Knihy vydané za posledních pětatřicet let Janu Zábranovi (1931–1984) přinesly nejen neporovnatelné básnické, prozaické a esejistické dílo, ale ukázaly také jisté limity editorského a nakladatelského přístupu. Jako by vydavatelé z původní vynalézavosti, vášnivé zaujatosti a citlivé rozvahy přepnuli na jakéhosi autopilota a nezpozorovali přitom, že trajektorie Zábranova textu není souladná se způsobem nerozlišujícího kompletování, nota bene v takovém typu vydání, jaké volili v Torstu.

Nepíše se mi to lehce. I když se už nevídáme denně, editora Jana Šulce a nakladatele Viktora Stoilova mám víc než třicet let za své přátele, vážím si jejich práce a jsem jim vděčen za vydavatelské podněty a příležitosti, které mi poskytli. Následující řádky nevyplývají z ničeho jiného než z obtíží vyznat se ve dvou svazcích Zábranovy poezie z pozůstalosti s více než třinácti sty básnickými texty (Nápěvy, 2007 [vydáno 2010], Havran, 2022). Pro čtenáře, který by mi už jen za tyto řádky nejraději nasadil španělskou botu, vyškrábal oči nebo mě aspoň vykázal ze společnosti slušných lidí, dodávám, že ve věci vydávání Zábrany nemám žádné ambice a následující řádky vyjadřují jen lítost nad jevy, které odvádějí pozornost od četby básníkových veršů a stáčejí ji jinam.

V základní představě o autorově díle dominoval do přelomu osmdesátých a devadesátých let 20. století především přínos překladatelský, zaujatější čtenáři věděli o třech básnických sbírkách a třech hravých detektivkách z šedesátých let. V říjnu 1989 však vyšel v nakladatelství Odeon bezmála pětisetstránkový svazek Zábranových esejí Potkat básníka (uspořádali jej rusista Vladimír Novotný a anglista Antonín Přidal) a v roce 1991 ve „výběrové řadě Klubu přátel poezie“ nakladatelství Československý spisovatel střídmý (100 stran), ale sevřený výbor z autorovy básnické pozůstalosti Jistota nejhoršího, v němž se mj. na 55 stránkách skvělo podrobné a graficky nápaditě řešené kalendárium, jež sestavil editor svazku Jiří Trávníček spolu s Marií Zábranovou a jež zprostředkovávalo surovost totalitního režimu doléhajícího na lidský osud i na život literárních textů. Typografem obou svazků byl – jak jednou napsal Ivan Diviš – „starý sekáč“ Vladimír Nárožník (1939–2002).

Ještě předtím, než byla Jistota nejhoršího expedována, vycházely od července do září 1991 na zadní stránce týdeníku Literární noviny (vkládaného tehdy jako příloha čtvrtečních novin Lidových) ukázky ze Zábranových deníkových zápisků, redakčně nazvané Modré sešity, a to byla publikace, která dosavadním povědomím o autorovi otřásla. Vedle překladatele, jehož převody Bunina, Conrada, Corsa, Ferlinghettiho, Ginsberga, Jesenina, Mandelštama, Pasternaka, Plathové aj. byly vnímány jako kongeniální, se vynořil nelítostný soudce, přesný pozorovatel s pamětí, řeřavý kritik suverénně vládnoucí ironickým a lapidárním stylem. Obraz básníka „uzavřeného období“ nahradila skutečnost neustávající tvůrčí invence a nepřetržitého nasazení.

Otřes dokonalo o rok později knižní vydání. Obsáhlý výbor z deníků ve dvou svazcích (1103 stran) s titulem Celý život rezonoval – z dnešního pohledu až těžko uvěřitelně – u široké čtenářské veřejnosti (náklad prvního vydání byl 6000 výtisků, dotisk následoval o rok později). Přineslo nejen strhující a zároveň otřásající výpověď, především o tzv. normalizaci, jejíž panoramatický obraz skládaly záznamy v sešitech z let 1970–1984 nadepisované autorem Disiecta membra, ale také ustavilo základní knižní formát nakladatelství Torst. Vycházel z odeonského svazku Zábranových esejí, jehož černou barvu přebalu Vladimír Nárožník pro Torst „překlopil“ v inverzní bílou.

