Ve výpravné publikaci Literární kronika první republiky, kterou v roce 2018 společnými silami vydaly nakladatelství Academia, Památník národního písemnictví a Ústav pro českou literaturu AV ČR, je na straně 439, vížící se k roku 1937 a k pracím Jiřího Weila, reprodukován list s popiskou: „Ukázka strojopisu knihy Češi stavějí v zemi pětiletek s autorovými rukopisnými úpravami.“ Reprodukce strojopisného textu s nadpisem „Poznámky“ je čitelná dobře, ale autoři Literární kroniky text zřejmě jen přelétli. Nejenže si neověřili, že Weilova knížka Češi stavějí v zemi pětiletek (Praha, Družstevní práce 1937) žádné „Poznámky“ neobsahuje, a předmětný strojopis se proto asi týká něčeho jiného, ale také přehlédli, že v textu strojopisu je mj. řeč o sovětském literárním měsíčníku Novyj mir z roku 1955, a dokument se proto jen těžko může vázat k roku 1937.
Autoři výroční Literární kroniky ovšem převzali strojopis z fondů Literárního archivu Památníku národního písemnictví, ale tam je vše, co se týká Weilovy knihy z roku 1937 Češi stavějí v zemi pětiletek, atribuováno bohužel nepřesně. O čem je řeč? – Ve Weilově fondu v LA PNP se ke „knize reportáží ze SSSR“, jak zní tamní charakteristika, nacházejí tři položky: (1) strojopisný průpis celé knihy o 83 listech, (2) strojopisný průpis o třech listech, označený jako „fragment“, (3) strojopis nazvaný „Poznámky ke knize reportáží ze SSSR, obsah“ s rukopisnými vstupy, celkem tři listy (z první strany byla pořízena faksimile pro Literární kroniku první republiky).
Položka, kterou tu označujeme jako druhou, je ve skutečnosti třístránková pasáž z povídky „Cesta do Almy-Aty“ z Weilových knih Mír (1949), resp. Vězeň chillonský (1957; v prvně jmenované je tento úsek na s. 153–156, v druhé pak na s. 75–78). S knihou Češi stavějí v zemi pětiletek (zejm. s reportáží „Vypovězenec z Alma-Aty“) sice tato próza některými motivy volně souvisí, ale je prostě součástí jiného rukopisu s odlišnou stylistikou.
Třetí položka je nápadná tím, že se evidentně ke knize Češi stavějí v zemi pětiletek nějak vztahuje, ale – jak uvádíme výše – její jediné vydání z roku 1937 žádné takové „Poznámky“ nemá. Začteme-li se do tohoto dvoustránkového strojopisu, zjistíme, že je stylizován retrospektivně nejen vzhledem k životu českých dělníků v Sovětském svazu, ale především vzhledem k narativu knížky z roku 1937. V těchto „Poznámkách“ píše Weil o „válečných a poválečných letech“, a je zjevné, že nemyslí ani první světovou, ani ruskou občanskou válku, dále zmíní vzpomínky Idy Radvoliny na Julia Fučíka, publikované v moskevském Novém miru č. 9 z roku 1955, zavadí o výstavu Petera Jilemnického v Národním muzeu (která se konala v roce 1951), a zastaví se u „dalších osudů“ středoasijského družstva českých a slovenských imigrantů Interhelpo, o zřízení „lidově-demokratického řádu“ v „poválečném“ Československu nebo Maďarsku apod.
Na třetím listu této složky je dán „Obsah“ knihy Češi stavějí v zemi pětiletek, jejž vydání v roce 1937 postrádalo. Strojopis „Obsahu“ je dotýkán rukopisnými vstupy, které podle všeho nejsou Weilovy. Název jedné z kapitol knížky z roku 1937, „Karel Kovařík, strojník z Waldesovy továrny, vypravuje svůj životopis na čistce strany“, je na strojopisu v posledních třech slovech opraven tužkou na: „…při stranické prověrce“, a před závěrečné „Poznámky“ je touž rukou vepsáno: „Doslov po dvaceti letech.“
A nakonec: první položka našeho výčtu, strojopisný průpis celé knihy, odpovídá rozsahu prvního vydání z roku 1937. Jde o průklep čistopisu, který je ojediněle poznámkován obyčejnou tužkou. Podle typu zásahů usuzujeme, že opravy pocházejí z jiné doby než z let 1936–1937, kdy se v Družstevní práci připravovalo první vydání, a jejich původcem není literární redaktor, ale činovník či činovnice kontrolující něco jiného než soudržnost textu.
