/ Publikováno:

Výpisky z Vohryzka

České písemnictví nemá v druhé polovině 20. století literárního kritika, který by se se srovnatelnou věcností a důsažností vyjadřoval jak k věcem literárním, tak obecným, jako byl Josef Vohryzek (1926–1998). Nejúžeji byl s literární strukturou své doby spjat v letech 1955–1958, kdy pravidelně přispíval do měsíčníku Květen. Toto angažmá bylo kvůli jeho neideologickému kriticismu rázně ukončeno jak vyobcováním z redakčního okruhu časopisu, tak odsuzujícím stanoviskem Vohryzkových kolegů v akademickém Ústavu pro českou literaturu (kde byl autor zaměstnán a odkud pak musel odejít). Pokračování textu Výpisky z Vohryzka

/ Publikováno:

Marginálie weilovská

Ve výpravné publikaci Literární kronika první republiky, kterou v roce 2018 společnými silami vydaly nakladatelství Academia, Památník národního písemnictví a Ústav pro českou literaturu AV ČR, je na straně 439, vížící se k roku 1937 a k pracím Jiřího Weila, reprodukován list s popiskou: „Ukázka strojopisu knihy Češi stavějí v zemi pětiletek s autorovými rukopisnými úpravami.“ Reprodukce strojopisného textu s nadpisem „Poznámky“ je čitelná dobře, ale autoři Literární kroniky text zřejmě jen přelétli. Nejenže si neověřili, že Weilova knížka Češi stavějí v zemi pětiletek (Praha, Družstevní práce 1937) žádné „Poznámky“ neobsahuje, a předmětný strojopis se proto asi týká něčeho jiného, ale také přehlédli, že v textu strojopisu je mj. řeč o sovětském literárním měsíčníku Novyj mir z roku 1955, a dokument se proto jen těžko může vázat k roku 1937. Pokračování textu Marginálie weilovská

/ Publikováno:

Marginálie škvorecko-hančovská

V řadě svých článků nebo esejí se svéživotopisnou tematikou vzpomíná Josef Škvorecký na to, jak se žilo a komunikovalo v poúnorovém Československu a co to znamenalo pro umělce, kteří nesměli nebo nechtěli vstupovat do tzv. oficiálních struktur. V jeho textech psaných od konce sedmdesátých let 20. století se v těchto reflexích opakovaně vynořují jména Františka Halase, Jindřicha Chalupeckého a zejména Jiřího Koláře. Kolem nich, v pražských bytech dvou posledně jmenovaných, soustřeďuje pak Škvorecký takřka stabilně – v Samožerbuchu (1977), v Příběhu neúspěšného tenorsaxofonisty (angl. 1984, čes. 1994), ve zdravici ke Kolářovým narozeninám Dávnopořád (1984) nebo v polistopadovém Vyznání muže z podniku paní Salivarové (1991) – Jana Rychlíka, Zdeňka Urbánka, Jiřinu Haukovou, Jana Hanče, Bohumila Hrabala, Věru Linhartovou, Jana Vladislava, Jana Zábranu nebo Mikuláše a Emilu Medkovy. Pokračování textu Marginálie škvorecko-hančovská

/ Publikováno:

Antologie o Halasovi

Antologie Čtení o Františku Halasovi, kterou s podtitulem „Ve zlomech moderny 1927–1969“ připravila Marie Langerová a jako 15. svazek řady Čtení o… ji s vročením 2020 vydal Institut pro studium literatury, ukazuje v editorčině výborném výběru jednak mimořádnou polarizující působnost básníkova díla, jednak skutečnost, že tato působnost je zřejmě od konce šedesátých let 20. století už definitivně uzavřena. (Druhý aspekt myslím není specificky halasovský, ale týká se obecnějších literárních otázek, jejichž průnik do společenských struktur s přelomem 20. a 21. století podle všeho zaniká.) Pokračování textu Antologie o Halasovi

/ Publikováno:

Kopistka z Tvaru aneb Když dva dělají totéž…

Už šestnáct let „běží“ na stránkách čtvrtletníku Revolver Revue seriál Viktora Karlíka a Karla Cudlína Ateliéry. Jeho obsahem jsou odpovědi osloveného umělce na stabilní sekvenci otázek a fotografie prostředí, v němž tento umělec pracuje. Karlíkovy otázky se ptají na každodenní nebo civilní okolnosti lidského tvoření: kde ten ateliér je, co autor vidí z okna nebo jaké k němu doléhají zvuky, zda při práci poslouchá hudbu, jaké tam má světlo, v čem jsou výhody a v čem úskalí daného prostoru apod. Cudlínovy fotografie jednak dokumentují to, co zaznívá v odpovědích, jednak jsou samostatnou fotografickou esejí, podle níž si čtenář časopisu vytváří povědomí o dispozicích výsostného prostoru, spočívá u nejrozličnějších detailů nebo zahlédá umělce při práci. Pokračování textu Kopistka z Tvaru aneb Když dva dělají totéž…

