S básnickým dílem Karla Tomana je počítáno jako snad již s věčnou hodnotou naší kultury. Když už ne jinak, pak to lze doložit alespoň tím, že je častým zdrojem výpůjček všech nešťastníků, kteří parafrázují omleté Tomanovy verše, jako například „vyjde-li hvězda, pro nás nesvítí“ či „vše je maska“. Současně je Toman stále přítomen v našich školách, kde si studenti zpravidla lámou hlavu nad tím, jak tzv. buřič metamorfoval do národního umělce. Letošní rok, kdy si mimo jiné připomínáme výročí jeho narození (byl ročník sedmasedmdesát), je ovšem z hlediska šíření Tomanových textů přelomový.
Toman je od roku 2017 volným autorem (zemřel roku 1946), a proto jsou jeho texty snadněji otevřeny novým vydavatelským záměrům. Této skutečnosti hned v prvních dnech ledna využila Městská knihovna v Praze a ve své digitální knihovně zveřejnila čtyři Tomanovy sbírky (Sluneční hodiny, Měsíce, Hlas ticha a Stoletý kalendář). Před několika měsíci v edici Verše vydalo první tři sbírky z předcházející závorky nakladatelství Vyšehrad, a to s ilustracemi Pavla Sukdoláka. Zcela nedávno pak nakladatelství Garamond zveřejnilo pod názvem Torzo života tak řečené jádro Tomanova básnického díla, sedm sbírek, jež autor před svou smrtí sestavil do „definitivního souboru“ pod prostým názvem Básně. Po řadě let půstu je to tedy v případě vydávání Tomana úplný ediční boom.
Jakého Tomana tyto publikace přinášejí? Obě letošní knižní edice jsou založeny na pouhém přetisku celých sbírek – v případě Garamondu zcela bez invence sáhnuto po autorském uspořádání, v případě Vyšehradu sázkou na tři sbírky v řadě v centru se snad nejznámějšími Měsíci. Prostě v obou případech žádná snaha o nasvícení nového Tomana pokusem například o výbor, jak to svého času úspěšně udělal Vladimír Justl ve své tomanovské antologii Tulák (2004), ani náznak snahy vybavit edici zajímavou předmluvou či doslovem. U prvního z nakladatelů je tento postup vlastně omluvitelný, neboť cílem je jednoduchá edice za málo peněz ve velkém množství (šířeno v síti Levné knihy), Vyšehrad však tímto řešením jen pokračuje v bezzubé ediční politice dnes už více jak padesátisvazkové edice Verše (která má podstatně drsnější cenovou politiku).
V případě vlastního textu je ve všech třech případech situace pozoruhodně jednotná: elektronické knihy z Městské knihovny i edice Garamondu přiznaně vycházejí ze znění vydání Ziny Trochové v České knižnici (1997), redaktorka Vyšehradu pravděpodobně – nestáhla-li si text rovnou z Městské knihovny – učinila totéž (nestálo jí však za námahu napsat alespoň do tiráže, co je výchozím textem). Chyb je ve všech případech poskrovnu, větších ve všech vydáních pár (na několika místech v MK a Vyšehradu chybné zalomení verše, v Garamondu omyly typu Vzduch provinil se… místo správného Vzduch provlnil se…, viditelné kůry místo neviditelné kůry, vloček sněhu místo vločků sněhu atd.). Dále jsou provedeny většinou drobné korekce, které svědčí o tom, že ten, kdo text připravoval, měl dokonce ambici text z České knižnice vylepšit, ale nepřečetl si již ediční poznámku. Proto jsou opravovány (anebo omylem ponechány automatické opravy z OCR) hláskové kvality a kvantity z původních lonské, otevru, pout, přídách, rozmarýna, spasné na loňské, otevřu, pouť, přídích, rozmarýna, spásné apod.
Jak patrno, zveřejnění textu Městskou knihovnou, které přeci jen jistým způsobem zužuje prostor pro odvážněji pojaté ediční projekty, i podniky Garamondu a Vyšehradu svědčí o tom, že určení ústřední části Tomanova díla je pro tyto vydavatele celkem neproblematické, když se pohybují na poli sedmi autorem vybraných sbírek. Jeho text pak je ustaven do té míry, že při reedici negeneruje žádné zvláštní ediční problémy. Pro Tomana i pro jakýkoliv celek autorského díla situace ovšem dvojsečná. Není zrovna Tomanův případ příkladem toho, že několik desetiletí neměnný pohled na básníkovo dílo může rozhýbat až nový výzkum, komplexní ediční zpracování všech složek díla (u Tomana hlavně nikdy knižně nevydané publicistiky), otevírající cestu novým interpretacím?