V ediční poznámce Celého života rozvrhl Jan Šulc hned budoucí „souborné a kritické vydání všeho, co Jan Zábrana napsal“, aniž by v té době byla podrobněji poznána a zpracována autorova literární pozůstalost. Souběžně s deníky byl – nikoli ještě jako součást onoho zamýšleného úhrnného plánu – poprvé zveřejněn nedokončený cyklus básní Zeď vzpomínek (1992, ed. Jiří Trávníček) a Sedm povídek (ed. Jan Šulc, 1993). Obě brožury vyšly v brněnské Atlantidě ve vzájemně sourodé Nárožníkově úpravě, v Praze pak Torst v koedici s Mladou frontou naložil v roce 1993 souborné vydání tří Zábranových sbírek z šedesátých let. Text Utkvělých černých ikon (1965), Stránek z deníku a Lynče (obě 1968) připravil Jiří Trávníček v aktualizované podobě, podle Zábranovy „potomní“ redakce, shledané v jeho pozůstalosti (nejviditelnějšími změnami bylo rozšíření třídílných Stránek z deníku o čtvrtý oddíl a přejmenování sbírky Lynč na Samosoud). Svazek Básně upravil Vladimír Nárožník typograficky ve shodě s deníky, bílá barva na přebalu zůstala, variován byl obrazový motiv zprohýbaných listů.

Ze stručných edičních poznámek všech Zábranových knih vydaných v letech 1992–1993 vyplývalo, že autorova literární pozůstalost je rozsáhlá a texty v ní zůstavené se nacházejí v různém stupni rozpracovanosti. Pod Zábranovýma rukama vznikaly nejen nové práce, ale autor „znovuotvíral“ i tvary už jednou završené, seskupené do různých celků, včetně těch už jednou publikovaných. Tři sbírky vydané v šedesátých letech jsou toho nejlepším příkladem: jejich textová geneze sahá do poloviny padesátých let (výbor z nich zařadili Jiří Kolář a Josef Hiršal do strojopisného almanachu z roku 1956 Život je všude) a po tištěném vydání o deset let později je autor dále upravoval, de facto redigoval (o Zábranovi coby editorovi vlastních textů píše trefně Šulc v závěru ediční poznámky k Celému životu).

Když po patnácti letech od vydání Básní vyšel v Torstu svazek Nápěvy se Zábranovými verši z pozůstalosti z let 1945–1954 (ed. Jan Šulc, 524 stran), ukázalo se, že na jedné straně jde tak trochu o „vše, co Jan Zábrana napsal“ v daném časovém rozpětí, na straně druhé to rozhodně není kritické vydání. Formátem a grafickou úpravou dle Nárožníkovy osnovy se Nápěvy přimykaly k torstovským publikacím z let 1992–1993, stručná ediční poznámka korespondovala se čtenářským charakterem aparátu k Celému životu a k Básním a deklarovala potřebu budoucích, zevrubně komentovaných edic pro odborné publikum. Svým obsahem však Nápěvy nerozlišovaly mezi autorsky koncipovanými celky – ať už se v Zábranově pozůstalosti zachovaly v intaktní podobě, nebo jako fragmenty – a volně loženými listy nebo konvoluty se zjevnou dokumentační, archivující povahou.

