Archiv autora

Časopis A2 otiskl před rokem rozhovor s Janem a Evou Kalivodovými o jejich otci (Nikdy nepřestal být marxistou, otázky Lukáš Rychetský a Matěj Metelec, A2, roč. 16, 2020, č. 1). Nyní dal k dispozici jeho plné znění na své internetové stránce (https://www.advojka.cz/archiv/2020/1/nikdy-neprestal-byt-marxistou). Rok se sešel s rokem a nikdo z expertů, jejichž odbornosti se rozhovor týká, se neozval, jsou tedy patrně s jeho vyzněním zajedno. V odpovědích se mísí osobní vzpomínka s hodnocením intelektuálního životopisu Roberta Kalivody z hlediska profilovaného i obory, jimž se jeho děti samy věnují, tj. klasické filologie a anglistiky). Interview je vedeno způsobem, jenž zřejmě redakci dlouhodobě konvenuje – narazí-li na problematické téma, odpověď, která by měla vyprovokovat další otázku, je ponechána svému osudu a jde se dál. Vtom je však čtenář, ukolébaný dosud poklidným tokem vyprávění, vytržen z dřímoty rozhořčeným výrokem zcela odlišného kalibru: Pokračování textu „Fakta“

Do debaty o literární ceně Tvárnice, kterou na svých stránkách rozvinul čtrnáctideník Tvar v číslech 16, 17 a 19, byl vtažen i časopis Revolver Revue. Před lety jsem byl jedním z jeho redaktorů, v současnosti patřím k širšímu okruhu spolupracovníků RR, v redakci revue pracují mí přátelé. Doufám však, že mě to nediskvalifikuje před nutností ohradit se proti způsobu, jakým byla Revolver Revue do rozpravy o Tvárnici vměstnána a jak v ní přitom byla očerněna. Nebudu přitom posuzovat pomyslnou úroveň ani jednoho ze jmenovaných periodik a nebudu se nijak vyjadřovat ke smysluplnosti oné literární ceny. Pokračování textu The Clean, The Bad and The Spiteful

Půldruhého měsíce trvající nouzový stav není požehnáním jen pro připuštěné návštěvníky lokálu Rio’s Vyšehrad, ale v jednom ohledu také pro vysokoškolské studenty a akademické pracovníky. Veřejné knihovny, jejichž fondy jsou nepostradatelným pracovním nástrojem zmíněných profesí, jsou sice uzavřené, ale ta část publikací, která byla digitalizována, je naštěstí zpřístupněna online. Jako všechno v Česku i takováto skutečnost má však své valéry. Pokračování textu Mys hrůzy, naše knihovny

V příspěvku uveřejněném zde minulý týden upozornila Anna Štičková mj. na to, že Městská knihovna v Praze disponuje s odborně připravenými texty I. M. Jirouse v knihách Magorův zápisník (1997) a Magorova summa (1998, 2. vyd. 2007, 3. vyd. 2015) bez příslušného oprávnění. Vyslovila přitom naději, že poté, co jeden ze dvou okradených editorů knihovnu „oslovil“, dojde „snad nejen k uzavření příslušných smluv, ale třeba dokonce i k finančnímu vyrovnání“. Pokračování textu Městská knihovna a „melodie podzemí“

