/ Publikováno:

Projev při kandidatuře na prezidenta České republiky 28. února 2003

Proslov Jana Sokola (18. 4. 1936 – 16. 2. 2021) před prezidentskou volbou ve Španělském sále na Pražském hradě patří k dokumentům české historie posledního dvacetiletí, které by neměly zůstat zapomenuty. 

Zdálo se tehdy, že je možné otevřít skutečně novou kapitolu politického života v České republice a že se to může týkat také Hradu – jako kandidát vládní koalice byl vybrán a navržen člověk, jenž by býval přirozeně navázal na ty nejlepší stránky působení prezidenta předchozího, aniž byl svázán s těmi méně slavnými (jakou bylo například prosazování tzv. nepolitické politiky). Jak zřejmo, politický program pro tuto zemi, který ve svém projevu nastínil, prohrál – alespoň pro následujících dvacet let, až do současnosti. ▬ Ukázalo se totiž, že ve zdejším politickém prostředí setrvale existuje silnější a zásadnější spřízněnost než ta, která se navenek manifestuje politickými postoji či i jen stranickou příslušností. V zásadě šlo o tutéž příbuznost, jaká držela při životě strany tzv. opoziční smlouvy: s předsedou sněmovny Klausem v „opozici“ k Zemanově vládě. Zvolení Václava Klause prezidentem České republiky v roce 2003 bylo po čtyřech letech „opoziční smlouvy“ frustrující událostí a pro mnohé i demoralizující. ▬ Ačkoliv volba byla tajná, občanští demokraté, jejichž nominantem byl krátce předtím narychlo jmenovaný „čestný předseda“ strany, ani komunisté jako celek se netajili zásadním odporem k vládnímu kandidátovi Janu Sokolovi a otevřeně se proti němu vyjadřovala i nemalá část vládních sociálních demokratů a dokonce lidovců. Mezi těmi, kdo tehdy volili Klause, byla i řada politiků, kteří se dnes hrdě staví do čela demokratického, protipopulistického tábora. Když jeden z těchto politiků nedávno veřejně uděloval Janu Sokolovi morální lekci, byl v tom patrně jeho komplex z tehdejšího dobře zvládnutého velení – dnešníma očima viděno ovšem krajně problematického. ▬ Prezidentem byl v roce 2003 zvolen člověk, který také započal novou kapitolu: takovou, že zdejší média kvůli jeho jednání po několika letech v prezidentském úřadu začala otevřeně spekulovat o tom, zda není agentem Moskvy (Puškinovu medaili mu udělil Vladimir Putin již v roce 2007). ▬ Podivné okolnosti prezidentské volby 2003 – úřad prezidenta byl od začátku února neobsazen – a podezření ze skrytých politických obchodů, které ji provázely, také značně přispěly k pozdějšímu prosazení přímé volby prezidenta (před kterou mimochodem Jan Sokol varoval). Jan Sokol se poté z politického života zcela stáhl.

Robert Krumphanzl

 

Vážené dámy, vážení pánové, poslanci a senátoři!

Strany vládní koalice mi nabídly, abych se ucházel o zvolení presidentem republiky. Pokládám si to již nyní za velkou čest a jsem vám za to vděčen. Je to velká, slavnostní chvíle v mém životě.

Když jsem hovořil s některými z vás, shodli jsme se na tom, že v naší zemi dochází k nenápadné, ale závažné změně. Z popředí politické scény pomalu ustupují velké zakladatelské postavy devadesátých let a skoro všechny politické strany si vloni zvolily do čela nové tváře. Nenesou sice to zvláštní kouzlo zakladatelské doby, jsou možná zatím méně známé, nejsou však také poznamenány předchozími spory či neúspěchy.

Politickým zakladatelům dnešní České republiky patří upřímný dík za jejich zásluhy o tuto zemi, kde z opačných stran a v častých střetech, ale přece jen společně přispěli ke vzniku demokratického státu s rozvinutým politickým i hospodářským systémem, přiměřeným moderní svobodné společnosti. Někteří dokonce sami naznačili, že se nechtějí vracet do těch heroických dob, kdy politika tak samozřejmě splývala s osobními jmény. Velmi si toho vážím a myslím, že to ocení i celá společnost.

Sociologové rozlišují mezi charismatickým a institučním uspořádáním společenské moci. To prvé vyžaduje především vůdcovské schopnosti. Schopnost nadchnout a mobilizovat, strhovat masy pádnými hesly. Průbojnost, potřebu vítězit a porážet, strhávat na sebe odpovědnost za nejisté a přece nezbytné kroky. Bez takových vůdců, kteří vstoupí do dějin, se neobejde žádná zásadní politická změna.

Svým rodičům ovšem udělá dítě největší radost, když se pevně postaví na vlastní nohy. Charismatická moc je vázána na určité osoby a časem se nutně opotřebuje. Přesvědčený demokrat si tedy musí přát, aby ji co nejdříve vystřídala moc instituční, vláda práva, dodržování pravidel a základní občanské důvěry. Vláda, která se neopírá tolik o vůdce, jako o pevné instituce. Vláda jako dočasný výkon svěřené moci, jako občanská služba. Méně dramatická, zato však účinnější, více předvídatelná a průhledná.

Domnívám se, že tento přechod v naší politice už začal a chtěl bych se přičinit, aby pokračoval. Fungování dospělé, to jest instituční demokracie, se hodně liší od zakladatelských dob; vyžaduje jiné schopnosti a patrně i jiné lidi. Na prvním místě otevřené, schopné komunikovat a spolupracovat, naslouchat jiným názorům. Méně oddané určitým myšlenkovým schématům nebo ideologiím, zato schopné pohybovat se ve světě, který se rychle mění. Reagovat na nečekané podněty a zachycovat nové možnosti. Na to totiž neexistuje žádný hotový recept a odpověď se vždycky musí teprve hledat.

