Časopis A2 otiskl před rokem rozhovor s Janem a Evou Kalivodovými o jejich otci (Nikdy nepřestal být marxistou, otázky Lukáš Rychetský a Matěj Metelec, A2, roč. 16, 2020, č. 1). Nyní dal k dispozici jeho plné znění na své internetové stránce (https://www.advojka.cz/archiv/2020/1/nikdy-neprestal-byt-marxistou). Rok se sešel s rokem a nikdo z expertů, jejichž odbornosti se rozhovor týká, se neozval, jsou tedy patrně s jeho vyzněním zajedno. V odpovědích se mísí osobní vzpomínka s hodnocením intelektuálního životopisu Roberta Kalivody z hlediska profilovaného i obory, jimž se jeho děti samy věnují, tj. klasické filologie a anglistiky). Interview je vedeno způsobem, jenž zřejmě redakci dlouhodobě konvenuje – narazí-li na problematické téma, odpověď, která by měla vyprovokovat další otázku, je ponechána svému osudu a jde se dál. Vtom je však čtenář, ukolébaný dosud poklidným tokem vyprávění, vytržen z dřímoty rozhořčeným výrokem zcela odlišného kalibru:

„OTÁZKA: Nebyl po roce 1989 zájem vydat nějakou edici jeho tehdejší publicistiky a esejistiky? JK: Společenská objednávka, aby něco podobného vyšlo, nebyla ještě dlouho po jeho smrti, na rozdíl třeba od jeho reformačních studií, které se nakonec vydat podařilo. EK: Přestože pražské jaro přestalo být po roce 1989 v klatbě, o Roberta Kalivodu jako veřejně působícího intelektuála ve smyslu nějaké edice jeho textů z šedesátých let skutečně zájem nebyl. Roli v tom mohl sehrát fakt, že nikdy nepřestal být – třeba i na rozdíl od zmíněného Karla Kosíka – marxistou. To souvisí s polistopadovým naladěním. Vždyť i fakt, že Jan Patočka byl pilným marxistou, byl po roce 1989 absolutně vymazán, a kromě jeho milenky Miloslavy Holubové, která to silně tematizuje ve své knize Necestou cestou, to všichni rádi ignorují.“

Věru! Jde o fakta. Možná by bylo smysluplnější vážit, jak soudržný celek, nebo příležitostné jednotliviny ty texty publikované v „Orientaci, Plameni, Literárních novinách, Tváři, později i v Analogonu“, jak se praví v rozhovoru krátce předtím, vlastně tvoří. (Mimochodem: v Tváři Robert Kalivoda nikdy nepublikoval, a v Analogonu vycházely jeho texty až posmrtně, po roce 1990.) A taky s tou „společenskou objednávkou“ je to poněkud přepjaté. Edice z dobových pramenů si ve svobodné době neobjednává žádná „společnost“, ale připravují je jednotliví, pro danou věc zaujatí vydavatelé. Skutečnost, že se Kalivodovy publicistiky z šedesátých let dosud žádný editor neujal, je výmluvná jen potud, že v tak malé zemi operuje jen určitý počet vydavatelů, kteří dosud pracovali a pracují na něčem jiném, nikdo je nijak neřídí, jednotlivě si volí své úkoly. Podařilo-li se například vydat dílo Bedřicha Fučíka, bylo to díky zájmu Vladimíra Binara a zúčastněných nakladatelů, nikoli žádnou „společenskou objednávkou“. Pokud zatím nebyla knižně uspořádána publicistika Roberta Kalivody, znamená to jen, že se dosud nenašel editor a nakladatel, kteří by byli ochotni přinášet podobné časové a profesní „oběti“ jako vydavatel např. B. Fučíka; snad se ale někdy někdo takový najde.

Fakta zpravidla nelze odmyslet od jejich interpretace, v tomto případě od povahy pramene, na nějž se Eva Kalivodová odvolává. Charakterizovat Patočkovo myšlení příslušností k marxismu a ještě zdůraznit „píli“, jaká měla jeho marxismus provázet, vyžaduje značnou dávku ignorance. Ovšemže marxismus není nadávka, Patočka však spojil svou filozofickou cestu s fenomenologií, tj. proudem, který postupoval – z hlediska otázek marxismu – paralelně, ne-li polemicky. Nechceme-li ovšem každého, kdo studoval spisy Marxovy a Engelsovy, považovat za marxistu. Pokud by někdo chtěl klást otázku Patočkova poměru k marxismu, obrátil by se nejspíše k textům jako Věčnost a dějinnost nebo Kacířské eseje o filozofii dějin, nikoli ke vzpomínkám M. Holubové, které šlo v její „silné tematizaci“ především o to, aby vyšlo najevo, jakou námahu ji stálo bláhového filozofa přivést na správnou cestu. V časopisu A2 však v rozhovorech o filozofii a intelektuálních dějinách rozhodují drby a dohady či, jak se dnes říká, „alternativní fakta“.