Čte se jedním dechem – o které literárněvědné knize lze něco takového říct? a zvláště dnes? Poslední soubor prací Jiřího Opelíka Uklizený stůl aneb Moje druhá knížka o Karlu Čapkovi a opět s jedním přívažkem o Josefovi (TORST, Praha 2016) je formován myšlenkovou iniciativou celoživotního badatelského zájmu, jenž je z podstaty zájmem kritickým, tj. odhodlaným, pochybujícím a hodnotícím. Jiří Opelík je věrný svým tématům, svým autorům, svému prvotnímu setkání s nimi a s oborem, který mu k nim posléze zjednal přístup. Karel Čapek patří k autorům, kteří – tak jako např. myšlenkové krajiny šifrované F. X. Š. a T. G. M., ale i mnozí jiní z Opelíkova itineráře (od P. Bezruče, J. Čapka, V. Vančury, I. Olbrachta, V. Řezáče po J. Skácela či O. Mikuláška) – bohemistovi otevírají problém celistvosti a proměnlivosti moderní české literatury a je vždy nutno studovat je en gros i en detail včetně sekundární literatury. Jejich studium je pro českou literaturu 20. století tím, čím je pro německou literaturu studium výmarských klasiků a pro české 19. století např. filologie máchovská, erbenovská, havlíčkovská, znalost díla B. Němcové, J. Nerudy či J. Vrchlického. Jsou nutnou, třebaže nikoli dostačující podmínkou. Je ovšem rozdíl mezi schopností se orientovat, a prostředkujícím vhledem, který se svým předmětem rezonuje a je jím také ve vzájemné výměně utvářen.

Jak napovídá perifrastický titul, jde zde o životní bilanci, která obvyklá vymezení, tj. ohlédnutí, rekapitulaci, přesahuje v revizi přinášející novou myšlenku přetavenou v nový interpretační podnět a nový postup. Heterogenní soubor textů, zahrnující rozsáhlé analýzy jednotlivých vztahových problémů vyrůstajících z čapkovského tématu, i marginálie – „čapkovské drobinky“, ústí do závěrečné syntézy věnované „škole Lidových novin“. Studie o K. Čapkovi – básníkovi, o Hovorech s T. G. M. či o Čapkově vztahu k náboženství se obracejí k tématům, která otevřela v polovině šedesátých let interpretace románu Obyčejný život (Obyčejný život, čili Deukalion, původně ve sborníku Struktura a smysl literárního díla. Sborník studií k 75. narozeninám Jana Mukařovského. Red. M. Jankovič, Z. Pešat, F. Vodička, Československý spisovatel, Praha 1966, s. 143–159). Její dvojí novodobý přetisk, tj. v souboru Milované řemeslo (TORST, Praha 2000, s. 146–166) a následně v knize Čtrnáctero prací o Karlu Čapkovi a ještě jedna o Josefu Čapkovi jako přívažek (TORST, Praha 2008, s. 147–165) vypovídá o významovém ohnisku Opelíkova názoru na polymorfní strukturu literárního projevu Karla Čapka.

