Výběr textové předlohy, z níž bere Městská knihovna v Praze znění pro své e-knihy české klasické literatury, je řízen zhruba dvěma základními principy. První metodologický postup je tzv. volba zákeřná, druhý je volba nahodilá. Rozhodnutí prvního druhu se tu při Nerudově Hřbitovním kvítí věnoval Jakub Říha a na příkladu Spisů Karla Čapka Michael Špirit, možnosti druhého typu se pokusím několika příklady postihnout na následujících řádcích.

Ediční praxe MKP na úseku vydávání tzv. klasiků je konzistentní, kladným směrem se vychyluje pouze v modu náhody. Abychom hned zkraje předvedli, že princip namátkové volby je uplatňován setrvale, vybíráme aktuální případ: Tento rok byly jako e-knihy publikovány čtyři prózy Terézy Novákové. Edice dvou z nich (Jan Jílek a Na Librově gruntě) se opírají o znění textu podle třetího svazku Vybraných spisů Terézy Novákové z roku 1956, na nichž vydavatelsky spolupracovali Karla Kozlová, Rudolf Skřeček a Miloš Helcl. Pro e-knihu prózy Jiří Šmatlán, která byla v tomto svazku spisů také obsažena, však MKP sáhla ke znění jejího prvního vydání u J. R. Vilímka (1906). Tento postup je tedy zcela nahodilý, pokud ovšem není projevem zmíněné zákeřnosti, při níž v MKP pomíjejí autorskými právy zatíženou kritickou Skřečkovu edici (poprvé v r. 1951, podruhé pak ve jmenovaném svazku Vybraných spisů z r. 1956), a lstivosti, kdy přebírají stejně právně vázané edice K. Kozlové a M. Helcla.

Existuje tu současně ale jistá systematičnost – například, že v MKP neberou za základ kritické, tj. všestranně ověřené edice. Tato linie se uplatňuje třeba u Markéty Lazarové Vladislava Vančury, kde se místo první kritické edice románu, již připravila Jarmila Víšková (1986), publikovalo znění podle vydání z r. 1953. Ani postup zvolený u Jiřího Šmatlána Terézy Novákové, tj. že se vychází z prvního vydání, není ale v MKP ojedinělý: např. Tajemné dálky Otokara Březiny zde zveřejnili podle vydání v Moderní revue (1895). Ignorují se tak nejen dosavadní kritické edice, ale i fakt, že u Březiny bývá zvykem přijímat za základ vydání v Básnických spisech (1926), tj. vydání poslední ruky. (Ale co vědí v MKP o elementárních edičních zvyklostech? Vždyť jde jen o knižní kulturu…) V důsledku náhodného postupu tak reprodukuje text MKP množství chyb vydání roku 1895 spolu třeba s podstatnými porušeními textu (např. v případě názvu „Apostrofa zimní“ místo správného „Apostrofa podzimní“).

Přecházíme tak již k důsledkům, jež nese pravidlo náhodné volby pro text zveřejněného díla. Stochastiku MKP lze dobře demonstrovat na knihovnické edici Máchova Máje. MKP se o Máchův Máj pokusila hned dvakrát (2010 a 2016), při obou experimentech bylo přitom základním textem vydání Františka Bačkovského z roku 1905. Volba edice ve své době do značné míry přelomové, ale dnes zcela antikvované, se opět zřejmě řídí principem nahodilého výběru. Pracovníkům MKP uniká následně, že František Bačkovský promítl při přípravě textu do znění svého vydání Máje mnohé ze svých brusičských postojů, a tak přejímají jím upravený, „purizovaný“ text (např. „nejvýš“ místo „nejvejš“, „vroubí“ m. „broubí“, „takť“ m. „tak“, „pohlédl“ m. „pohledl“ či „kvetoucí“ místo správného „květoucí“).

Takové následky výběru nespolehlivého výchozího textu jsou však zřejmě mimo obzor MKP. Vždyť zmíněné nepřesnosti jsou překryty následným edičním řáděním, když v prvním vydání e-knihy (2010) mění lidé z MKP „sbor“ na „zbor“ a „český voj“ na „Český voj“, a ve vydání z roku 2016 se zas na jednu stranu vzpírají Bačkovského úpravám typu „usta“ na „ústa“ a zavádějí znění Máchovo, souběžně však mění zcela libovolně třeba interpunkci („žádný neví.“ na: „žádný neví!“). Nelze se pak divit, že u obou vydání v MKP chybí nakonec i některá Máchova slova („mezi nimi se točíc“ místo spr. „mezi nimi kolem se točíc“ a „v hlubokém smutku“ místo spr. „v hlubokém smutku plál“).

Ediční práce by měla mít v ideálním případě vzestupnou trajektorii, kdy se v čase od editora k editoru, prostřednictvím kritické vydavatelské činnosti dostávají ke čtenářstvu texty, jejichž spolehlivost vzrůstá. Pokud už jsme se dobyli k jakžtakž bytelnému textu, měli by mít možnost plodů této práce užívat také čtenáři MKP. Editoři Městské knihovny v Praze jako kdyby se k této tradici nehlásili, pracují zmateně a nechápou princip vydavatelské kontinuity. Uplatňováním náhodné volby výchozího textu vrací vydavatelskou kulturu o sto let zpět. Co s tím? Třebaže to bude znít naivně, bylo by nyní, kdy již v MKP vyrobili úctyhodnou masu e-knih, dobré zařadit zpětný chod, začít chybné e-knihy likvidovat a nahrazovat je konečně něčím, za co se nebude muset MKP stydět. Stydí se tu ale vůbec někdo ještě?

Příspěvek vychází z referátu na XV. textologickém kolokviu, které proběhlo v Ústavu pro českou literaturu AV ČR 30. listopadu 2023.