/ Publikováno:

Kniha o jedné rodině

Kniha Sancta Familia, kterou k Vánocům 1938 pro své rodiče a babičku napsali, ilustrovali a v jednom výtisku vyrobili bratři MartinTomáš Welsové a kterou v prosinci 2020 vydalo nakladatelství Triáda, je mimořádná v několikerém ohledu. Především přináší mnohem sofistikovanější literární a výtvarné dílo, než bychom od třinácti- a osmnáctiletého autora předpokládali. Jedna z úvodních vět textu, „Všechny věty v této knize byly už jednou vysloveny!“, dává do pohybu významy, které jsou souladné s děním v dobové „dospělé“ literatuře. Čím více nás vyprávěcí hlas upozorňuje na to, že čtený text není nic umělého, nýbrž „jen“ záznam skutečnosti, tím více nás vlastně upomíná na to, že nečteme žádnou „skutečnost“, nýbrž slova, na základě jejichž podoby a ve skladu do vyšších celků je stvořena skutečnost nová, jedinečná, existující jen v textu a oživovaná v neopakovatelném momentu čtení. Pokračování textu Kniha o jedné rodině

/ Publikováno:

„Fakta“

Časopis A2 otiskl před rokem rozhovor s Janem a Evou Kalivodovými o jejich otci (Nikdy nepřestal být marxistou, otázky Lukáš Rychetský a Matěj Metelec, A2, roč. 16, 2020, č. 1). Nyní dal k dispozici jeho plné znění na své internetové stránce (https://www.advojka.cz/archiv/2020/1/nikdy-neprestal-byt-marxistou). Rok se sešel s rokem a nikdo z expertů, jejichž odbornosti se rozhovor týká, se neozval, jsou tedy patrně s jeho vyzněním zajedno. V odpovědích se mísí osobní vzpomínka s hodnocením intelektuálního životopisu Roberta Kalivody z hlediska profilovaného i obory, jimž se jeho děti samy věnují, tj. klasické filologie a anglistiky). Interview je vedeno způsobem, jenž zřejmě redakci dlouhodobě konvenuje – narazí-li na problematické téma, odpověď, která by měla vyprovokovat další otázku, je ponechána svému osudu a jde se dál. Vtom je však čtenář, ukolébaný dosud poklidným tokem vyprávění, vytržen z dřímoty rozhořčeným výrokem zcela odlišného kalibru: Pokračování textu „Fakta“

/ Publikováno:

Antonín Bartušek stoletý

„Antonín byl nesmělý v řeči, ostýchavý, nesmírně slušný. Trpěl, a nevím čím,“ píše o něm v Teorii spolehlivosti Ivan Diviš. Jedenáctého ledna letošního roku by se dožil sta let básník a překladatel Antonín Bartušek. Postava spíše nenápadná, ale zároveň nedoceněná – ostatně kromě Vratislava Färbera v rozhlasovém Zelném rynku Bartuška nepřipomenul nikdo. Jako by se naplňovalo neustále dobové tvrzení, že jeho tvorba je nevýbojná, plachá metafyzická poezie, resp. odvozená a statická, nepříliš průbojná a rutinovaná (Š. Vlašín). Antonín Bartušek zůstává nadále osobností spíše přecházenou, vnímanou jako autor, který patří jen do výčtu u nejrůznějších básnických skupin (zejména těch katolických nebo spirituálních), nenápadný současník básníků i překladatelů s větší průrazností, i když s méně intenzivním nábojem. A při tom… Pokračování textu Antonín Bartušek stoletý

/ Publikováno:

Mravnost nade vše

Prof. Milan Sobotka poskytl rozhovor, v němž rekapituluje svou životní cestu (Naše doba vidí vše vyhroceněji. S Milanem Sobotkou o Hegelovi a výuce filozofie, A 2, 18/2020; srov. i reakci S. Sousedíka v č. 25 nadepsanou Horizont zkušenosti). Již otázky Lukáše Rychetského a Matěje Metelce jsou – mírně řečeno – zarážející: Jejich – nenapadá mě lepší výraz – naivistická formulace a nedůslednost neodpovídají soustavnější orientaci v předmětu, k němuž se pokoušejí získat vyjádření. Způsob, jakým na ně M. Sobotka reaguje – kromě celoživotního modu operandi, příznačného pro široké vrstvy české společnosti po r. 1948 a zejména v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století –, si však žádá repliku. Autoři rozhovoru se totiž většinou spokojili s odpovědí, které se jim dostalo, aniž by položili doplňující otázku a přiměli protistranu k upřesnění, vyjasnění, případně ji konfrontovali s odlišným hodnocením událostí, o nichž je v rozhovoru řeč. Prodlužuje tak konsensuální stanovisko části vzdělanecké obce, která po r. 1989 v několika krocích podpořila kontinuitu statu quo akademických institucí ve prospěch stejnorodosti a nevzrušivého pokračování. Pokračování textu Mravnost nade vše