/ Publikováno:

„Fakta“

Časopis A2 otiskl před rokem rozhovor s Janem a Evou Kalivodovými o jejich otci (Nikdy nepřestal být marxistou, otázky Lukáš Rychetský a Matěj Metelec, A2, roč. 16, 2020, č. 1). Nyní dal k dispozici jeho plné znění na své internetové stránce (https://www.advojka.cz/archiv/2020/1/nikdy-neprestal-byt-marxistou). Rok se sešel s rokem a nikdo z expertů, jejichž odbornosti se rozhovor týká, se neozval, jsou tedy patrně s jeho vyzněním zajedno. V odpovědích se mísí osobní vzpomínka s hodnocením intelektuálního životopisu Roberta Kalivody z hlediska profilovaného i obory, jimž se jeho děti samy věnují, tj. klasické filologie a anglistiky). Interview je vedeno způsobem, jenž zřejmě redakci dlouhodobě konvenuje – narazí-li na problematické téma, odpověď, která by měla vyprovokovat další otázku, je ponechána svému osudu a jde se dál. Vtom je však čtenář, ukolébaný dosud poklidným tokem vyprávění, vytržen z dřímoty rozhořčeným výrokem zcela odlišného kalibru: Pokračování textu „Fakta“

/ Publikováno:

The Clean, The Bad and The Spiteful

Do debaty o literární ceně Tvárnice, kterou na svých stránkách rozvinul čtrnáctideník Tvar v číslech 16, 17 a 19, byl vtažen i časopis Revolver Revue. Před lety jsem byl jedním z jeho redaktorů, v současnosti patřím k širšímu okruhu spolupracovníků RR, v redakci revue pracují mí přátelé. Doufám však, že mě to nediskvalifikuje před nutností ohradit se proti způsobu, jakým byla Revolver Revue do rozpravy o Tvárnici vměstnána a jak v ní přitom byla očerněna. Nebudu přitom posuzovat pomyslnou úroveň ani jednoho ze jmenovaných periodik a nebudu se nijak vyjadřovat ke smysluplnosti oné literární ceny. Pokračování textu The Clean, The Bad and The Spiteful

/ Publikováno:

Mys hrůzy, naše knihovny

Půldruhého měsíce trvající nouzový stav není požehnáním jen pro připuštěné návštěvníky lokálu Rio’s Vyšehrad, ale v jednom ohledu také pro vysokoškolské studenty a akademické pracovníky. Veřejné knihovny, jejichž fondy jsou nepostradatelným pracovním nástrojem zmíněných profesí, jsou sice uzavřené, ale ta část publikací, která byla digitalizována, je naštěstí zpřístupněna online. Jako všechno v Česku i takováto skutečnost má však své valéry. Pokračování textu Mys hrůzy, naše knihovny

/ Publikováno:

Městská knihovna a „melodie podzemí“

V příspěvku uveřejněném zde minulý týden upozornila Anna Štičková mj. na to, že Městská knihovna v Praze disponuje s odborně připravenými texty I. M. Jirouse v knihách Magorův zápisník (1997) a Magorova summa (1998, 2. vyd. 2007, 3. vyd. 2015) bez příslušného oprávnění. Vyslovila přitom naději, že poté, co jeden ze dvou okradených editorů knihovnu „oslovil“, dojde „snad nejen k uzavření příslušných smluv, ale třeba dokonce i k finančnímu vyrovnání“. Pokračování textu Městská knihovna a „melodie podzemí“

/ Publikováno:

Za Stanislavou Mazáčovou

Paní doktorku Stanislavu Mazáčovou jsem poznal v druhé polovině devadesátých let, když jsem pracoval v redakci časopisu Revolver Revue. Přicházela pro texty chystané do nového čísla: byly  redakčně opracovány, ale samozřejmě v nich zůstávaly překlepy nebo chyby, které naše oči už neviděly. Jejím úkolem bylo při jazykové korektuře tyto nedostatky zachytit a odstranit. Vše se dělo v hrozném kvapu, byla to ta závěrečná fáze práce, na niž nikdy nebyl dostatek času, povinností byla spousta a nikdo neměl náladu na nějaké vybavování. S trochou nadsázky snad mohu říct, že každý, kdo tehdy do redakce zavítal, byl nenáviděn, protože zdržoval. Paní Mazáčová byla v těchto okamžicích skvělá. Nepamatuju si doslova znění jejích promluv, ale jejich stručnost nebo lapidárnost byly nezapomenutelné, stejně jako proměna jejího jakoby namíchnutého výrazu, který si přinášela ještě z ulice, v široký úsměv, zvědavost, velké živé oči a fantastický, řekl bych až soulový hlas: „Kolik toho máte?“, „mankote, to je tlustý“, „dokdy to chcete?“, „tak já du“. Pokračování textu Za Stanislavou Mazáčovou