Paní doktorku Stanislavu Mazáčovou jsem poznal v druhé polovině devadesátých let, když jsem pracoval v redakci časopisu Revolver Revue. Přicházela pro texty chystané do nového čísla: byly  redakčně opracovány, ale samozřejmě v nich zůstávaly překlepy nebo chyby, které naše oči už neviděly. Jejím úkolem bylo při jazykové korektuře tyto nedostatky zachytit a odstranit. Vše se dělo v hrozném kvapu, byla to ta závěrečná fáze práce, na niž nikdy nebyl dostatek času, povinností byla spousta a nikdo neměl náladu na nějaké vybavování. S trochou nadsázky snad mohu říct, že každý, kdo tehdy do redakce zavítal, byl nenáviděn, protože zdržoval. Paní Mazáčová byla v těchto okamžicích skvělá. Nepamatuju si doslova znění jejích promluv, ale jejich stručnost nebo lapidárnost byly nezapomenutelné, stejně jako proměna jejího jakoby namíchnutého výrazu, který si přinášela ještě z ulice, v široký úsměv, zvědavost, velké živé oči a fantastický, řekl bych až soulový hlas: „Kolik toho máte?“, „mankote, to je tlustý“, „dokdy to chcete?“, „tak já du“. Pokračování textu Za Stanislavou Mazáčovou

Po příspěvku z minulého týdne prodleme ještě chvíli u máchovské problematiky. V rámci výzkumu redakční politiky (západo)německého nakladatelství Suhrkamp obrácené směrem k Východu (srov. publikaci Kulturtransfer und Verlagsarbeit, 2019) se objevil zajímavý a snad charakteristický detail: První kontakt mezi frankfurtským vydavatelským domem a českým živlem zachycený v redakční korespondenci – uložené dnes v německém literárním archivu v Marbachu – se týkal právě Máchy. Pokračování textu Májová píseň

Ve stati zveřejněné zde 2. dubna 2020 pojednal Michal Kosák o zvláštních rozhodnutích komise Ministerstva kultury ČR ve věci dotací pro tištěné literární časopisy, oproti minulým verdiktům konstatoval „dramatické změny v hodnocení některých periodik“, seznal netransparentnost postupu dané jury a uzavřel: „Komisi by měli asi na MK ČR jasně instruovat, že má v péči celý systém literárních časopisů, které jednotlivcům nemusejí být sice vždy po chuti, nicméně komise by se jim měla také snažit pomáhat vytvářet stabilní prostředí.“ Pokračování textu Komise, která nemá výhrad

Netrvalo to dlouho, a do publicistiky v čase koronaviru byla zatažena i literatura. Na serveru Aktuálně.cz, jehož „motivační“ nebo přímo dojaté projevy vyvolávají zdání, jako kdyby mediální dům Economia byl ve skutečnosti jednou z divizí skupiny Mafra, stálo v jednom z komentářů, který nabádal ke svornosti s kapitány našeho státu: „Skoro se chce vykřiknout se Švejkem jeho jedinou větu, kterou kdy myslel vážně: ‚Nestřílejte, vždyť jsou tady lidi!‘“ Pokračování textu „…spojte se!“

Mezi texty T. G. Masaryka, které na rozdíl od Ideálů humanitních, České otázky nebo Otázky sociální nebyly už po svém prvním otištění opakovaně zveřejňovány, patří i ty, jimiž Masaryk analyzoval soudní proces vedený proti Leopoldu Hilsnerovi, odsouzenému v roce 1899 k trestu smrti za údajnou vraždu Anežky Hrůzové. Jde přitom o práce, které se z Masarykovy činnosti filosofické, pedagogické, historiografické, literární a zejména redaktorské a politické nejvíce přibližují praktickým otázkám života a smrti, odvahy a zbabělosti, angažovanosti a lhostejnosti, rozumu a tmářství, kriticismu a fanatismu. Pokračování textu Masarykova hilsneriáda

Obsáhlým svazkem Magorova oáza, který v listopadu 2019 vyšel v nakladatelství Torst v ediční péči Adély Petruželkové, se zřejmě dovršilo zpřístupnění básnického a nebeletristického díla Ivana M. Jirouse. Kniha sice nikde nenese označení „spisy“ nebo „dílo“, ale z parametrů, které má společné s předchozími autorovými svazky – formát, grafická úprava Viktora Karlíka, ediční postupy při zpracování textu a sourodé titulování zohledňující pseudonymní stylizaci –, je zřejmé, že de facto Jirousovy spisy doceluje. Pokračování textu Celý Jirous