Uprostřed letošního léta vydalo nakladatelství FF UK práci Jiří Němec – Bibliografie 1953–2022, kterou sestavil Robert Krumphanzl. Svazek o 166 stranách je nejen vzorně odvedeným řemeslem v oboru evidence, třídění a popisu, ale také tvořivě koncipovaným dílem. Organicky uspořádaný soupis slouží výborně jak k vyhledávání Němcových původních prací, překladů, editorských počinů a literatury o něm, tak k lineární četbě, která dosahuje účinků monografie psané s vášní. Pokračování textu Napínavá bibliografie

Ačkoli to v posud vydaných svazcích nikde vepsáno není, porůznu se mluví o tom (např. zde či zde), že od minulého roku vycházejí v nakladatelství Argo sebrané spisy Jana Nováka. V rámci této řady vyšla vedle dvou reedic (Milionový jeep a Děda) poprvé v říjnu 2022 jeho poslední prozaická kniha Těžký prachy. Pokračování textu Zpětný chod

Nejde v tomto případě o potíže nějakého beletristického dílka… Otazníky v posledních týdnech vyvolává plánovaná novela zákona o veřejně výzkumných institucích, která je součástí tzv. konsolidačního balíčku připraveného současnou vládou. Oblíbené rčení říká, že když se kácí les, létají třísky. Často se ovšem již zapomene dodat, že se při tom rubání nešťastnou náhodou zlikviduje kdejaká vzácná bylina. Zdá se, že v případě této legislativní úpravy, jak tomu alespoň nasvědčuje forma i samotný proces projednávání, nejde o pouhou náhodu, spíše by se dalo mluvit – abychom už zůstali u bylinek – o praktikách někoho, kdo si usmyslel, že nebude vůbec špatné mít pod palcem rovnou celou apatyku. Pokračování textu Podezřelá novela

Od studie v odborném časopisu se zpravidla očekává původní myšlenkový výkon, rozpracování nějakého badatelského problému. Na textu Autenticita: kritický pojem konstrukce nového kánonu českých dějin moderního umění, k jehož sestavení spojily síly Milena Bartlová a Jitka Šosová (Umění, č. 4/2022), je odzbrojující, s jakou bezelstností se od odborného (Andrej Babiš by řekl: „tradičního“) úzu odklání a obnažuje svůj pravý účel: být úředním plněním grantového úkolu, a to včetně čtyřpatrové genitivní závislosti. Pokračování textu Jak napsat grant

V úvodu svého příspěvku, jenž byl v naší revui publikován minulý týden, zanaříkal Michal Jareš nad nedoděláváním sebraných spisů. To se podle něj neděje „pravidelně“, nicméně i tak „obvykle“. Čtenář při čtení této Jarešovy nénie chce ale užuž zvolat: Není u nás přec tak zle! Přinejmenším tři takové podniky byly tento rok zdárně uzavřeny. Mimo objevných osmisvazkových Spisů Josefa Čapka nakladatelství Triáda, sebraného díla Karla Šebka v Dybbuku bylo v Karolinu finalizováno také devítisvazkové Dílo Karla Šiktance. Pokračování textu Nebyl by nášup?

Tradice nedokončit sebrané nebo vybrané spisy patří v našem prostoru k vcelku obvyklým, i když naštěstí ne k pravidelným zjevům. Důvodů bývá celá řada, od finančních až po rozklad nakladatelství, od fluktuace editorů až po změny režimů (od roku 1939 po rok 1989). Snad proto je nutno ocenit, když se někdo po čase rozhodne převzít starší a nedokončený projekt spisů a s využitím původní grafické osnovy korunovat dílo. Příkladem z posledních dní je třetí svazek sebraných povídek anglického spisovatele H. G. Wellse, který pod názvem Dědicové budoucnosti vydalo nakladatelství LEVYN, s. r. o. Pokračování textu Malá radost

V koronavirových časech bylo na Žižkově založeno nakladatelství Maraton, v jehož čele stanul Richard Štencl. A tento dosud neopotřebovaný podnik vydal jako svoji dvaadvacátou publikaci výbor z deníkových záznamů mladého pražského studenta a zdatného muzikanta Václava Polívky (1927–1971). Přes tři stovky stran textu dostalo technicistní název Deníky 1945–1948, který šťastně nesugeruje nic z obsahové stránky autorových záznamů, a proto také podněcuje čtenářovu zvědavost. A řekněme hned na úvod, že četba je to zábavná. Deník nabízí možnost sledovat osudy pozoruhodné persony v pohnutých časech. Pokračování textu „Ach, jak jsem někdy zhnusen tím, že jsem občanem tohoto ‚lidově demokratického‘ státu!“

Akademik Ladislav Štoll (1902–1981) byl po konci komunistického režimu v roce 1989 představován ve zjednodušeném podání, jako postava s úzce omezeným intelektuálním horizontem, odpovědná za značné škody v české literatuře. V posledních deseti patnácti letech se však ukazuje, že černobílé vidění totalitní šedi už není udržitelné, že je třeba interpretační nánosy devadesátých let odstranit. Pokračování textu Ten řekl to a ten zas tohle

Značkou „jhv“ vnucuje se čtenáři příslušná absolutnost jejího uživatele, jímž je v Respektu Jan H. Vitvar. Onu naprostou nezávislost bychom do jisté míry chtěli u kulturního publicisty očekávat i bez šifry odkazující k boží existenci, a to také v případech, kdy text podpisuje celým svým jménem. Jsme však zklamáni. Pokračování textu Milostný vztah Jana H. Vitvara k jednomu nakladatelství

Literární historik a editor Michal Topor se už uvelebil v roli jakéhosi nosiče pochodní, řeklo by se s Arne Novákem, jemuž M. Topor také v minulosti věnoval svou péči. V posledních letech „svítí“ na osobnosti, jako jsou Arne Laurin, Richard Messer či Emil Saudek – a Topor je často jediný, kdo tak v přítomném čase činí. V edici Antologie IPSL, kterou M. Topor též vede, vyšla v loňském roce jako dvacátý svazek antologie Čtení o Ivanu Olbrachtovi, kterou také sám uspořádal a komentoval. I Olbrachtovo jméno bývá dnes skloňováno řídce. Tradičně koncipovaná čítanka, kterou má vymezovat (možná až zbytečně zaumný) podtitul Mezi estetikou a politikou transgrese, přináší výběr z více jak třicítky ohlasových textů vzniklých v průběhu jednoho půlstoletí (resp. v letech 1913 až 1962). Pokračování textu Nasvěcování Olbrachta