Uprostřed letošního léta vydalo nakladatelství FF UK práci Jiří Němec – Bibliografie 1953–2022, kterou sestavil Robert Krumphanzl. Svazek o 166 stranách je nejen vzorně odvedeným řemeslem v oboru evidence, třídění a popisu, ale také tvořivě koncipovaným dílem. Organicky uspořádaný soupis slouží výborně jak k vyhledávání Němcových původních prací, překladů, editorských počinů a literatury o něm, tak k lineární četbě, která dosahuje účinků monografie psané s vášní.
Jiřímu Němcovi (1932–2001) vycházejí od konce roku 2018 v nakladatelství Triáda souborné spisy. Texty jednoho z našich nejvýznačnějších poválečných myslitelů a iniciátorů řady kulturních, filosofických, náboženských a společenských aktivit shromažďuje, pořádá a komentuje týž editor, který připravil i nyní vydanou bibliografii. Dosud vydal dva svazky autorových Zápisníků (se záznamy autorových myšlenek a postřehů z let 1960–1964, resp. 1965–1969) a revidované, třetí vydání Němcova překladu Heideggerovy přednášky z roku 1930 O pravdě a bytí (Vom Wesen der Wahrheit). Na webových stránkách Triády je mezi nadcházejícími svazky ohlašován první díl Profilů, tj. Němcových statí o literatuře, filmu a výtvarném umění z let 1959–1989.
Spisy vycházejí v imponující vydavatelské péči, kterou kromě neustále prohlubované znalosti o Němcově díle a o kulturním kontextu Československa od padesátých do devadesátých let 20. století vyznačuje především kombinace úsporně a funkčně voleného edičního aparátu s velkoryse koncipovanými studiemi publikovanými mimo vlastní spisy. Krumphanzl je od roku 2018 otiskuje v Revolver Revue a podrobně v nich zpracovává jednotlivá Němcova „témata“ (v RR č. 111 to byl Boris Pasternak a složitá cesta jeho románu do českého kontextu, v č. 112 práce na filmových projektech, zejm. na adaptaci Kafkovy Proměny, v č. 115/2019 film Němcova bratrance Jana O slavnosti a hostech, na němž se Jiří podílel mj. hereckou kreací jedné z hlavních rolí, v č. 116 dílo a osobnost Vladimíra Holana, v č. 121/2021 Martin Heidegger a překlady jeho děl do češtiny v šedesátých letech, v č. 131/2023 diskuse o tzv. českém údělu roku 1968).
Spisy J. N. přinášejí autorovy práce v uspořádání, které úměrně k rozlehlosti Němcova působení kombinuje v relativní časové posloupnosti několik hledisek: autorský výkon (původní text – překlad), oblast poznání a tvorby (umění – věda – náboženství), stupeň socializace (publikované texty – přednášky), žánry ad. Bibliografie oproti tomu přichází se striktní chronologií a v prvním oddílu Němcových prací na s. 7–109 řadí původní stati či knihy, překlady či spolupráce na nich, edice, podpisy prohlášení a otevřených dopisů podle toho, kdy byly všechny tyto druhy autorské manifestace zveřejněny (lhostejno, zda tiskem, nebo strojopisně, tj. s intencí šířit mezi čtenáři, nelze-li jinak).
U málokterého jiného autora se vlastní práce, překlady a edice prostupují a doplňují tak ústrojně jako u Jiřího Němce. Krumphanzl proto nečlenil jednotlivé činnosti do separátních oddílů, ale řadil je v soupisu do jednolitého, časově uplývajícího proudu. Překlady, edice a signace prohlášení v něm může čtenář hned identifikovat díky zesíleným iniciálám P, E a S, vysazeným vně zrcadla sazby. Prolínání Němcova talentu pořadatelského, překladatelského a výkladového je tak zvláště patrné např. v letech 1969–1971 při spolupráci s nakladatelstvími Vyšehrad a Horizont nebo v druhé polovině sedmdesátých let při vydávání samizdatové produkce a projevech solidarity s politicky pronásledovanými občany.
Bibliografie neobsahuje jen Němcovy práce, ale také literaturu o nich. Obojí je stručně nebo – pokud si to okolnosti vynucují – podrobněji anotováno, někdy i s pomocí delší citace příslušného textu, a zvláště tam, kde se příslušná položka netýká Němce výhradně, ale v něčem podstatném ho přibližuje třeba jen v letmé zmínce, vzniká dojem výmluvného mnohohlasí, skládajícího složitý portrét.
Z ohlasů na Němcův život a dílo, které se od autorovy smrti (2001) nevážou přímo k žádnému z textů nebo knih vydaných do roku 2022 (ty jsou zahrnuty do „hlavního“ soupisu na s. 7–109), sestavil Krumphanzl zvláštní oddíl (Sekundární literatura 2002–2022, s. 113–142). Soustředil do něj práce, o nichž usoudil, „že přinášejí k dosavadní literatuře na jedné straně něco relevantního, na straně druhé něco nového, dbaje o to, aby se soupis nezahlcoval hlušinou, ,legendami‘ ani efemérnostmi“ (s. 160). Anotace těchto položek jsou zpravidla rozsáhlejší než v hlavním oddílu (autor bibliografie se nezastaví ani před půlstránkovými či ještě delšími excerpty) a představují úchvatnou koláž nejen vzhledem k Němcovi, ale také k posledním dvěma dekádám domácích intelektuálních a kulturních dějin. Je to něco jako Holmanova monumentální Březiniana II (Triáda 2012), zde jsou ovšem zdroje vědomě omezeny jen na tištěné prameny, a z nich je tu navíc podáván nějak záměrný výběr.
Z obsahu svazku zbývá jmenovat jednostránkovou část s osmi pracemi, které Němec uváděl ve svém výkazu práce daném k únoru 1990, ale které z nejrůznějších důvodů autor bibliografie do hlavního soupisu nezařadil (s. 111), dále operativní soupisy a rejstříky ke všem částem (s. 143–158) a editorovy doprovodné texty (s. 159–164). Je dobře, že FF UK Krumphanzlovu bibliografii vydalo v tištěné podobě (podobně jako Bibliografii Jiřího Brabce v roce 2019), a nikoli jen jako elektronický dokument, což je formát, k němuž akademický provoz zhoubně spěje čím dál neodvratněji. Bibliografie Jiřího Němce totiž není, jak řečeno, jen množství dat, ale promyšleně zvolená a uspořádaná soustava, která přináší kromě potěšení nebo překvapení z jednotlivých nálezů také napínavou četbu, k níž kromě listování, přeskakování nebo porovnávání patří také spočinutí u textu a zanoření se do něho.