Antologie Čtení o Františku Halasovi, kterou s podtitulem „Ve zlomech moderny 1927–1969“ připravila Marie Langerová a jako 15. svazek řady Čtení o… ji s vročením 2020 vydal Institut pro studium literatury, ukazuje v editorčině výborném výběru jednak mimořádnou polarizující působnost básníkova díla, jednak skutečnost, že tato působnost je zřejmě od konce šedesátých let 20. století už definitivně uzavřena. (Druhý aspekt myslím není specificky halasovský, ale týká se obecnějších literárních otázek, jejichž průnik do společenských struktur s přelomem 20. a 21. století podle všeho zaniká.)
Do jaké míry je uzavřené spisovatelské dílo součástí momentálně aktuálního literárního kontextu, je těžké určovat nebo odhadovat. Obvyklými parametry takového odhadu je specifická inspirace daného díla, která je zahlédnutelná v současné umělecké tvorbě, a nové výklady onoho díla, mezi něž patří i jeho nějak strukturované vydávání.
V případě Františka Halase jsme v posledních cca třiceti letech vystaveni působení nebo vyzařování spíše zdrženlivému až rozplývavému. Halasovský vliv v současné poezii myslím nijak zvlášť patrný není, od prvních sbírek Miloše Doležala k podstatnějším aktualizacím nedocházelo, ale vzhledem k tomu, že v soudobé lyrice převažuje básnění bez poetologického rodokmenu, nelze z takového jevu vyvozovat nic určujícího.
Vykladačsky i vydavatelsky dochází dnes četnějšího ohlasu např. dílo Zahradníčkovo, Holanovo nebo Seifertovo, ale to jistě souvisí s formou klatby, která na tyto autory byla i oproti Halasovi před rokem 1989 s různou přísností uvalována. (Jiří Wolker nebo Josef Hora či František Hrubín jsou na tom oproti Halasově dnešní pomyslné estetické aktuálnosti v tomto smyslu zas mnohem hůř.)
O Halasovi vyšly od roku 1989 tři knihy, což životnost nebo přitažlivost básníkova díla vyjevuje na první pohled docela průkazně. Jednotlivé publikace však nepředstavují střet koncepcí, ale spíše postupně se doplňující různé přístupy. Monografie Ludvíka Kundery (1999) má z nich asi nejblíže k žánru celostného, syntetického podání, ale při vší úctě k jejímu přínosu je na jejím textu hodně znát, že páteř knihy tvoří rozsáhlé Kunderovy předmluvy k jednotlivým svazkům básníkova pětisvazkového Díla (1969–1983). Práce Michala Bauera Tíseň tmy (2005) se podrobně zabývá recepcí Halasova díla od básníkovy smrti až po konec osmdesátých let 20. století, a Petr Komenda pak v knize Událost psaní (2016) zkoumá textovou genezi vybraných básníkových sbírek.
Četnost a kultura halasovských edicí je v posledních třech desetiletích zanedbatelná. Na propracovaný výbor od Alexandra Sticha (Životem umřít, 1989), jenž v rýze společenského a politického přelomu vlastně žádného ohlasu nedošel, se nenavázalo. Odhlédneme-li od úplných kuriozit – a od cenných edicí dopisů (výbor jako 6. svazek básníkových spisů v roce 2001, vzájemná korespondence se Zahradníčkem, 2003, a Skoumalem, 2015) –, zůstanou jen Justlova čítanka (Doznání, 1999) a souborné vydání prvních tří sbírek s doslovem Jiřího Brabce (2001), přičemž počin Vladimíra Justla je výmluvnější spíše jako položka v řadě editorových antologií kapesního formátu Skvosty poezie z let 1999–2010 než jako halasovský ohlas.
Dobu, kdy k poznávání básníkova díla mnoho nových podnětů nepřibývá, rozšiřuje Čtení o Františku Halasovi s texty z let 1927–1969 navíc o dalších dvacet let, neboť posouvá hranici už před začátek tzv. společenské a politické normalizace. Způsob, jakým Marie Langerová antologii uspořádala, však říká, že jakkoli se zdají halasovské impulsy v té podobě, jak je znala dosavadní literární historie, vyčerpány nebo hibernovány, neznamená to ještě, že se nelze ptát jinak, a že pro naši současnost může být forma komentované antologie – jak v posledních letech ukázaly v téže edici chrestomatie o Weinerovi, Březinovi nebo Němcové – prostředkem k nalezení obrozeného kritického diskursu.
Z obsáhlé literatury o básníkovi vybrala editorka necelých pět desítek textů, které v chronologickém pořádku rozdělila do oddílů „Negace v poezii“ a „Torzo naděje“. Zvláště v prvním z nich, jehož název odvozuje z filosofické eseje Václava Navrátila (1940), kompozicí vybraných dobových příspěvků jako by živou vodou polila axiom o vnitřní rozpornosti Halasovy poezie, a především sbírku Dokořán (1936) nasvítila jako ohnisko střetů politických, náboženských a uměnovědných směřování (v kritikách M. Dvořáka, B. Václavka, B. Fučíka, V. Holana, J. Čepa, V. Černého), k nimž ústrojně přiléhá Chalupeckého recenze na druhé vydání sbírky Kohout plaší smrt (1937).
Druhá část antologie mapuje život Halasova díla v destruovaném literárním kontextu a dynamika rozpravy se od svébytnosti uměleckého tvaru přesouvá k možnostem rezistence umění před politickými tlakem. Ve světle konkretizací prvního oddílu vychází většina těchto textů jako práce o několik století starší. Jisté rozpaky pociťovala zjevně i editorka. Projevuje se to volbou metaforického pojmenování druhého oddílu oproti diagnostikujícímu názvu první části, stejně jako v úvodní studii posunem od výkladového, analytického slohu k zdrženlivějšímu popisu. Nedá se však nic dělat. Čtení o Františku Halasovi je v každém případě jedinečným a užitečným uvedením do básníkova díla.