Pokud chtěl Torst navázat na čtenářská vydání knih z let 1992–1993, bylo by organické, kdyby Jan Šulc zařadil do Nápěvů jen titulní soubor (v daném vydání na s. 257–303) a cyklus Únor 1954 (s. 489–520), případně ještě nijak nepojmenovaný, ale dle datací jednotlivých básní chronologicky uspořádaný soubor, jejž nazval – myslím, že neústrojně, nezábranovsky – Lyrický deník (s. 31–256). Ostatní části, tj. juvenilní verše z cyklostylovaného studentského gymnaziálního časopisu Výkvět (s. 7–30), oddíl samostatně ložených básní z let 1952–1954 (s. 309–488) a dvě tzv. monotónní básně (s. 523–524), měly zůstat stranou, neboť je Zábrana pro hypotetickou čtenářskou veřejnost nijak neadjustoval (ediční poznámka o tom alespoň nic neříká).

Chtěl-li Jan Šulc v Torstu naopak prostřednictvím Nápěvů zahájit systematické a úhrnné zpřístupňování básníkovy tvorby, měla mít publikace jiný formát a jinou, „nenárožníkovskou“ úpravu – aby se rozpojila souvislost s výběrově koncipovanými publikacemi z počátku devadesátých let –, ale především měly být jednotlivé texty představeny ve své vývojové linii, se všemi variantami (jistá část textů by zřejmě musela být faksimilována a textologicky interpretována s rizikem možného omylu), se soustavně vypracovaným komentářem, jehož součástí by byl i rejstřík názvů a incipitů. Bylo by to nakladatelsky drahé a časově náročné vydání – tak, jak by naopak čtenářské vydání, předestřené v předchozím odstavci, bylo výrobně levnější –, ale jaké jiné má cenu dělat, vytknu-li si zveřejnění „veškerého básnického odkazu“?

To už je citát z aparátu ke svazku Havran (ed. Jan Šulc, 633 stran Zábranových textů), který je naplněn básněmi z pozůstalosti z let 1954–1984, a všechny parametry, jež jsme konstatovali nad Nápěvy, jsou tu ještě prohloubeny a podtrhují rozpor mezi kompletovací vášní a zběžností, s níž je tato vášeň komentována a jež hraničí s vyhýbavostí až inhibicí. (Zarmucující navíc je, že nejsou pořízeny rejstříky názvů a incipitů, neříká se tu nic o zásadách jazykové přípravy, komentář není provázán stránkovými odkazy k Zábranovu textu.) Na jednu rovinu tu jsou kladeny Zábranou určené nebo zamýšlené celky – Jeviště jednoho jara (s. 11–72), Osm monotónních básní (s. 75–82), Zeď vzpomínek (s. 109–164) a Havran (s. 513–574) – a editorem v pozůstalosti shledané jednotlivé básně z let 1954–1970 a 1970–1984 (s. 85–105 a 495–508), mezi něž jsou vsazeny stovky veršů, jež jsou excerpovány z deníkových sešitů Disiecta membra z let 1970–1984 (s. 167–492).

Editor je přesvědčen, že „v rámci Zábranova psaní jde o básnický celek mimořádný“, resp. „v celku Zábranovy poezie … důležitý celek“ (obojí s. 694). O mimořádnost bych se nepřel, ale o to, že jde o „celek“, bych se hádal. Texty od aforizujících dvouverší až po vícestrofé básně jsou především součástí deníkové tkáně zápisků, významově nebo námětově často souvisí se svým textovým okolím, a vystříhávat je z tohoto kontextu znamená připravovat je především o jejich příležitostnost, jež je jedinečná. (Zábranovy sešity představují odlišný tvar než třeba Ortenovy tři „deníkové“ Knihy, z nichž pisatel některé básně vyjímal a koncipoval z nich pak sbírky vydávané v letech 1939–1941.)

