Sebrané spisy Jakuba Demla dospěly do pátého svazku, nazvaného Šlépěje československé (Academia 2020), který obsahuje Šlépěje čtvrté až osmé a několik kratších textů. Ve spisech oba výkonní editoři Záviš Šuman a Jakub Vaníček usilují spolehlivě připravit k vydání tištěné texty a opatřují je různočtením, které se vztahuje většinou k prvnímu knižnímu vydání. Hlavní editor Martin C. Putna doprovází edice komentářem (v tomto svazku nabízí širší historické souvislosti zejména sedmých, „slovenských“ Šlépějí) a vysvětlivkami s překlady četných cizojazyčných pasáží, s identifikací citátů a vybraných osob (dohledání ostatních ponechává jako „úkol pro budoucí výzkumníky“, sv. IV, s. 660). Spisy chtějí zpřístupnit básníkovu tvorbu „v celém rozsahu“ (sv. I, s. 697). Obecně je úplnost při pořádání sebraných spisů správný cíl, ale v Demlově případě velmi vzdálený.

Vůči deklarované úplnosti ve spisech postupně narůstá dluh. Ten největší a skrytý spočívá v pramenné základně: ač se to tak nejeví, spisy fakticky nepřihlížejí k většině Demlových „rukopisů vlastních“, uložených ve veřejných archivech. Oba výkonní editoři poctivě uvádějí v různočteních rukopisy ze sbírek LA PNP a olomoucké pobočky ZA Opava zapsané v dostupných soupisech fondů. Tyto soupisy jsou však staré desítky let. Fondy s Demlovými písemnostmi jednak stále rostou (sbírka v LA PNP zbytněla proti původnímu sepsanému fondu z roku 1963 o polovinu, tj. o 22 kartonů), jednak velká část „evidovaných“ vlastních rukopisů v LA PNP není správně identifikována ani uspořádána (nově uspořádat a sepsat potřebuje minimálně 18 kartonů).

Co může editor dělat, když autorské rukopisy a jejich fondy vypadají takto a on chce vydat sebrané spisy? Může poznat stav věcí, pojmenovat ho a jasně se k němu postavit. Razí-li hlavní editor spisů „primát autenticity“(sv. IV, s. 663) a akcentuje šlépějovou řadu, pak se nejdříve seznámí s jejími rukopisy. Podívá se do kartonů v LA PNP popsaných jako Šlépěje a narazí na bohaté naleziště promíchaných textů z celého Demlova života. Rozpozná části Šlépějí, přednášky, kázání, překlady, neznámé apostrofy Mých přátel, kusy Zapomenutého světla (a desítek dalších knih), mnoho variant básní od raných do pozdních. A hlavně texty, které mu vůbec povědomé nejsou, a je jich opravdu hodně. Spatří autorské zásahy do textů vlastních i přejatých. Objeví datace, rukopisy spoluautorů, redaktorů, vydavatelek. Pak si projde zbytek fondu a rozhodne se pro jednu ze dvou možností:

Editor může na rukopisy jako textový pramen rezignovat, sleví tím z představy standardních kritických spisů (jejichž nutnou podmínkou je znalost všech textových pramenů, zde značně ztížená, ač evidentně existují) a svůj záměr omezí například na zveřejnění všeho, co kdy Deml tiskl. To je samo o sobě olbřímí úkol a v tom také může spočívat význam spisů. Editor přitom bude vědět, před jakým množstvím rukopisů zavřel oči, a nebude slibovat „celého Demla“. Zejména ne u autora, který měl dlouhá období „rukopisná“, kdy psal a překládal, ale vlastní knihy převážně nebo vůbec nepublikoval (konfliktnější fáze spolupráce s Josefem Florianem z let 1908 až 1911 a především léta 1941 až 1961). Bez rukopisů se také nebude moci odpovědně vyjádřit k otázkám genetickým a některým historickým. Například textovou genezi Mého svědectví o Otokaru Březinovi z roku 1931 nelze popsat bez nevydaného rukopisu velkomeziříčské přednášky z roku 1929. Bez jejího textu nelze ani posoudit, nakolik bylo trestní stíhání Demla za urážku hlavy státu podložené, atd.

Druhá cesta bez kompromisu a s rizikem stálého narůstání úkolů začíná tím, že editor bude několik let rukopisy zkoumat, pořádat a teprve potom spisy rozvrhne. Například když shromáždí množství rukopisných i tištěných variant Demlových veršů plus rukopisy nepublikovaných básní, vyvstane před ním možnost a vhodnost vytvořit jeden samostatný svazek zachycující genezi a proměny veršů českých i německých (ostatně cestou veršové sumy šel dvakrát sám autor i pozdější editoři s rukopisy obeznámení). Takové rozhodnutí by ovšem dalo do pohybu celý předběžný rozvrh spisů v Academii. Spisy by zkrátka vypadaly jinak, protože i celek Demlova psaní vypadá jinak, než se jeví pouze z prací tištěných.