– – – – – – – – – –

President republiky je podle ústavy hlavou státu. To rozhodně neznamená samovládce, ale konkrétního člověka, který abstraktnímu státu dává určitou tvář. Jeho prvním úkolem je podporovat důvěru, že Česká republika je státem všech svých občanů, nejen volebních vítězů a nejen těch úspěšných a silných. President tedy nemá být příliš spojen s určitou politickou stranou, ale rozhodně nemá politickým stranám konkurovat. Jeho úloha je jiná. Strany stojí ve volbách proti sobě a president může podporovat volební účast, rozhodně však nesmí ovlivňovat výsledky voleb. Je-li to třeba, má pomoci vítězným stranám vytvořit po volbách silnou vládu a dbát na to, aby dobře vládla. Aby rozumně hospodařila, nebála se dělat i nepříjemné kroky a nemyslela jen na příští volby.

Běžné politické rozhodování však patří vládě, ne presidentovi. Z vlastní zkušenosti vím, jak důležitá je i komunikace s parlamentem. Právě parlamentu, který představuje tuto společnost a její názory, by měl president pozorně naslouchat — je to přece sbor jeho voličů. Pak by se vetování zákonů mohlo stát vzácnou výjimkou. Také udílení milosti chápu jako výjimečné opatření ve výjimečných případech; chtěl bych se hlavně přičinit, aby milostí bylo třeba co nejméně. Politik nemá moralizovat, nýbrž podporovat občanskou mravnost nástroji práva. Ještě závažnější jsou presidentská jmenování, kde je jistě třeba vyslechnout názory zkušenějších.

Žil jsem v různých vrstvách této společnosti a rozumím jí nejen jako vnější pozorovatel. Nejsem od života odtržený akademik, jak si mne někteří možná představují. Právě pestrá životní zkušenost mne naučila, že rozhovor může předejít mnoha chybám. Otevřenost neznamená slabost nebo dokonce názorovou nepevnost. Jsem křesťan, ale zároveň rozhodný odpůrce politického klerikalismu; vždycky jsem zastával názor, že církve by se měly od státu férovým způsobem oddělit.

Důkladnou diskusi vyžaduje zejména zahraniční politika státu, která pro nás bude stále významnější. Hlavně v hospodářství, v kultuře, ve školství i ve vědě, doufejme, že ne tolik v oblasti vojenské. Zahraniční politika České republiky musí být pro naše partnery hlavně čitelná a přesvědčivá. Proto v ní není místo pro sólové kroky. První prioritou je pro mne evropská integrace, a to především z důvodů politických a bezpečnostních. Naše hospodářství se krok za krokem integruje a politika by neměla zůstávat pozadu. Nesmíme se octnout „za plotem“ tak mohutného útvaru a musíme si v něm naopak vydobýt přiměřené postavení, nejlépe ve spolupráci se zeměmi, jež mají s námi podobné zájmy. Moje generace si ovšem také pamatuje, za co vděčí Evropa Spojeným státům. Záleží nám na tom, aby se Evropa s Amerikou nerozešla, nýbrž abychom se navzájem doplňovali, případně korigovali. O to se můžeme a musíme přičinit i my.

Zájmům naší země neprospívají silácké výroky, ale pevné a důvěryhodné postoje. Plnění našich mezinárodních závazků, dodržování lidských práv i daného slova.

Náš úspěch na mezinárodním poli závisí také na tom, abychom se zbavovali strachu ze všeho, co je jiné a cizí. Ani menší evropské národy se v současné globalizaci světa nerozplynuly a neztratily svoji svébytnost. Proč bychom se toho měli bát my? Navíc můžeme navázat na zkušenost předválečného Československa, které v mírové mezinárodní soutěži tak dobře obstálo. Proč bychom se měli bát dnes, kdy nám žádné vojenské napadení nehrozí? Máme se o co opřít: máme své dějiny s velkými postavami, krásnou zemi a hlavně nadané a pracovité lidi. Jistě si časem dokážeme poradit i s tím, co nás dosud tíží a zdržuje.

„Svět se udržuje naživu dechem školních dětí,“ říká talmudská moudrost. Pomáhat mladým lidem na cestě k občanské samostatnosti pokládám za prvotní zájem národa i státu. Vzdělaná mládež je dnes i pro hospodářství možná důležitější předpoklad úspěchu než suroviny nebo kapitál. I ekonomicky myslící lidé a ekonomické instituce se o vzdělávání zajímají daleko víc než dříve – a dobře vědí proč.

Vážení poslanci, vážení senátoři, přijetí kandidatury jsem si rozmýšlel ne proto, že bych o tento úřad nestál, ale protože si uvědomuji jeho náročnost. Každý další český president bude pochopitelně srovnáván s Václavem Havlem a jeho úspěchy, zejména v zahraničí. Budou jej však srovnávat i se zakladatelem Československé republiky, T. G. Masarykem. Z jeho bohatého odkazu bych rád připomněl slovo velice prosté, nepatetické a vždycky aktuální: Nebát se a nekrást. Neříkám je se zdviženým prstem, ale jako přání do své vlastní budoucí činnosti, pokud mne presidentem zvolíte. Mohu vám dnes slíbit jen tolik, že bych se této funkci věnoval podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Že bych udělal všechno pro to, aby rostla důvěra občanů v Českou republiku jako svobodný právní stát i v její, to jest naši společnou budoucnost.

Dámy a pánové, děkuji vám za vaši pozornost.

Napsat komentář