Přispěvatelé, kteří se sešli na počest Luboše Merhauta, pocházejí většinou z akademických a univerzitních kruhů, ale čtenář následujícího bloku možná bude zaskočen, jak moc je v jednotlivých textech zdůrazňován osobní ráz celé věci a společný čas v prostorách, které nejsou jen badatelnami. Úvodní slovo by možná mělo aspoň heslovitě připomenout jubilantovy počiny, ale protože ty nejvýznamnější práce jsou v řadě příspěvků jmenovány (a existuje tu rovněž úřední evidence), zdůrazněme zde raději působení, na něž jsou systematické přehledy krátké, jako je přátelství, ochotná, operativní a obětavá pomoc při nejrůznějších autorských, vydavatelských či redakčních patáliích nebo kolegiální a trpělivé, znalecké a spolehlivé pedagogické nasazení při univerzitních přednáškách a seminářích. Pokračování textu LM 60

Za přispění tzv. norských fondů byly pro naši kulturní kritiku počínaje tímto rokem založeny přinejmenším dvě kritické „laboratoře“ a jeden „kritický pařník“. První laboratoř je určena divadlu, pařeniště audiovizuálnímu umění a jedno laboratorium má dokonce i kritika literární. Nazývá se „iLiLaboratoř literární kritiky“ a provozuje ji Sdružení pro Iliteraturu vydávající internetový časopis i-Literatura.cz. Pokračování textu Domácí posilovna iLiteratury

V návaznosti na knihu Cesty do utopie s podtitulem Sovětské Rusko ve svědectvích meziválečných československých intelektuálů (Prostor, Praha 2017; edd. Kateřina Šimová, Daniela Kolenovská a Milan Drápala; recenzováno pro Revolver Revue, č. 117, 2019, s. 165–169) připravili editoři Kateřina Šimová a Milan Drápala blok nazvaný Sovětským Orientem (Meziválečné cesty československých spisovatelů do periferních oblastí Sovětského svazu, in Soudobé dějiny 27, 2020, č. 3–4, s. 591–688). Autory začleněných příspěvků převážně reportážního charakteru z let 1927–1935 jsou Julius Fučík, Egon Erwin Kisch, Franz Carl Weiskopf a Jiří Weil. Na rozdíl od „prvního dílu“ doplněk nezačleňuje bohatý archivní materiál a vesměs přináší ukázky textů již dříve publikovaných časopisecky nebo i knižně (dvě ze tří Weiskopfových reportáží jsou zde ale poprvé přeloženy z němčiny do češtiny). Pokračování textu Back in the U.S.S.R.

Už šestnáct let „běží“ na stránkách čtvrtletníku Revolver Revue seriál Viktora Karlíka a Karla Cudlína Ateliéry. Jeho obsahem jsou odpovědi osloveného umělce na stabilní sekvenci otázek a fotografie prostředí, v němž tento umělec pracuje. Karlíkovy otázky se ptají na každodenní nebo civilní okolnosti lidského tvoření: kde ten ateliér je, co autor vidí z okna nebo jaké k němu doléhají zvuky, zda při práci poslouchá hudbu, jaké tam má světlo, v čem jsou výhody a v čem úskalí daného prostoru apod. Cudlínovy fotografie jednak dokumentují to, co zaznívá v odpovědích, jednak jsou samostatnou fotografickou esejí, podle níž si čtenář časopisu vytváří povědomí o dispozicích výsostného prostoru, spočívá u nejrozličnějších detailů nebo zahlédá umělce při práci. Pokračování textu Kopistka z Tvaru aneb Když dva dělají totéž…

