Archiv autora

Dvě a půl varianty jedné pozdní Demlovy básně

 

V padesátých letech Jakub Deml – navzdory závažným omezením stáří a známým ideologickým restrikcím – kruhy celoživotního psaní neopouštěl, spíše je postupně uzavíral. „Ještě jednou se vrátíme? Ještě tisíckrát, dokud v nás bude dech,“ napsal v rukopisných vzpomínkách na Josefa Floriana (1950–1951). Vlastní styl psaní v nich přirovnal k tanci v páru, který se pohybuje na několika metrech čtverečních. Jeho tvůrčí zadání v této životní etapě by mohlo znít: Dosáhnout co nejúčinnějšího sdělení s minimálními prostředky a bez užití státem kontrolovaného tisku a distribuce zajistit jeho spolehlivé uchování pro budoucnost. Pokračování textu Kde domov Slova

(Nad reedicí veršů Anny Pammrové)

Knihy Anny Pammrové (1860–1945) vycházely zpravidla mnohem později, než byly psány, ale příliš brzo na to, aby byly přijímány. K radikálnosti psaní na pomezí filozofie, poezie, ekologie a svébytného zkoumání ženské otázky se družilo autorčino rozhodnutí nedbat na společenské ani literární konvence, distancovat se od soudobé kultury i jazykových pravidel, rezignovat na „čitelnost“ a přijatelnost. I proto její texty dílem vůbec nenašly své vydavatele, dílem vycházely v časopisech nebo nakladatelstvích na okraji, někdy bez potřebné redakce. Pokračování textu Komu dílo zanechám?

Od smrti Pavla Reisenauera dnes uplynul právě rok a hodně z toho, co zde bylo psáno o jeho obrazech a demlovských ilustracích vloni, už je dnes jinak. Pokračování textu Reisenauerův Deml podruhé

(K cyklu obrazů Pavla Reisenauera věnovanému Demlovu dílu)

Nedávno (12. února) se na facebookové skupině obyvatel Tasova na Velkomeziříčsku mezi fotografiemi ztracených koček nebo nalezených psů objevila reprodukce čtvercové malby: Černá figurka v černém klobouku a s černým deštníkem stojí zády k divákovi před bývalou tasovskou hospodou U Prokšů a dívá se do země. Nad fotografií bylo připsáno: „Obraz mně neznámého autora. Muž ten je Jakub Deml.“ Už fakt, že dnes někdo na obraze rozpozná záda nějakého českého básníka, je malé vítězství pro básníka i pro malíře. Pokračování textu Reisenauer.cz

Národní knihovna České republiky s výsadou dvou povinných výtisků a s národním konzervačním fondem představuje jakousi pokladnici českého písemnictví a nenahraditelný zdroj kulturní paměti. V mnoha ohledech tak slouží a zaslouží si vděk, ale některými novějšími postupy bohužel část této paměti zase vymazává. Pokračování textu Katalogizační kafkárna

Jsou učitelé, kteří nevedou žáky k následování, ale učí je myslet. Nevštěpují jim mínění, ale předávají jim postupy. Jednou nám lingvista Pavel Novák doporučil na semináři Schopenhauerovu knížku Eristická dialektika čili Umění dostat v každé debatě za pravdu (česky 1993). Tento stručný katalog řečnických úskoků je vhodnou výzbrojí při čtení či poslechu aktuální slovní produkce Martina C. Putny, která se týká Jakuba Demla a přípravy jeho spisů, za niž odpovídá. Michal Kosák nedávno zmínil jeho psaní v Hostu. Tento případ Eristická dialektika popisuje v oddílu Úskok poslední: jsme-li v koncích, „buďme osobní, urážliví, hrubí“. Zde se však zaměřím na text, který používá jemnější řečnické prostředky a jeho prvotní funkce měla být informační. Pokračování textu Eristika a heuristika

Vladimíra Binara (6. října 1941 – 13. ledna 2016), který se narodil před osmdesáti lety, si asi zapamatoval každý, koho učil. Jeho lidské kouzlo spočívalo i v tom, že jako literární badatel, historik nebo editor vůbec nevypadal. V modré baseballové čepici s nápisem Hinano a s prudkou gestikulací na chodbě pražské filosofické fakulty ve čtvrtém patře vždycky okolí oživil. Bylo těžké si představit, že někdy někde tiše bádal v archivu nebo si četl v křesle. Všechno to určitě někdy dělat musel, ale možná ho přitom nikdo neviděl. Nikdy nepředváděl ani „neprezentoval“, co a jak dělá. A nikdy neřekl všechno, co ví. Nechal nás, abychom si na většinu věcí přicházeli sami. Pokračování textu Binarovo dlouhočekání

Sebrané spisy Jakuba Demla dospěly do pátého svazku, nazvaného Šlépěje československé (Academia 2020), který obsahuje Šlépěje čtvrté až osmé a několik kratších textů. Ve spisech oba výkonní editoři Záviš Šuman a Jakub Vaníček usilují spolehlivě připravit k vydání tištěné texty a opatřují je různočtením, které se vztahuje většinou k prvnímu knižnímu vydání. Hlavní editor Martin C. Putna doprovází edice komentářem (v tomto svazku nabízí širší historické souvislosti zejména sedmých, „slovenských“ Šlépějí) a vysvětlivkami s překlady četných cizojazyčných pasáží, s identifikací citátů a vybraných osob (dohledání ostatních ponechává jako „úkol pro budoucí výzkumníky“, sv. IV, s. 660). Spisy chtějí zpřístupnit básníkovu tvorbu „v celém rozsahu“ (sv. I, s. 697). Obecně je úplnost při pořádání sebraných spisů správný cíl, ale v Demlově případě velmi vzdálený. Pokračování textu Co nám schází k celému Demlovi

Ve výsledcích devatenáctého ročníku Magnesie Litery udivila část obecenstva absence žen mezi oceněnými. Jiří Flaišman se zde už dříve pozastavil nad nominací luxusního ilustrovaného vydání Labyrintu světa a ráje srdce z nakladatelství Práh v kategorii nakladatelského činu a zapochyboval, „jaká jsou vlastně kritéria poroty pro udělení ocenění v této kategorii“. Pokračování textu Litera za všechno možné

Profese a zájmy Petra Holmana (* 17. 4. 1951, † 4. 8. 2019) – indolog, bohemista a hudebník, badatel a editor, sběratel a cestovatel – by vydaly na několik životů. Petr Holman je spojil do jednoho a spojoval je i ve svém psaní. Výmluvný je už titul jeho diplomové práce z roku 1973: Ohlas básnické tvorby Rabíndranátha Thákura v české hudbě; jiným jeho dílem na pomezí různých oborů je Frekvenční slovník básnického díla Otokara Březiny (samizdat 1974–1986; knižně v němčině 1993). Volbu svých témat vystihl před šesti lety v rozhovoru s Alenou Blažejovskou citátem z filmu Smrtonosná past 4. Odpověď na otázku „Proč to vůbec děláte?“ zněla: „Protože to nikdo jiný neudělá.“ Pokračování textu „Protože to nikdo jiný neudělá“ (Za Petrem Holmanem)