Archiv autora

Nakladatelství Maťa nedávno vydalo Filipu Topolovi (1965–2013) knihu povídek Jako pes. Sdělení obsažené v této oznamovací větě by mohlo být důvodem k další malé radosti, jíž Topolovy knížky kapesního formátu (nakladatelství vydává i autorovy písňové texty a básně) zpravidla jsou. Soustavnější čtenář Maťovy knižní produkce se však nemůže zbavit dojmu, že jednotlivých Topolových knížek začíná být víc než vlastních autorových textů. Pokračování textu Operace: Převzetí

Ředitelka Muzea romské kultury Jana Horváthová pronesla v rozhovoru s Petrem Placákem ve „studentském listu pro seniory“ Babylon č. 2 ze 4. 7. 2022 mimo jiné také to, že „Havel s Hejdánkem v roce 1978 sepsali jako programové prohlášení Charty dokument č. 23, což je velice dobře formulovaný text o Romech“. Následující řádky nejsou kritikou ani paní ředitelky, ani šéfredaktora listu, s nímž rozmlouvala, nýbrž upozorněním na podivuhodný život závažného textu od jeho strojopisné premiéry až po existenci v elektronickém prostoru, v němž jsme sice všichni se všemi propojeni, ale jen zanedbatelná hrstka si zpozdile dává pozor na to, zda se neprojevuje zbytečně spontánně, a co říká nebo píše, si předtím z důvěryhodných zdrojů ověří. Pokračování textu Tisková oprava 2

Kardinál Duka pronesl v rozhovoru s Danielem Kaiserem v Týdeníku Echo č. 28/2022 nazvaném Katolictví čelí neomarxismu mj.: „Dnes snad už nikdo neví, že Václav Klaus byl členem redakce časopisu Tvář…“ – Možná by takové tvrzení nestálo za opravu, kdyby nebylo uvedeno poněkud sebevědomým návěštím „dnes snad už nikdo neví…“. Korigujme tedy jak citovanou větu vedlejší, tak hlavní: Pokračování textu Tisková oprava

„Kulturní čtrnáctideník“ A2 věnoval ve svém 9. čísle z 27. 4. 2022 hned dvě stati Angele Davisové. Čtenáři důchodového věku, pamatující si možná ještě novinové titulky typu „Angela Davisová – symbol pokroku a postrach reakce“, jimiž byly opatřovány články v týdenících, jež vydával Ústřední výbor KSČ, mohou proto v tuto chvíli ve čtení ustat a věnovat se užitečnější činnosti; toto je propedeutika pro ročníky narozené cca po roce 2000. Pokračování textu Symbol pokroku a postrach reakce

Ohlédnutí za hereckou dráhou Josefa Abrháma (14. 12. 1939 – 16. 5. 2022) přineslo obvyklou dávku nevkusu, banalit, povrchnosti a neznalostí. U materiálu se však nezastavujeme proto, abychom jej nějak strukturovali a pokusili se ho vysvětlit – je mimo naše možnosti konkurovat divadelním a filmovým periodikům –, nýbrž proto, že jsme v něm zahlédli zajímavý typ nerozumění. Pokračování textu Za dr. Knotkem

Literatura se už dávno potácí na dalekém okraji zájmu masmédií. Kdykoli se však někdo z redaktorů nebo moderátorů přesto dotkne jakékoli její podoby, obrysy normální lidské rozpravy se rozpijí ještě víc. Ať už je to ve chvíli, kdy dočasně zeslábne žhavost politické, sportovní, filmové nebo gastronomické problematiky, nebo na média zesílí tlak PR oddělení těch několika našich nakladatelství, která o mediální pozornost stojí, výsledek je týž: běžný čtenář, posluchač, divák s hrůzou sleduje, jak prázdné řeči je možné v naší době vést. Pokračování textu Hranice temnoty aneb Kde jsou ti poradci?

Uspořádání obsáhlého výboru prací Arnošta Procházky Kritiky a eseje z let 1892–1924 editor Luboš Merhaut na žádném místě nezdůvodňuje. To je konstatování, které by mohlo být dobrým odrazovým můstkem pro zamítavé hodnocení jeho práce, ale já je míním jako přednost. Nejenom proto, že žádné zdůvodnění není dostatečné nebo vyčerpávající, ale především proto, že kritéria Lubošova výběru jsou čitelná z toho, jak je edice adjustována. Uvědomuju si, že je to hledisko, které není zřetelné na první pohled, ale jsem přesvědčen, že je mnohem průkaznější než napřímo formulované určité zásady, neboť těm se pořádané dílo nakonec vždycky nějak někde vzpírá – a snad mohu dodat: zvlášť to Procházkovo. Pokračování textu Jak je udělána edice

„Já jsem si uvědomil, jak je ten Karel Pecka neznámý. … Napadla mě myšlenka, že bychom k jeho nedožitým devadesátinám mohli vydat jeho kompletní dílo. … Tak jsem si udělal živnostenský list na vydávání knih a začal jsem se postupně ptát, kompilovat, hodně mi v tom pomohla Jiřina Šiklová, Jiří Stránský, tihleti lidi, u kterých se ukázalo, že si Karla Pecky velice vážili. … Já jsem vlastně po antikvariátech nakoupil všechny jeho knihy, které vyšly, to bylo asi 1700 stran, nechal jsem je nakopírovat, následně se to převedlo do textových souborů, udělaly se korektury, udělaly se úpravy a takhle to vlastně vzniklo.“ Citát nepochází z žádného z dílů cyklu Texaský masakr motorovou pilou, jak by se snad čtenář mohl domnívat na základě pasáží „já jsem si uvědomil“, „napadla mě myšlenka“ nebo „udělaly se korektury, udělaly se úpravy“, nýbrž z „literární revue“ Třistatřicettři, kterou ze své produkce odvysílala Česká televize v lednu 2022. Rozhovor s příležitostným nakladatelem Danielem Pagáčem (který je jinak ředitelem Českého národního registru dárců dřeně), resp. jeho čím dál nevázanější projev (ve vysílání v čase 8:40 až 13:55) uzavřeli průvodci pořadu větou, která by slušela i Haškovu jednoročnímu dobrovolníku Markovi: „Tak vám děkujeme za to, že jste nám o tom povyprávěl.“ Pokračování textu Úplně jiný příklad dobročinnosti

Dekáda, která tento týden uplynula od úmrtí Josefa Škvoreckého (24. 9. 1924 v Náchodě – 3. 1. 2012 v Torontu), je dobrým vnějším podnětem k letmému, téměř statistickému ohlédnutí. Pokračování textu Deset let JŠ

České písemnictví nemá v druhé polovině 20. století literárního kritika, který by se se srovnatelnou věcností a důsažností vyjadřoval jak k věcem literárním, tak obecným, jako byl Josef Vohryzek (1926–1998). Nejúžeji byl s literární strukturou své doby spjat v letech 1955–1958, kdy pravidelně přispíval do měsíčníku Květen. Toto angažmá bylo kvůli jeho neideologickému kriticismu rázně ukončeno jak vyobcováním z redakčního okruhu časopisu, tak odsuzujícím stanoviskem Vohryzkových kolegů v akademickém Ústavu pro českou literaturu (kde byl autor zaměstnán a odkud pak musel odejít). Pokračování textu Výpisky z Vohryzka