluční kritiky. Expediční vydání přineslo jako aparátový text pod názvem „Místo úvodu a textu na záložku dva dopisy“ (v přítomné edici s. 141–142) Havlův stručný list Lopatkovi, který provázel zásilku s rukopisem sbírky V říši snů…, a o něco delší odpověď Lopatkovu – minuciózní charakteristiku Ptáčkova psaní –, adresovanou Havlovi již do vězení. Tento text vyšel také v samizdatovém vydání Lopatkových prací (1983), přešel i do prvního oficiálního vydání kritikových Předpokladů tvorby v roce 1991 a byl přetištěn i v jejich kritickém vydání (2010). Některé z recenzí vydání z roku 1991 prozradily, jak diametrálně rozdílně byla seřízena mířidla tehdejších protagonistů literárního provozu, a nelze se proto divit, že např. Pavel Janoušek ve Tvaru (22. 8. 1991) hodnotil Lopatkovy texty z perspektivy jejich možného vlivu na polistopadovou literaturu a podivoval se, že „Lopatka nejenom hájí literární díla, která stojí na periferii literatury, ale sám se nepochybně na této periferii vždy cítil nejlépe, neboť mu to umožňovalo útočit a bourat, aniž musel stavět“. A např. takový Vladimír Novotný v MF Dnes (30. 5. 1991) si rovnal Lopatkovy soudy podle svého vágního kritéria „smyslu pro krásu“. Symptomatické ovšem také je, že text do Ptáčkovy knihy posloužil k podpásovce v textu druhého jmenovaného recenzenta, který zpochybnil Lopatkův morální kredit, když přetištění zmiňovaného textu vykládal jako autorovu potřebu ukázat svoji loajalitu k tehdy prezidentujícímu Havlovi…