Ve Weilově vyprávění se např. opakovaně vynořuje titul Komenského Labyrintu světa a ráje srdce. Tuto knihu vytahuje z kapsy tajemník Interhelpa pokaždé, když osadníci zapochybují o smyslu své práce (v průběhu textu je to celkem pětkrát). Dělá to proto, že si do svého výtisku poznamenal úvodní usnesení průmyslového družstva, které on sám v momentu malověrnosti jeho členů vždy heroicky připomene: „Nepovolíme. Zkusíme to. Budeme pracovat!“ Ve strojopisu z LA PNP přičinila tužka u třetího a čtvrtého výskytu Komenského titulu otazníky, jako kdyby někdo, kdo strojopisem jen tak listoval, nechápal, kde se náhle vzal Komenský ve Střední Asii. Věta „…a z Kirgizie se stává druhá základna cukrovarnictví v Sovětském svazu“ je naopak podtržena a po straně strojopisu doprovozena pochvalným vykřičníkem. Výrazy „kolonisté“, „kolonie“ jsou nesoustavně opravovány na „družstevníky“, „družstvo“ apod.
Je zřejmé, že dvě ze tří položek Weilova fondu, týkající se údajně knihy reportáží z roku 1937, jsou ve skutečnosti textovými podklady pro nějaké nové vydání tohoto titulu. Knížka však podruhé už nikdy nevyšla. – Jak z toho ven? – Z povahy citovaných zásahů je zřejmé, že edice byla připravována určitě po únoru 1948, autorské „Poznámky“ ukazují, že se tak dělo ještě za autorova života (Jiří Weil zemřel v prosinci 1959), a z rukopisné vsuvky „Doslov po dvaceti letech“ na stránce strojopisného „Obsahu“ můžeme aritmeticky uhadovat na léta 1956–1957.
Projdeme-li ve Weilově fondu LA PNP smlouvy a korespondenci s nakladatelstvími tohoto časového rozmezí, seznáme, že knížku Češi stavějí v zemi pětiletek hodlal vydat podnik Svět sovětů, který s autorem uzavřel smlouvu 28. 5. 1956 (ve smlouvě je uvedeno, že rukopis už byl odevzdán). Přestože redaktor nakladatelství Vladislav Stanovský připojil ke smlouvě podrobné zdůvodnění honorářových podmínek – které mj. znamenalo, že vydání je pro nakladatelství hotovou věcí –, kniha nakonec nevyšla. Jedinou „protokolární“ stopou ve Weilově fondu o tom je strohé sdělení na předtištěném formuláři Světa sovětů, adresované autorovi 20. 11. 1956, že „vracíme ještě 1 fotografii, která měla být použita na obálku knihy“, a skutečnost, že v edičním plánu Světa sovětů na rok 1957, který byl v dobových literárních periodikách zveřejněn v létě 1956, Weilův titul nefiguruje.
O důvodech neuskutečněného vydání se můžeme kvůli nedostatku jiných dokumentů jen dohadovat. Z charakteru nesoustavných vpisků na strojopisném průpisu celé knihy a ze zlověstného závěrečného paragrafu smlouvy se Světem sovětů („Ve všech sporných případech rozhoduje Hlavní správa vydavatelství při ministerstvu kultury“) je složité nevyvozovat, že o nevydání rozhodly jiné než literární důvody.
Neuskutečněná reedice titulu z roku 1937 se tak ocitá v souvislostech smluvně vyvolaných nadějí na to, že nemocný a politicky perzekvovaný autor se dočká zveřejnění rukopisů, jež byly publikovány buď po šikanujících průtazích (Harfeník, na jaře 1958), nebyly určeny k volnému prodeji (bibliofilie Žalozpěv za 77 729 obětí, naložená Československým spisovatelem na konci roku 1958), světlo světa nakonec vůbec nespatřily (Špitálská brána, smlouva v Mladé frontě uzavřena v březnu 1957, ale v říjnu 1958 rukopis vrácen jako „průměrný“), anebo vyšly až posmrtně (Na střeše je Mendelssohn, smlouva v Československém spisovateli uzavřena v lednu 1958 [za nakladatelství signoval šéfredaktor Vítězslav Kocourek], rukopis v květnu 1959 však vrácen s tím, že „v této formě nemůže být u nás vydán“ [za nakladatelství signoval nový ředitel Jan Pilař], román zveřejněn v kontaminované podobě nakonec deset měsíců po Weilově smrti v září 1960).