Soudě podle vyjádření Záviše Šumana a Jakuba Vaníčka jdou spisy od čtvrtého svazku vědomě první cestou, neboť ke Šlépějím „ucelené konvoluty rukopisů v podobě, kterou jim dal Deml pro knižní vydání, zachovány nejsou“ (sv. IV, s. 825–826). Ale hlavní editor spisů Martin C. Putna jde třetí cestou: tyto rukopisy nebere v potaz, ale trvá na tom, že veřejnosti předkládá „celého“ Demla ve standardním kritickém vydání. Edici rukopisů přitom odsouvá na konec řady, do posledního dílu, který nazval Pozdnosti a drobnosti. Má se tam vejít tvorba čtyřicátých a padesátých let (prózy, básně, překlady) a všechny ostatní nevydané rukopisy. Tato představa však množství ani skladbě ucelenějších nevydaných rukopisů neodpovídá. Na konci spisů čeká čtenáře i editory spíše nová řada rukopisných svazků: jeden pojme Demlovy pozdní i jiné prózy a verše, další svazek vydané i nevydané překlady básnické a teologické, další svazek nepublikované přednášky, kázání a jiné promluvy od nultých do padesátých let, další deníky a zápisníky (o úmyslu je do závěrečného svazku zahrnout se na počátku spisů zmiňuje i Záviš Šuman) atd.

Při zvoleném pracovním postupu „rukopisy až nakonec“ přijdou další překvapení. Editoři zjistí, že dosavadní různočtení spisů je kusé, protože nepřihlédlo k řadě rukopisných verzí, které se s tištěnými knihami neshodují, přesahují je nebo nesou další informace. Budou korigovány i domněnky z literárněhistorického komentáře či vysvětlivek.

Například pro druhý, z hlediska dosavadních edic a reedic Demlových děl nejobjevnější svazek překladový rukopisy ukazují, že raných překladů Mickiewiczových parafrází Tuchy a úvahy bylo zhruba čtyřikrát více, než Deml pod svým jménem publikoval, a že je s ním překládal Karel Křivý. Neevidovaná rukopisná varianta druhé části Života svaté Dympny (editoři měli k dispozici jen rukopis první části) přibližuje, jak autor vlastní text komponoval a cizeloval, obsahuje i jednu z verzí prózy AM a básně Vlaštovice – oba texty procházejí dílem napříč. Jiné rukopisy vyjeví Demlův podíl na Ševčíkově překladu Tekoucího světla božství sestry Mechtildy Magdeburské. Pohled na rozsáhlý rukopis překladu Knihy obrazů vyvrátí komentátorovu domněnku, že „Deml se v pozdních letech vrátil i ke starým láskám ryze literárním, konkrétně k překladům R. M. Rilka, snad je chystaje pro nějaký ucelenější knižní záměr. K tomu se však už nedostal“ (sv. II, s. 607). Rukopis Knihy obrazů, psaný v kaligrafické úpravě typické pro Demlovy překlady z dob Staré Říše, je však na dvou místech zřetelně datován rokem 1909: nejde o pozdní, ale raný rukopis, dlouho zadržovaný u Floriana. Tím se mění představa o chronologii překladů a osvětluje se motivická příbuznost i dikce Demlových vlastních básní z téže doby.

