Když mě Michael Špirit požádal, abych krátce zavzpomínala na to, jak Jiří Brabec „zářil“ na fakultě za mých studií, okamžitě jsem se propadla do denního snění o byvších idylických časech. Ty se odehrávaly v druhé polovině devadesátých let a několik málo let poté, od roku 2003 jsem ale už poměrně pravidelně chodila do práce a nebylo to ono. Abych pronikla přes mlžný opar vzpomínky a připomněla si konkrétněji, čím a proč Jiří Brabec působil na tolik studentů a studentek, začetla jsem se do svých rukopisných poznámek z jeho přednášek. Poznámky jsou to docela podrobné, svého času jsem díky nim a jejich přehlednosti získala přízeň své kamarádky Martiny, jsou však i tak dost útržkovité, heslovité, plné různých podtržených výkřiků, většinou Br.: „…“. Zkrátka jde o značně subjektivní záznamy, a proto má charakteristika Jiřího záření jimi podložená, může být pouze subjektivním, osobním svědectvím. První série začíná v říjnu 1996 a týká se přelomu 19. a 20. století, zejména proměn prózy na počátku 20. století, další konvoluty pak pokračují kontinuálně dále až zhruba k období kolem roku 1948. Pokračování textu JB přednášející

Na souborné vydání prací Ferdinanda Peroutky se dlouho čekalo a bylo zřejmé, že jednou k pokusu o sestavení celku díla této zásadní osobnosti české žurnalistiky dvacátého století prostě dojít musí, aby nebylo poznání jejího odkazu navěky odsouzeno jen na čtení dosavadních četných autorem samým či pozdějšími editory sestavených výborů. Po rozpačitém rozjezdu projektu, který zde před řadou let komentoval Michal Kosák, se ke čtenářům dostává první svazek Spisů Ferdinanda Peroutky přinášející Juvenilní texty 1913–1918 edičně připravené a komentované Danielem Řehákem. Edici s vročením 2023 vydalo pražské Národní muzeum – a je šířena pouze jako e-kniha ve formátu pdf. Pokračování textu První Peroutka

Knihy vydané za posledních pětatřicet let Janu Zábranovi (1931–1984) přinesly nejen neporovnatelné básnické, prozaické a esejistické dílo, ale ukázaly také jisté limity editorského a nakladatelského přístupu. Jako by vydavatelé z původní vynalézavosti, vášnivé zaujatosti a citlivé rozvahy přepnuli na jakéhosi autopilota a nezpozorovali přitom, že trajektorie Zábranova textu není souladná se způsobem nerozlišujícího kompletování, nota bene v takovém typu vydání, jaké volili v Torstu. Pokračování textu Pozůstalost – edice = nezvládnutá rovnice

Marek Orko Vácha pronesl na začátku letního semestru (5. března 2024) v budově Karolina přednášku nazvanou Akademická obec zraněná, ne zlomená. Kdo ji nemohl navštívit, může zhlédnout její digitální záznam (zde), anebo využít jakýkoli z mnoha dalších odkazů na nahrávky Váchových promluv, účinek a zhusta také obsah bude přibližně týž. Pokračování textu Létající cirkus

Ediční řada Depozitář, kterou již několik let vydává pražský Památník národního písemnictví, přináší aktuálně ve své knižnici Dokumenty soubor dochované korespondence Mileny Jesenské. Hlavní editorka svazku Marie Jirásková spolu s Barborou Köpplovou a Pavlou Plachou shromáždila pod titulem Dopisy a dokumenty kromě listů i další archivní materiály k životu a dílu výrazné prvorepublikové novinářky a bezesporu pozoruhodné osobnosti s – bez nadsázky – evropským přesahem. Pokračování textu M. J. a M. J.

Bibliografické soupisy, natož publikované v knižní podobě, současný vědecký provoz vytlačuje kamsi na okraj zájmu, v lepším případě je nahrazuje nejrůznějšími databázemi. Ani jejich uplatnitelnost ve výkazech „hodnocení vědy“ nebývá valná. Přitom je to spíš záležitost současné vědecké politiky než prostého faktu, že bibliografie či soupis tvoří jeden z nenahraditelných, široce využitelných – a využívaných – nástrojů pro zájemce z řad veřejnosti, odborníků, studentů či knihovníků. Pokračování textu Soupis jako dějiny

(K cyklu obrazů Pavla Reisenauera věnovanému Demlovu dílu)

Nedávno (12. února) se na facebookové skupině obyvatel Tasova na Velkomeziříčsku mezi fotografiemi ztracených koček nebo nalezených psů objevila reprodukce čtvercové malby: Černá figurka v černém klobouku a s černým deštníkem stojí zády k divákovi před bývalou tasovskou hospodou U Prokšů a dívá se do země. Nad fotografií bylo připsáno: „Obraz mně neznámého autora. Muž ten je Jakub Deml.“ Už fakt, že dnes někdo na obraze rozpozná záda nějakého českého básníka, je malé vítězství pro básníka i pro malíře. Pokračování textu Reisenauer.cz

První číslo letošního kulturního čtrnáctideníku A2 z 3. 1. přineslo kromě úvodníku a ankety ještě čtyři stati o Jiřím Wolkerovi – básník totiž zemřel přesně před sto lety. Většinu materiálů spojuje snaha zbavit Wolkera nánosů Štollova zničujícího výkladu z roku 1950, vdechnout jeho dílu nové významy a k tomu probleskne pár vymítačských zmínek o evergreenu tohoto čtrnáctideníku – devadesátých letech 20. století, kdy byl prý básník odsuzován jako „zločinný“ komunista. Pokračování textu Bez paměti se žije lépe

vždy patřilo ke cti nakladatelům, bibliofilům a milovníkům dekadence. Také po roce 1989 se tvorba Jiřího Karáska ze Lvovic – básnická i prozaická – dočkala dalších vydání. Nutno zároveň přiznat, že jen málo z těchto porevolučních edic nebylo provázeno výhradami k jejich edičnímu řešení. Pokračování textu Vydávat Karáska…

Podle B. M. Ejchenbauma se Puškin krátce před svou smrtí (tedy roku 1837) dozvěděl od V. Dala, sběratele pohádek a autora slovníku lidové ruštiny, že kůži, které se zbavuje had, se říká „vypolzina“. Zjištění přivedlo Puškina k této trpké sebereflexi: „My tady píšeme, povídáme a říkáme si spisovatelé, a přitom neznáme polovinu ruských slov!… Co jsme to za spisovatele? Pohroma, žádní spisovatelé! Zato na francouzštinu – na tu jsme mistři.“ Voltaire zase údajně prohlásil, že za šest let se lze naučit všechny důležité jazyky, ale celý život je třeba se učit vlastní mateřštině. Pokračování textu Několik poznámek až příliš všedních