„Nevím – zdá se mi – nedovedu vysvětlit – nemůžu nijak dokázat – každopádně mi připomíná – připadá mi“ – styl knihy Jména příběhu (RR 2016) od Marka Vajchra je do značné míry utvářen tímto nastavením modality. Výsledkem je specifický slovesný tvar: „Podle zápisu v pozemkové knize musel Ondřej zároveň své druhé švagrové, Ludmilině sestře Alžbětě, provdané za Pavla Jonáše, koupit jiný grunt s půllánem. Nevím, díky čemu Ondřej disponoval tak značnou hotovostí, a nedovedu vysvětlit, proč přistoupil na zvláštní podmínku transakce. Zdá se mi, že jednal pod tlakem či v rozrušení mysli ve dnech, kdy jeho žena byla už těžce nemocná; nemůžu ovšem tento dohad nijak dokázat. Atmosféra celé události mi každopádně připomíná formulaci z Ondřejova dopisu o tom, jak byl roku 1693 ‚donucen‘ ke koupi gruntu; připadá mi, že se tu opakuje analogická situace, kdy Václav Engalthaler s Ondřejem Weicherem dovedně manipuluje“ (s. 276–277). Pokračování textu Proměnlivost příběhu

Kniha Marka Vajchra Jména příběhu (Praha, Revolver Revue 2016) představuje výkon, s jakým se domácí literatura (beletrie) ani literatura odborná dosud nesetkaly. Výzva tohoto díla spočívá v ustavení původního způsobu rozpravy, který syntetizuje postupy obou základních „diskursů“, tedy volné prózy a odborného pojednání. Vajchrův počin je přitom do té míry původní, že sloveso „syntetizovat“  z předchozího souvětí je nutné opatřit komentářem: spíše než spojením nebo sloučením beletristické a vědecké konvence je text Jmen příběhu vytvořením něčeho zcela nového. Pokračování textu Socha a smích

S básnickým dílem Karla Tomana je počítáno jako snad již s věčnou hodnotou naší kultury. Když už ne jinak, pak to lze doložit alespoň tím, že je častým zdrojem výpůjček všech nešťastníků, kteří parafrázují omleté Tomanovy verše, jako například „vyjde-li hvězda, pro nás nesvítí“ či „vše je maska“. Současně je Toman stále přítomen v našich školách, kde si studenti zpravidla lámou hlavu nad tím, jak tzv. buřič metamorfoval do národního umělce. Letošní rok, kdy si mimo jiné připomínáme výročí jeho narození (byl ročník sedmasedmdesát), je ovšem z hlediska šíření Tomanových textů přelomový. Pokračování textu Karel Toman 2017

Jedenáctým svazkem knižnice Skrytá moderna, vycházející v nakladatelství Akropolis, je kniha Zdeňka Brdka s titulem Obhájce moderního umění. Jindřich Chalupecký v kontextu 30. a 40. let 20. století. Už toto banální tvrzení je v kontextu jmenované edice nesamozřejmé: její svazky, sdílející pouze základní konfiguraci studie + vydávaný text, překmitávají mezi reprintem s připojenou studií (Revoluční sborník Devětsil, Almanach na rok 1914), antologií s úvodní studií (např. Říhové Neplač, vstaň a střílej!), (re)edicí s úvodní studií (např. Vaněčkův Vor Medúzy či Kolářovy juvenilie) a monografickou studií s doprovodnou edicí/antologií (např. Broučkové Srdce a smrt). Hranice mezi dvěma posledními typy je – zdá se – určena pouze autorskou ambicí a/nebo grantovými požadavky. Brdkova kniha by mohla klidně být Chalupeckého knihou, Brdkem ovšem uspořádanou – jen ten název by se musel změnit… Pokračování textu Ani kočka, ani pes

Web týdeníku Respekt pojednal minulý týden o třicetiletém výročí od premiéry filmu Dirty Dancing. Jde o nesmírně důležitou věc, psali o ní ostatně v britském Guardianu, ale na tomto místě bychom rádi připomněli něco méně spektakulárního. Letos je tomu čtyřicet let, kdy přestal psát Vladimír Holan (1905–1980). Jaké byly okolnosti uzavření jeho tvorby? Po mnoha osobních, zdravotních a politických peripetiích se básník na počátku šedesátých let vrátil k psaní veršů, na jejichž zveřejnění, na rozdíl od své předchozí tvorby, nemusel čekat dlouhá léta, vyšly ve sbírkách Na sotnách (1967) a Asklépiovi kohouta (1970). Následné verše však Holan už publikovat nemohl, normalizační režim ho znovu odsoudil k mlčení. Pokračování textu Výročí a dohady

