„Já jsem si uvědomil, jak je ten Karel Pecka neznámý. … Napadla mě myšlenka, že bychom k jeho nedožitým devadesátinám mohli vydat jeho kompletní dílo. … Tak jsem si udělal živnostenský list na vydávání knih a začal jsem se postupně ptát, kompilovat, hodně mi v tom pomohla Jiřina Šiklová, Jiří Stránský, tihleti lidi, u kterých se ukázalo, že si Karla Pecky velice vážili. … Já jsem vlastně po antikvariátech nakoupil všechny jeho knihy, které vyšly, to bylo asi 1700 stran, nechal jsem je nakopírovat, následně se to převedlo do textových souborů, udělaly se korektury, udělaly se úpravy a takhle to vlastně vzniklo.“ Citát nepochází z žádného z dílů cyklu Texaský masakr motorovou pilou, jak by se snad čtenář mohl domnívat na základě pasáží „já jsem si uvědomil“, „napadla mě myšlenka“ nebo „udělaly se korektury, udělaly se úpravy“, nýbrž z „literární revue“ Třistatřicettři, kterou ze své produkce odvysílala Česká televize v lednu 2022. Rozhovor s příležitostným nakladatelem Danielem Pagáčem (který je jinak ředitelem Českého národního registru dárců dřeně), resp. jeho čím dál nevázanější projev (ve vysílání v čase 8:40 až 13:55) uzavřeli průvodci pořadu větou, která by slušela i Haškovu jednoročnímu dobrovolníku Markovi: „Tak vám děkujeme za to, že jste nám o tom povyprávěl.“

Tématem těchto řádek ale není pojistná událost, která se přihodila textům Karla Pecky (1928–1997), ani odborná kompetence týmu veřejnoprávní televize (degenerace tohoto pořadu by si ovšem zasloužila samostatné pojednání). O amatérské práci nadšence, jenž přehlíží jednoduchá pravidla oboru, ale o to sebevědoměji se do něho bez základní průpravy vrhá – což je dle moderátorů pořadu „jiný příklad dobročinnosti“ než vedení národního registru dárců dřeně (opravdu to tak řekli) –, psaly zevrubně a opakovaně Barbora Čiháková a Petra Loučová (ta v Dějinách a současnosti 2019, č. 10), o dalších souvislostech pojednal Michal Kosák. Věc je pro čtenáře děl Karla Pecky zcela beznadějná. To, co je od tohoto autora na knižním trhu k dispozici a co na něm obávám se ještě dlouho bude, nejsou texty v podobě, jak je Pecka za svého života vydal nebo zůstavil, ale jejich mechanicky a nepoučeně rozhojňované verze plné chyb, sdružované do nepochopitelných chronologií (nebo naopak vytrhávané ze svých genetických celků a libovolně zasazované do jiných) a doprovázené vcelku bezobsažnými zdravicemi.

Tématem těchto řádek je elementární opakování základních věcí; čtenáři z oboru mohou v tuto chvíli ve své činnosti ustat a věnovat se užitečnější práci nebo zábavě. Zjednodušeně: (1) Jsem-li zachvácen pocitem, že autor, pro něhož zahořím, je neznámý, je dobré si takový záchvat nejdřív ověřit: v knihovnických katalozích, v současných oborových periodikách, v běžných lexikografických příručkách apod. (2) Rozhodnu-li se potom vyvíjet vydavatelskou činnost, nemusím nakupovat po antikvariátech ani se spoléhat na Jiřinu Šiklovou, ale měl bych se postupně seznámit se zrodem a publikačním životem každého jednotlivého titulu: (2.1.) Byl vydán jednou, nebo vícekrát? Vyšel-li za autorova života vícekrát, zasahoval do něj nějak jeho původce, anebo ho nechával beze změny? Jednotlivá vydání je třeba srovnat (tj. standardně srovnat větu po větě, písmeno po písmenu, znak po znaku) a dle výsledků srovnávání rozhodnout, která verze textu nejblíže odpovídá tzv. autorskému záměru. (2.2.) Jsou někde k dispozici rukopisné nebo strojopisné podklady Peckových publikovaných prací? Autor zveřejňoval své knihy a časopisecké příspěvky tiskem v letech 1965–1969 v době komunistické cenzury, jejíž vůle se do jeho textů – tak jako do textů de facto každého publikujícího spisovatele – nějak promítala. Případné ruko/strojopisy je třeba s vytištěnými verzemi srovnat a pro nynější vydání se rozhodnout v témže smyslu jako u bodu 2.1.

(3) Samostatný problém představují tituly zveřejňované v samizdatu a v exilových nakladatelstvích v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století. Pokud se i u nich zachovaly dohotovené autorské strojopisy, je třeba prostřednictvím kolací jako u bodů 2.1. a 2.2. zjistit, jaká je jejich textová věrojatnost a zda v jejich polistopadových tištěných vydáních za autorova života došlo k nějakým textovým posunům, a to srovnání vyhodnotit. (4) Existují nějaké Peckovy nezveřejněné texty (ani tiskem, ani v samizdatu)? Do jaké míry je lze považovat za završené? Jak zacházet s fragmenty a jak s variantami prací publikovaných? Atd. atd.

Na všechny tyto otázky (a desítky dalších, nuancovanějších, tu nezmiňuju) je třeba nejen odpovídat, ale své odpovědi je také nutno zdůvodňovat – a to i pro eventuální čtenářské vydání, tj. pro takové vydání, které kromě vlastního textu nepřináší vědecký komentář, ale jen základní, třeba i jen několikařádkové informace.

„Nakopírovat, následně převést do textových souborů, udělat korektury, udělat úpravy“ – abych ještě jednou citoval toho dobrého muže, který se domnívá, že naložil „kompletní“ Peckovo dílo –, to je manuál dobrý akorát tak pro rozmnožování výroční zprávy nebo školních testů, ale ne pro umělecké dílo. Je to jako jít s dítětem na operu do Národního, po návratu domů nechat talentovanou ratolest přezpívat dvě árie a zkoprnělým posluchačům tvrdit, že slyšeli divu, jejíž jméno se stkví v programu představení.

Čtenářům Karla Pecky nezbývá nic jiného než se vydat do knihoven a do těch antikvariátů – pokud tam ovšem náš nakladatel vůbec něco nechal, pokud doslova „nenakoupil všechny jeho knihy“.