První číslo letošního kulturního čtrnáctideníku A2 z 3. 1. přineslo kromě úvodníku a ankety ještě čtyři stati o Jiřím Wolkerovi – básník totiž zemřel přesně před sto lety. Většinu materiálů spojuje snaha zbavit Wolkera nánosů Štollova zničujícího výkladu z roku 1950, vdechnout jeho dílu nové významy a k tomu probleskne pár vymítačských zmínek o evergreenu tohoto čtrnáctideníku – devadesátých letech 20. století, kdy byl prý básník odsuzován jako „zločinný“ komunista.
Kromě příspěvku Martina Pokorného, umístěného pod čáru do rubriky „literární zápisník“, a několika opravdu osobních impresí v anketě se předmětné články nereflektovaně zabývají Wolkerovým dílem nikoli jako dílem uměleckým, nýbrž jako textem, jenž byl přednostně zužitkováván v ideologických literárních polemikách a jejž by dnes bylo možné vytěžit třeba zase pro problematiku environmentální, genderovou apod. Z wolkerovské literatury se při tomto zaříkávání sahá nejčastěji po Juliu Fučíkovi, S. K. Neumannovi a – docela vážně, bez stínu parodérství – po Fedoru Soldanovi.
Jedna drobnost mě však v časopisu zaujala. Z poúnorových mimoštollovských interpretací je zmíněna jediná, o níž se praví: „Wolkerova dramatická obraznost, úsilí o monumentalitu i nazírání ‚dělnického života v baladickém osvětlení‘ byly projevem mytologického myšlení, které se neobejde bez vyšší síly. Onou ‚nadlidskou mocností‘, jež je podle literárního historika Přemysla Blažíčka spjata se vznikem wolkerovské sociální balady, ovšem nebyla revoluce ani ‚hypnotické oči‘ budoucího beztřídního světa, o nichž se hovoří ve Wolkerově hře Nejvyšší oběť, nýbrž ‚obludně nelidská moc‘ kapitalismu“ (s. 5). Narážka mě zmátla. Že by se Blažíček někdy vyjádřil takto vulgárně?
O wolkerovské látce (tj. edicích veršů nebo korespondence) napsal autor mezi léty 1954–1963 několik recenzí a článků, Wolkerovým textům věnoval studii o básníkově metaforice (Obrazné pojmenování v poezii Jiřího Wolkera, in Česká literatura 1957, šlo o komprimovanou variantu jeho diplomové práce), heslo ve Slovníku českých spisovatelů (red. Havel – Opelík 1964) a průpravné verze monografické kapitoly pro tzv. akademické Dějiny české literatury IV, jež byly připraveny k tisku na konci šedesátých let, ale z politických důvodů byly vydány až v roce 1995.
Tvrzení, jež je Blažíčkovi připisováno v lednu 2024, se asi nejvíce přibližují věty z tezí k Dějinám z roku 1962: „Wolkerovo úsilí objektivizační vrcholí v sociálních baladách. Navazuje v nich na balady Erbenovy, jejich tragiku a mravní zaměření naplňuje novým smyslem. Jestliže obsah Erbenových balad tvořil konflikt člověka s nadosobní zákonitostí, neměnitelnou mravní normou – Wolker naopak kreslí své hrdiny v zápase s touto nadosobní zákonitostí, společenským řádem, a v tomto zápase hledá předpoklady nové lidské družnosti“ (Česká literatura 1962, s. 394).
Při publikaci přípravné studie o necelý rok později Blažíček tezi rozvedl: „V době postupného rozvinutí kapitalistické společnosti vnesl Neruda do balady soudobý život s tematikou sociální, kterou Bezruč dále prohloubil. A konečně v době počínajícího rozpadu kapitalismu Wolker rozrušuje tragiku sociálních balad optimistickou společenskou perspektivou. Osud moderní české balady byl zákonitě spjat se vznikem, rozvojem a pádem společenského zřízení, které bylo baladě příznivé takzvaným odcizením člověka, při němž společenské instituce a vztahy se jeví být jakousi nadlidskou mocností, jíž je člověk vydán napospas. To, že se Wolker vrátil až k prvnímu článku – baladě Erbenově, zdánlivě mu svým obsahem nejvíce vzdálené –, má své další příčiny. / Ve středu Wolkerovy pozornosti nestojí sociální otázka, jako tomu je v Nerudových sociálních baladách z Knih veršů či v básních Bezručových. Stejně jako v ostatních básních Těžké hodiny také v baladách je sociální problematika jen východiskem vlastní myšlenky básně. Skutečným tématem v této sociální problematice zůstávají jednotící vztahy mezi lidmi“ (Česká literatura 1963, s. 463).
V definitivní verzi wolkerovské kapitoly v Dějinách české literatury IV (1969, resp. 1995) pak příslušný úsek zní: „Tragika balad Těžké hodiny vyrůstá ze srážky člověka s daným sociálním zřízením. To je jeden z hlavních důvodů, proč se Wolker opřel o balady Erbenovy, jejichž tématem je dramatický konflikt člověka s nadosobní zákonitostí. Erbenovi je touto zákonitostí mravní norma, v jejímž jménu je rozsuzováno jednání člověka. Wolker se naopak staví na stranu svých hrdinů v jejich střetnutí s nespravedlivým zřízením. / Wolkerův zájem se však nesoustřeďuje k sociální otázce, jako tomu je například v Nerudových sociálních baladách z Knih veršů či v básních Bezručových. Stejně jako v ostatních básních Těžké hodiny také v baladách je sociální problematika jen východiskem vlastního smyslu básně. Skutečným tématem zůstávají jednotící vztahy mezi lidmi“ (s. 268).
Zdá se, že Přemysl Blažíček ani v jedné chvíli nekonstatoval banalitu, že mocností spjatou se vznikem wolkerovské sociální balady byla nelidská moc kapitalismu, nýbrž naopak dovozoval, že básník vdechl žánru sociální balady nový smysl. Nejde mi přitom ani tak o hrubé zkreslení jedné reference, jako spíš o to, že Wolkerovo dílo bylo snad i po Štollovi otevřeno čtení neideologickému, a že například trojí citace doslova několika Blažíčkových řádků, starých cca šedesát let, může být nesrovnatelně užitečnější než čerstvých šest tiskových stran novinového formátu.