Publikovat verše psané v kontinuálně vedených zápisnících na téže rovině jako cyklus Zeď vzpomínek nebo skladbu Havran (a je vedlejší, že v obou případech jde o fragmenty) je obávám se chybné vydavatelské řešení, které v důsledku stírá specifickou básnickou hodnotu obou tvůrčích vrhů. Jako vedlejší argument připojuji ještě dvě mrzutosti, kterých si editor buď nebyl vědom, anebo je v komentáři neformuloval:

(1) Přetiskuji-li z modrých sešitů „všechny básně“, vystavuji se otázce, proč podobně nezacházet třeba s básnickými útvary z detektivní trilogie, psané v šedesátých letech společně s Josefem Škvoreckým (a vydávané z konspiračních a posléze mystifikujících důvodů jen pod Zábranovým jménem v letech 1963–1967)? Namítnu-li, že jde přece o parodie psané na míru rozvíjejícímu se románovému ději a že při samostatné publikaci v Havranovi bych je zbavil jejich zcizujícího rozměru, ocitám se v téže pasti, kterou jsem si připravil přetiskováním básnických pasáží z Rozptýlených částic.

(2) Chci-li ze sešitů převzít „všechny básně“, měl bych vyložit, co za báseň v sešitech ještě považuji, a co už ne. Excerpuji-li např. dvouverší „A my se k tomu tulili / Aniž jsme něco tušili“ (Celý život 2, s. 1003 → Havran, s. 432), měl bych zdůvodnit, proč nechávám stranou třeba „Slova snad pro hudbu. / Slova snad pro hubu“ nebo „Smrad a smrt, smrad a smrt, / smrd a smrat, smrd a smrat“ (tamtéž, s. 606 a 1023). – A co když je básní i jednořádkový zápis-verš? „Všechny ty Anaïs Ninky, přestrojené za Nanynky“, „Jak se to tvoří, když všude kolem jsou jen tchoři?“, „Chladné ráno voráchlejch sviní ze zasedacích síní“ (tamtéž, s. 717, 999, 1000).

Ediční poznámka v Havranovi (s. 635–719) je sice rozsáhlejší než u Nápěvů, ale více než polovinu její rozlohy zabírají citace in extenso Trávníčkova vydavatelského a výkladového aparátu k Jistotě nejhoršího (1991) a Zdi vzpomínek (1992) a komentáře Adély Petruželkové k vydání Zdi vzpomínek v zábranovském svazku připraveném pro Českou knižnici v roce 2020. Smysl takového počínání mi uniká. Snad tu chtěl editor v úplnosti dokumentovat editorské výkony podobně, jako usiloval o shromáždění všech jemu známých básní Jana Zábrany. Ve svém pásmu ediční poznámky se k tomu každopádně nijak nevyjadřuje, jeho leitmotivem je především poukazování na budoucí „studijní“ svazek Básnické varianty, který přinese „dílo ve stavu zrodu“…

Řadu dalších neblahých jevů už ponechám stranou. Jádro je toto: Zábranova básnická pozůstalost by se na základě toho, jak ji charakterizují dosavadní ediční zprávy, a v typu čtenářského vydání s minimálním komentářem, které až dosud volil Torst, měla zpřístupnit nejspíš dle hlediska autorem vytvářených celků (lhostejno, zda dohotovených, nebo rozpracovaných či zamýšlených). Takový svazek mohl obsahovat sbírku Nápěvy, cyklus Únor 1954, Jeviště jednoho jara, Osm monotónních básní, Zeď vzpomínek a Havran. Kniha o necelých třech stech stranách by byla adekvátním protějškem dosavadního souborného vydání Básní (1993) a svazku Povídek (2012). – Básnické jednotliviny, tj. gymnaziální verše a básně z let 1950–1954 (vyšlo v Nápěvech) a básně z let 1954–1984 shledané na separátních papírech (zařazené do Havrana) by pak vydaly na knihu dodatků, anebo by mohly dokonce jako úplná paralipomena počkat na onu „geneticko-filologickou“ edici.

Oba vydané svazky básní z pozůstalosti samozřejmě nebrání v četbě Zábranových veršů, které byly z větší části veřejnosti dosud nedostupné. Ale záhyby a spletitost autorových písemností nepřeměňují ve fungující strukturu, de facto rezignují na étos vydavatelského pověření a zodpovědnosti a před čtenáře staví jen jiný typ bludiště.