Sebrané spisy Jakuba Demla dospěly do pátého svazku, nazvaného Šlépěje československé (Academia 2020), který obsahuje Šlépěje čtvrté až osmé a několik kratších textů. Ve spisech oba výkonní editoři Záviš Šuman a Jakub Vaníček usilují spolehlivě připravit k vydání tištěné texty a opatřují je různočtením, které se vztahuje většinou k prvnímu knižnímu vydání. Hlavní editor Martin C. Putna doprovází edice komentářem (v tomto svazku nabízí širší historické souvislosti zejména sedmých, „slovenských“ Šlépějí) a vysvětlivkami s překlady četných cizojazyčných pasáží, s identifikací citátů a vybraných osob (dohledání ostatních ponechává jako „úkol pro budoucí výzkumníky“, sv. IV, s. 660). Spisy chtějí zpřístupnit básníkovu tvorbu „v celém rozsahu“ (sv. I, s. 697). Obecně je úplnost při pořádání sebraných spisů správný cíl, ale v Demlově případě velmi vzdálený. Pokračování textu Co nám schází k celému Demlovi

Ing. Miroslav Kalousek poskytl České televizi rozhovor (Interview 24 Speciál, 21. 2. 2021), v němž bilancoval svých 23 let v českém parlamentu (poprvé zvolen 1998 za KDU-ČSL). Promluvil o mravních a náboženských hodnotách, pomluvách, jimiž byl a je častován, několika politických chybách, jichž se dopustil, a konečně i o rozhodnutí spojit svou budoucí dráhu s „financováním vědy a výzkumu“. Čekal jsem, že se česká vědecká obec vzchopí a dá mu jasně najevo, co si o tom myslí, bez ohledu na světonázorovou orientaci. Revoluční křídlo by např. mohlo užít hesla „No pasarán!“, křídlo katolické zas třeba formule „Vade retro Satana“. Pokračování textu Pánbůh s námi a zlý pryč

V neděli 28. února zemřela ve věku 94 let literární historička, lexikografka a editorka Ludmila Lantová. Svůj profesní život spojila s pražským Ústavem pro českou literaturu ČSAV, jehož zaměstnankyní se stala již v roce 1952. Opustila nás tak jedna z posledních vědeckých pracovnic, které do ÚČL nastoupily na samém počátku jeho existence a jež se významně podílely na jeho badatelském profilu zejména v šedesátých letech minulého století. Pokračování textu Za Ludmilou Lantovou

Česká vláda spustila na konci minulého roku tzv. očkovací kampaň. V půlminutovém šotu využila recitace úryvku z básně Jiřího Wolkera Jitřní píseň. Nekompetentní je vláda jistě při řešení mnohem vážnějších úkolů, bohužel selhává i u triviálnějších opatření. V kampani totiž nedokáže ani krátkou básničku podat bez chyb. Pokračování textu Očkujme se s Jiřím Wolkerem

Proslov Jana Sokola (18. 4. 1936 – 16. 2. 2021) před prezidentskou volbou ve Španělském sále na Pražském hradě patří k dokumentům české historie posledního dvacetiletí, které by neměly zůstat zapomenuty.  Pokračování textu Projev při kandidatuře na prezidenta České republiky 28. února 2003

Kniha Sancta Familia, kterou k Vánocům 1938 pro své rodiče a babičku napsali, ilustrovali a v jednom výtisku vyrobili bratři Martin a Tomáš Welsové a kterou v prosinci 2020 vydalo nakladatelství Triáda, je mimořádná v několikerém ohledu. Především přináší mnohem sofistikovanější literární a výtvarné dílo, než bychom od třinácti- a osmnáctiletého autora předpokládali. Jedna z úvodních vět textu, „Všechny věty v této knize byly už jednou vysloveny!“, dává do pohybu významy, které jsou souladné s děním v dobové „dospělé“ literatuře. Čím více nás vyprávěcí hlas upozorňuje na to, že čtený text není nic umělého, nýbrž „jen“ záznam skutečnosti, tím více nás vlastně upomíná na to, že nečteme žádnou „skutečnost“, nýbrž slova, na základě jejichž podoby a ve skladu do vyšších celků je stvořena skutečnost nová, jedinečná, existující jen v textu a oživovaná v neopakovatelném momentu čtení. Pokračování textu Kniha o jedné rodině