/ Publikováno:

Rudolf Černý téměř kompletní

Nakladatelství Cherm načíná právě vydanou knihou Rudolfa Černého druhou desítku svazků edice Duch a tvar. Do výboru z Černého prací, který dostal název Kritické dílo, soustředil editor Ladislav Soldán na šedesát textů z období 1928–1970 – ty pak k vydání připravila Milena Vojtková. Soubor úvah, kritických statí a recenzních glos tohoto autora, který se rokem 1948 prakticky odmlčel, vychází vůbec poprvé a nabízí prostor pro inspirativní setkání. Pokračování textu Rudolf Černý téměř kompletní

/ Publikováno:

MV 55

Přesnost, citlivost, analytičnost, nesmlouvavost, osobitý humor, zkoumavost, věcnost. Charakteristiky, které defilují v následujících příspěvcích k narozeninové poctě Marka Vajchra, se promítají do výsledků, z nichž tu pro základní připomenutí předložme bibliografické résumé. Pokračování textu MV 55

/ Publikováno:

Co ví Marek Vácha o dělání vědy?

Před třemi týdny tu psal autor těchto řádků o sloupku Marka Váchy. Pro plnost dojmu je vhodné u jeho bizarností ještě prodlít a jako korektiv alespoň zčásti popsat rámec, v němž se odehrává práce univerzitních pracovníků, jejichž překotnou publikační aktivitu Vácha pranýřoval. Bude řeč o rámci finančním, a tedy o mzdovém předpisu. Pokračování textu Co ví Marek Vácha o dělání vědy?

/ Publikováno:

Karfíkovo Co a jak

Zdání klame: objeví-li se v Edici současné české poezie (jako sv. 76) kniha s názvem Co a jak, neznamená to, že by její autor, v příštím roce devadesátiletý Vladimír Karfík, vydával nějakou svoji básnickou sumu, nýbrž skutečnost je taková, že dostáváme do rukou dvousetpadesátistránkový výbor z literárněkritického díla tohoto literárního historika, kritika, redaktora a editora. Autor ze svého publicistického díla vybral něco přes padesát textů z období let 1964–2013, seřadil je víceméně chronologicky a nechal je uzavřít osobně laděným, vyznavačským doslovem z pera Jana Šulce. Pokračování textu Karfíkovo Co a jak

/ Publikováno:

The Clean, The Bad and The Spiteful

Do debaty o literární ceně Tvárnice, kterou na svých stránkách rozvinul čtrnáctideník Tvar v číslech 16, 17 a 19, byl vtažen i časopis Revolver Revue. Před lety jsem byl jedním z jeho redaktorů, v současnosti patřím k širšímu okruhu spolupracovníků RR, v redakci revue pracují mí přátelé. Doufám však, že mě to nediskvalifikuje před nutností ohradit se proti způsobu, jakým byla Revolver Revue do rozpravy o Tvárnici vměstnána a jak v ní přitom byla očerněna. Nebudu přitom posuzovat pomyslnou úroveň ani jednoho ze jmenovaných periodik a nebudu se nijak vyjadřovat ke smysluplnosti oné literární ceny. Pokračování textu The Clean, The Bad and The Spiteful

/ Publikováno:

Co ví Marek Vácha o studentkách filozofické fakulty?

Ve sloupku s titulem Publikuj, nebo zhyň (Respekt č. 42/2020, s. 53) se vyznává Marek Vácha, biolog, etik a katolický kněz, že se mu už nechce žít ve světě současné nafouklé vědecké publikační bubliny. Kdyby jeho text zůstal u takto obecného konstatování, asi bychom se pouze lekli, aby si opuštěním té bubliny nakonec nějak neublížil. Jak ale ze sloupku vysvítá, takovéto prostředí je zřejmě především na „sociologických a filozofických pracovištích“, tam tolik „už nejde o to chvějivé napětí“. Badatele v přírodních vědách, a tedy zřejmě i Marka Váchu totiž „omezuje příroda sama“, „matematik potřebuje tužku, papír a koš na papíry“, zato filozof jen „tužku a papír“. Zdá se, že příroda autora omezila tentokrát možná až příliš. Pokračování textu Co ví Marek Vácha o studentkách filozofické fakulty?