Mezi texty T. G. Masaryka, které na rozdíl od Ideálů humanitních, České otázky nebo Otázky sociální nebyly už po svém prvním otištění opakovaně zveřejňovány, patří i ty, jimiž Masaryk analyzoval soudní proces vedený proti Leopoldu Hilsnerovi, odsouzenému v roce 1899 k trestu smrti za údajnou vraždu Anežky Hrůzové. Jde přitom o práce, které se z Masarykovy činnosti filosofické, pedagogické, historiografické, literární a zejména redaktorské a politické nejvíce přibližují praktickým otázkám života a smrti, odvahy a zbabělosti, angažovanosti a lhostejnosti, rozumu a tmářství, kriticismu a fanatismu.
Skutečnost, že nebyly reeditovány ani v relativně svobodnějších obdobích 1945–1948, 1968–1969 nebo po rozkladu komunistického režimu v letech 1990–1993, než začaly vycházet autorovy Spisy, je výmluvná. V rozvrhu Masarykových spisů, které byly plánovány v letech 1946–1948, se s nimi však počítalo pro svazek o antisemitismu a židovské otázce, jejž měl redigovat Jan Patočka. Spisy ale realizovány nebyly, Ústav TGM, který je měl vydávat, byl likvidován v roce 1954. Na základě tehdy shromážděných materiálů ovšem Patočka sepsal studii Masaryk v boji proti antisemitismu, která byla zveřejněna v roce 1979 ve strojopisném souborném vydání Patočkova díla, tiskem pak v jeho Sebraných spisech (Češi II, 2006, s. 33–112).
Nově jsou Masarykovy texty tedy publikovány až nyní (přesně v listopadu 2019), právě v rámci Spisů TGM, resp. jejich 24. svazku Hilsneriáda, který ve dvou knihách o celkem 1154 stranách s imponující vydavatelskou péčí připravil Luboš Merhaut. V celku souborné řady, z níž zbývá vydat už jen dva poslední díly, spadají tyto texty z let 1898–1900 mezi svazky 18 až 29, které přinášejí práce z let 1883–1914 zveřejňované časopisecky nebo jako samostatné brožury (Masarykovým knihám a separátně otištěným přednáškám jsou ve Spisech věnovány svazky 1–17).
Stati pojednávající o tendenčně vedeném procesu a o kampani (dnes bychom řekli „mediální“), v níž byla veřejnost manipulována přispěvateli dobových vlivných periodik (Katolické listy, Národní listy, Národní politika, Radikální listy), zaujímají ve dvousvazkové edici přitom jen zlomek stránkového rozsahu. V době, kdy Masaryk nad soudním procesem argumentoval poznatky z anatomie, kriminalistiky, forenzní psychologie, patologie aj., udržoval zároveň svou „běžnou“ publicistickou agendu: psal (zejména pro Čas a Naši dobu) o soudobých politických a hospodářských poměrech, politickém stranictví, vztahu státu a církve, krizi tehdejšího marxismu, o potřebě ustanovení osmihodinové pracovní doby, o vzdělávání, o jazykovém zákonu atd., a k tomu průběžně komentoval knižní produkci vědecké literatury mnoha oborů.
Články o prvním (kutnohorském) procesu v září 1899 stejně jako zpravodajství o druhém (píseckém) soudním jednání v říjnu a listopadu 1900 se však v rozloze Masarykovy publicistiky let 1898–1900 nijak neztrácejí. Při lineárním čtení obsáhlé edice fungují jako těžiště nebo centrum soustředné stavby, v jejíchž základech je argumentace opřena o zjistitelná fakta, na níž stojí i texty, které o soudních řízeních už bezprostředně nepojednávají, např. Jazyková nařízení a antisemitismus (s. 405–408), Rozumí se o Polné (s. 590–596) nebo O pověře rituální (s. 635–662).
K takovému čtenářskému dojmu přispívá nejen Masarykova stylistika, ale i editorovo vypravení jednotlivých textů. Jak je to v řadě Spisů TGM u zmiňovaných svazků 18 až 29 zvykem, je vydavatelský komentář – sázený oproti antikvě, jíž jsou dány Masarykovy články, bezpatkovým písmem – umisťován hned za závěrem každé ze zařazených statí. Sestává z bibliografického údaje příslušného projevu, ze soupisu emendací a z vysvětlivek, které jsou s hlavním textem provázány horním číselným indexem.
V Hilsneriádě však Luboš Merhaut opatřil řadu statí ještě komentářem, v němž ozřejmil souvislosti mezi jednotlivými Masarykovými texty, zejména těmi, které se týkají dokazování polenské vraždy a současně jsou plné odkazů k ohlasům na předchozí autorovy projevy. Vedle toho dokumentoval editor úplné nebo částečné konfiskace Masarykových textů stejně jako soudní persekuci, jíž byl autor za kritické psaní o procesu, vedeném s pomatenou vírou v rituální pověru a s antisemitským běsněním, průběžně vystavován.
K orientaci ve spletitém průběhu aféry a v Masarykově postupu proti idiocii novinářů, soudců, politiků i univerzitních studentů (!) přispívá ještě závěrečná Bibliografie hilsneriády (s. 1071–1081), která v chronologickém výběru přináší soupis publicistických příspěvků z let 1899–1900, resp. 1901–1914 (a literaturu předmětu dovedenou do roku 2018), s odkazy na stati do edice zařazené. Merhautova práce tak umožňuje vedle napínavého kontinuálního čtení rovněž přístup k jednotlivým textům v jakékoli fázi polemiky a okamžitou čtenářovu orientaci v ní. Jednu z nejodpornějších kapitol českého duchovního života moderní doby – k níž naše současnost prostřednictvím výsledků voleb nejrůznějšího druhu a úrovní žurnalistiky ovšem vytváří působivý protějšek – tak můžeme poznávat v celé její kráse.