Pátý svazek spisů pak v plné míře ukazuje přednosti i nevýhody uspořádání, které preferuje horizontální hledisko (chronologii prvních vydání) před vertikálním (žánrovým). Zvolená priorita prvního vydání nemá vždy vnitřní opodstatnění, nebo jde proti němu, pokud autor svou knihu postupně rozšiřoval, jako u Mých přátel a Veršů českých. Pro Šlépěje čtvrté a šesté až osmé, v nichž autorské texty zaznamenávají Demlovo stěhování a boje epicky a polemicky, je to uspořádání příhodné. Avšak Šlépěje páté, sbírku shrnující verše od roku 1907 do roku 1918, toto uspořádání takřka vymazalo. Titul ani komentář s ní nepočítají. Básně veršem i prózou jsou nejdynamičtější útvary Demlova díla, autor je nejednou měnil a přesazoval z knihy do knihy. Ovšem na pěti stranách různočtení se setkáváme jen s fragmenty pozoruhodné geneze básní: například se dočteme, jak dvojbáseň Dvé nocí, věnovaná původně Šaldovi, přechází z Novákova almanachu do pátých Šlépějí. Nevidíme však její vznikání v rukopisech, kde se proměňoval rytmus, obraznost, aktéři i nálada změnami adjektiv (tichý smích na přitlumený, hřích na těžký hřích). Dále nevidíme, že druhá část se osamostatnila a pod titulem V měsíci květnu…? se octla v Mém očistci (1929) nebo pod titulem Já políbil ho jen na ústa ve Verších českých (1938). Opomněl něco editor sbírky? Nejspíše ne, takto je zkrátka aparát nastaven: k neuspořádaným rukopisům nepřihlíží (odsunuto do Pozdností a drobností nebo úkol pro budoucí výzkumníky), zaznamenají se předběžné tištěné verze (a to důkladně, včetně prozaických variant), ale ne už následné, pokud se báseň vyskytne v další zahrnuté knize, což doufejme (podrobný rozvrh spisů není znám) budou Verše české. Básník je vydal až za dvacet let, takže pokračování různočtení se dočkáme za nějakých šest sedm svazků. Všechny změny by přitom bylo bývalo účelné vztáhnout k vydání poslední ruky ve Verších českých a čtenář by pak mohl vidět putování Demlových veršů celým dílem na jednom místě. A nebyl by přitom zkrácen ani o jasnou představu, jak vypadaly Šlépěje V.

Spisy však pro „nadčasové“, návratné texty stavěny nejsou (a na druhou stranu v chronologickém uspořádání ani nevyužívají možnost komentovat časové zakotvení různě datovaných básní nebo jejich dobový ohlas), ale chtějí vypadat „úplně“: takže Šlépěje V jsou tu spíš do počtu. Celková nepozornost k veršům je dovršena tím, že druhá polovina básně Vlaštovice a dvě následující básně Večer podzimní a Zimní odpoledne ze sebraných spisů vypadly. A jedna z celkem šesti vysvětlivek, která chce objasnit původ vstupních tří básní věnovaných Josefu Polákovi, zas uvádí čtenáře v omyl: nejde o básně z Notantur Lumina, jak tvrdí vysvětlivka, ale ze Studia, jak uvádí různočtení. Nemyslím, že tohle je obvyklý standard spisů, a nerada bych předstírala neomylnost (ostatně různočtení tohoto svazku věcně a správně upozorňuje na jeden chybějící dopis v edici Demlovy Korespondence), spíš je to pobídka, aby se spisy vrátily k původním záměrům a soustředily se na celistvost textů a faktickou správnost edičního aparátu.

V prvním svazku hlavní pořadatel vyslovil úmysl „zachytit Demlovu literární tvorbu v celé šíři, v celé komplexnosti a rozpornosti, a tedy především v celém rozsahu, bez vybírání a ubírání, bez hodnotící předpojatosti“ (sv. I, s. 697). Naprosto s tím souhlasím. Knihy a texty Jakuba Demla mají být dostupné, aby takříkajíc promluvily samy za sebe a byly čteny, a ne jen vykládány. Abychom nebyli v pokušení autora jednostranně glorifikovat, ale ani stigmatizovat bez dostupnosti textů v plné šíři a se všemi hodnotovými protiklady, které se vyjeví, jakmile se zaměříme na kterýkoliv motiv nebo postavu procházející dílem. Z celkového obrazu nelze vynechat ani spílání Židům ve Šlépějích XIII (1930) nebo XXV (1940). A z celkového obrazu Demlova vztahu k Židům bychom neměli vynechávat ani Tepnu (1926) s rozsáhlou pasáží nabádající proti antisemitské nenávisti jakožto výrazu vlastní nemohoucnosti. Obojí je Deml, proto potřebujeme číst knihy v souvislosti, bez předsudků, zjednodušování a s možností ověřit, kdy jsou jeho výroky překrucovány nebo zkracovány.

Právě spolehlivé zpřístupnění tištěných textů by mohlo být maximou vycházejících spisů Jakuba Demla. Kritickou edicí být nemohou, to je projekt budoucnosti, který pravděpodobně bude muset být z velké části digitální a bude mu předcházet dlouhodobé zpracování několika archivních fondů. Existenci mnoha nepublikovaných rukopisů by však měli vzít na vědomí historici už nyní, pokud vážně hledají co nejúplnější obraz Jakuba Demla. Ať se vyjadřují k celku jeho tvorby, nebo třeba k neprokázané kolaboraci v dobách, kdy tisknout nemohl, bez rukopisů to nepůjde.