Čte se jedním dechem – o které literárněvědné knize lze něco takového říct? a zvláště dnes? Poslední soubor prací Jiřího Opelíka Uklizený stůl aneb Moje druhá knížka o Karlu Čapkovi a opět s jedním přívažkem o Josefovi (TORST, Praha 2016) je formován myšlenkovou iniciativou celoživotního badatelského zájmu, jenž je z podstaty zájmem kritickým, tj. odhodlaným, pochybujícím a hodnotícím. Pokračování textu Jiná kvalita

Soubor statí Karla Krejčího (1904–1979), nesoucí rozkošatělý název Literatury a žánry v evropské dimenzi. Nejen česká literatura v zorném poli komparatistiky, vydal roku 2014 Slovanský ústav AV ČR (Euroslavica Praha). Podle doslovu si kniha klade za cíl „připomenout pouze malý zlomek opomíjených badatelových studií komparatistických“ (s. 554). Domnívám se, že význam publikace, představující průřez tvorbou tohoto slavisty, bohemisty, literárního historika a komparatisty (výbor sestavil Marcel Černý, jenž je také autorem doprovodných textů a zrevidované bibliografie badatelova díla i textů o něm; úvodem knihu doprovodil Vladimír Svatoň), tuto skromnou ambici přesahuje. Pokračování textu Ke knize Karla Krejčího

Ať už jde o Haló noviny, týdeník LUK respektive Obrys-Kmen, společnost Unie českých spisovatelů, nakladatelství Kmen atd., máme co dočinění stále se stejným okruhem jmen: Sýs, Mikulášek, Blahynka, Černík, Čejka, Janovic… Spojuje je nejčastěji společná minulost (tj. obcování v časech normalizace) a hlavně současné vymezování se vůči dnešním politickým poměrům. Z hlediska literatury je to dnes okraj okraje, skanzen. Při bližším pohledu dobře fungující, vlastně životaschopný podnik – což je jednomu nepochopitelné. Jedním z posledních produktů této skvadry, konkrétně nakladatelství Kmen, za nímž stojí Michael Doubek, jinak autor románu Nepřizpůsobivost (v anotaci knihy se dočteme, že jde o prózu „angažovanou a sociálně kritickou, prózu obnažující některé významné vývojové tendence dnešní společnosti“), a Ivana Blahutová (která také píše), je výbor z díla Hanuše Bonna, který dostal název podle první z básní autorovy prvotiny Tolik krajin Rozeklaný čas. Knihu sestavil a doslov s ediční poznámkou napsal poslední z hořejšího výčtu – básník Vladimír Janovic. Pokračování textu Bonn v cizích rukách

Nejprve, co se přihodilo. Autor těchto řádků spolupracoval na přípravě textu pro edici Písně II Antonína Dvořáka, kterou tento rok vydala ve své řadě Urtext pražská divize nakladatelství Bärenreiter (edičně připravila Veronika Vejvodová). Úkol byl jasný: zkontrolovat dodaný text, srovnat jej s autorovými rukopisy, prvotisky a také s původními zhudebňovanými předlohami, edičně jej dále zpracovat a podat o této činnosti zprávu, která bude součástí předmluvy k vydání. Takto připravený text Dvořákových písní šéfredaktorka Eva Velická přijala. Následně došlo k emailové korespondenci o jedné navrhované opravě textu (o tom dále), kterou po uvedení důvodů šéfredaktorka akceptovala – alespoň se to tak z jejího posledního psaní jevilo. Ve vydaném textu však oprava zapracována není, byla z Dvořákova textu a z edičního komentáře vyškrtnuta bez vědomí toho, kdo je pod zpracovaným textem podepsaný. Nejde mi o jednu textovou emendaci ani o editorovy vzdechy, nýbrž o praxi, která se vydává za něco, co není. Pokračování textu To se mi ještě nestalo

Dámy a pánové,

nejen s ohledem na dnešní státní svátek, ale i vzhledem k začínajícím prázdninám budeme zveřejňovat nové příspěvky ve čtrnáctidenním režimu. Další text tedy bude publikován příští čtvrtek.