V roce 1963 se poprvé uskutečnila celostátní přehlídka uměleckého přednesu Neumannovy Poděbrady. Tradice tohoto festivalu se udržela i po roce 1989, a to s pozměněným názvem Poděbradské dny poezie. Jeho pořádání se ujaly nejprve Viola a Divadlo hudby – Lyra Pragensis, poté Divadelní obec (Sekce slova), následně Společnost přátel kultury slova (1992–2002) a od roku 2003 spolek Slovo a hlas, odkazující na stejnojmenné sborníky Poetické kavárny Viola, pod záštitou Herecké asociace (od roku 2013). Na pořádání a koncepci festivalu se zásadním způsobem podílel editor, literární historik a propagátor recitace Vladimír Justl (1928–2010). Pokračování textu Poděbradské dny patosu a plagiátu

Výzva podepsaná „Akademici proti apartheidu“ se obrátila na Univerzitu Karlovu s tím, že „musí přehodnotit zaměstnávání osob jako doktorka Irena Kalhousová“. Jsem pedagog této univerzity a považuji výzvy tohoto druhu za nemístné. Ať už jsou za formulací této výzvy akademici skuteční či virtuální, nepochopili význam a smysl akademické obce, povahu a obsah akademické svobody, natož univerzální rozměr svobody slova. Je naopak zcela namístě vyjádřit podporu kolegyni, zaštítit ji před takovým osobním útokem a distancovat se od agresivního jednání, jehož rozlišovací a argumentační schopnosti odpovídají vystupování příslovečné postavy gradonačalnikovy z románu Saltykova-Ščedrina: „Nestrpím, rozmetám!“ Místo výzev k odstranění nepohodlných učitelů by bylo lepší něco si přečíst a poučit se z neblahých konců vlastních obrazů a předobrazů.

Redakce Kanonu se ke stanovisku Daniela Vojtěcha připojuje.

Musela to být ve třicátých letech neobyčejně zajímavá zkušenost, číst si každý čerstvě vydaný Vančurův román ještě bez zátěže literárněhistorických kategorizací, ustálených interpretací nebo zideologizovaných výkladů blouznících o mumifikovaném hrdinovi-komunistovi. O tuto možnost už zůstaneme ochuzeni a nezbývá, než se k Vančurovu dílu přibližovat s historickým (po)vědomím, nelze jinak. Pokračování textu Čtení o Vladislavu Vančurovi

Uspořádal Jakub Sedláček knihu Neviditelné řemeslo (Paseka 2023), nebo neuspořádal? Na copyrightové straně je označen jako editor, v tiráži je pak uvedeno, že publikaci „uspořádal a k vydání připravil“, potud tedy vše souhlasí. Jaký byl ale onen pořádající zřetel a dosáhlo se zde nějakého řádu? Jsou tu vůbec zkušenosti matadorů redakční práce a z nich plynoucí světlo poznání podány v obstojně vypravené knize, nebo je editor schoval kamsi pod kbelec? Pokračování textu Místo redakce paseka

Způsob, jakým se historické studium projevuje, často upozorňuje na nesoulad mezi poznáním a výkladem, porozuměním a zprostředkováním, zaujatým nahlédnutím a osvětlujícím podáním, jež je motivováno pokynem vyjasnit, uspořádat, strukturovat, hierarchizovat, zpřehlednit. Tento rozpor možno posoudit jako krizový předpoklad, jak o tom svědčí reflexe Jana Patočky týkající se založení pojmů dějin a dějepisu z roku 1934: „[…] existuje dogmatismus rozumu, který je nejvážnějším nebezpečím, pro jeho sebepochopení“ (Několik poznámek k pojmům dějin a dějepisu. In J. P.: Péče o duši 1. Sebrané spisy Jana Patočky 1. Ed. I. Chvatík a P. Kouba, OIKOYMENH, Praha 1996, s. 35–45, cit. s. 35). Pokračování textu Otázka v množném čísle. Literární historik, jeho útěcha a opora

Když mě Michael Špirit požádal, abych krátce zavzpomínala na to, jak Jiří Brabec „zářil“ na fakultě za mých studií, okamžitě jsem se propadla do denního snění o byvších idylických časech. Ty se odehrávaly v druhé polovině devadesátých let a několik málo let poté, od roku 2003 jsem ale už poměrně pravidelně chodila do práce a nebylo to ono. Abych pronikla přes mlžný opar vzpomínky a připomněla si konkrétněji, čím a proč Jiří Brabec působil na tolik studentů a studentek, začetla jsem se do svých rukopisných poznámek z jeho přednášek. Poznámky jsou to docela podrobné, svého času jsem díky nim a jejich přehlednosti získala přízeň své kamarádky Martiny, jsou však i tak dost útržkovité, heslovité, plné různých podtržených výkřiků, většinou Br.: „…“. Zkrátka jde o značně subjektivní záznamy, a proto má charakteristika Jiřího záření jimi podložená, může být pouze subjektivním, osobním svědectvím. První série začíná v říjnu 1996 a týká se přelomu 19. a 20. století, zejména proměn prózy na počátku 20. století, další konvoluty pak pokračují kontinuálně dále až zhruba k období kolem roku 1948. Pokračování textu JB přednášející

Na souborné vydání prací Ferdinanda Peroutky se dlouho čekalo a bylo zřejmé, že jednou k pokusu o sestavení celku díla této zásadní osobnosti české žurnalistiky dvacátého století prostě dojít musí, aby nebylo poznání jejího odkazu navěky odsouzeno jen na čtení dosavadních četných autorem samým či pozdějšími editory sestavených výborů. Po rozpačitém rozjezdu projektu, který zde před řadou let komentoval Michal Kosák, se ke čtenářům dostává první svazek Spisů Ferdinanda Peroutky přinášející Juvenilní texty 1913–1918 edičně připravené a komentované Danielem Řehákem. Edici s vročením 2023 vydalo pražské Národní muzeum – a je šířena pouze jako e-kniha ve formátu pdf. Pokračování textu První Peroutka

Knihy vydané za posledních pětatřicet let Janu Zábranovi (1931–1984) přinesly nejen neporovnatelné básnické, prozaické a esejistické dílo, ale ukázaly také jisté limity editorského a nakladatelského přístupu. Jako by vydavatelé z původní vynalézavosti, vášnivé zaujatosti a citlivé rozvahy přepnuli na jakéhosi autopilota a nezpozorovali přitom, že trajektorie Zábranova textu není souladná se způsobem nerozlišujícího kompletování, nota bene v takovém typu vydání, jaké volili v Torstu. Pokračování textu Pozůstalost – edice = nezvládnutá rovnice

Marek Orko Vácha pronesl na začátku letního semestru (5. března 2024) v budově Karolina přednášku nazvanou Akademická obec zraněná, ne zlomená. Kdo ji nemohl navštívit, může zhlédnout její digitální záznam (zde), anebo využít jakýkoli z mnoha dalších odkazů na nahrávky Váchových promluv, účinek a zhusta také obsah bude přibližně týž. Pokračování textu Létající cirkus

Ediční řada Depozitář, kterou již několik let vydává pražský Památník národního písemnictví, přináší aktuálně ve své knižnici Dokumenty soubor dochované korespondence Mileny Jesenské. Hlavní editorka svazku Marie Jirásková spolu s Barborou Köpplovou a Pavlou Plachou shromáždila pod titulem Dopisy a dokumenty kromě listů i další archivní materiály k životu a dílu výrazné prvorepublikové novinářky a bezesporu pozoruhodné osobnosti s – bez nadsázky – evropským přesahem. Pokračování textu M. J. a M. J.