Typologická paralela mezi Bezručovou literární stopou a básnickou možností obyčejného člověka z Čapkova eponymního románu je nyní rozšířena o dotyky čapkovsko-masarykovské, a to hned v dvojím ohledu. Editor Hovorů s T. G. M. zúročil mravenčí analýzu zpřehledňující způsob, jakým toto interview v dlouhém čase vznikalo, v poukazu k otisku Masarykova myšlení v pravdivostní situaci tzv. noetické románové trilogie. V závěru dospívá k charakteristice integrační funkce masarykovské publikace ve vztahu vyprávěcí fikce a esejismu v románu Obyčejný život, a k podstatnému námětu pro přehodnocení jeho kontextu ve srovnávacím rozměru středoevropském. Dosud netištěná stať O Čapkově vztahu k Bohu a náboženství, poukazující na spisovatelův celoživotní zápas o metafyzickou míru životní aktuálnosti, vede s textem o Hovorech rozhovor o leitmotivu Masarykovy kritiky moderní situace, tj. o náboženské povaze humanity. Studii o Čapkově poměru k básnictví Hana Kosáková vytkla „suchopárnost“ (Bubínek Revolver revue 5. 12. 2016). „Proti gustu žádný dišputát“, nicméně nelze pominout, že jde o systematicky učleněnou, přehlednou odpověď na otázku, kterou rozsáhlé dílo klade s různou mírou naléhavosti, explicitně i implicitně; je to konečně právě otázka, v jakém smyslu je spisovatel básníkem, jež umožňuje soustavnější interpretaci Čapkovy estetiky jako etické myšlenky rozvinuté ve vyprávění. Především však – přihlédneme-li k jádru Opelíkovy analýzy a jeho opoře v myšlenkách Octavia Paze a Huga Friedricha (s. 66–68) – estetiky jako jazykové reflexe a tvůrčího rozhodování v jejím rámci. Autor tu ostatně aktualizuje a rozvíjí svou starší úvahu o vztahu K. Čapka k jazyku, v níž využil odkazu k filosofii Viléma Flussera: „Jediným stavivem krásné literatury je jazyk, jazyk však nemůže do literárního díla vstoupit jinak než stavěním, tedy médiem stylu, tj. výběru jazykových prvků, který je diktován ustrojením autorovy osobnosti [jako osobitosti, odlišnosti, diference; DV] a jejím tvůrčím záměrem, který ovšem také musí ctít daná pravidla skládání prvků. Soudí se dokonce, že už tato pravidla jaksi od základu přispívají k autorovu obrazu skutečnosti, neboť sama ‚struktura jazyka produkuje skutečnost‘, takže ‚jazyk je skutečnost, neboli není skutečnosti mimo jazyk‘.“ (J. Opelík: Zdroje jazyka Karla Čapka. In Čtrnáctero prací…, s. 231).

Karel Čapek jako by se vzpíral možnosti vyztužit tezí celkový interpretační názor a rozvinout monografický přístup, jakkoli zároveň k takovému přístupu provokuje především novinářskou a politicko-pedagogickou naléhavostí své činnosti. Mnohá monografická pojednání jeho osobnosti a tvorby selhávají právě při významové redukci či při sjednocení jeho mnohotvárné, pohyblivé a měnlivé povahy, k níž přispívají střída žánrová, druhová, stylová, střída vypravěčských stanovisek, diskuse jako společná situace, rozložení tématu v čase (kratší a delší pokračování, návraty ve sporu) a prostoru (cestopisy, vztah centrum-periferie, vertikála-horizontála…). Ve studiích soustředěných do knihy Uklizený stůl je vztah významové dynamiky a dlouhodobého významového ohniska či jádra Čapkovy aktivity nově nastíněn jednak ve zmíněném aspektu žánrové integrace (v hodnocení Čapkova románového esejismu lze zaslechnout i echo studie z doslovu v Opelíkově antologii Lehký harcovník, 1986), jednak v popisu formování Čapkových prozaických útvarů v Lidových novinách. Metodologická inovace rozsáhlé studie o škole Lidových novin jako specifickém přístupu k beletrii v moderním masmédiu, jejím mnohočetným funkcím, profilujícím jak příslušnou prózu samu, tak příslušné médium jako takové, tkví v nově položené otázce, která na straně jedné konkretizuje tradovaná obecná konstatování, na straně druhé však vrhá na proces formování moderní české prózy zcela jiné světlo, než jakým byl nasvícen v dosavadních syntézách. Transformuje totiž tzv. čtenářské či recepční hledisko do pojetí redakční organizace a redakčního organismu jako typizující i individualizující struktury, slovem do formativního, ovšem podstatně svobodomyslného a tvůrčího názoru. Literární historie tu kráčí ruku v ruce s úvahou teoretickou, v Opelíkově přístupu implicitní, diskrétní, neokázalou.

Neokázalý, střídmý a vyvážený je Opelíkův interpretační přístup a postup jako takový. Vyrůstá z celoživotního vztahu k autorům a dílům, jejichž přísně historickou, nadhistorickou i nehistorickou stopu rozpoznal již prostřednictvím svých učitelů a mentorů během olomouckých studií a tamní asistentury (O. Králík, P. Trost, J. Bělič). Schopnost rozvinout problém v několika liniích  a nechat je posléze vzájemně proniknout k myšlenkovému jádru, pozměnit či zcela obrátit tradovanou otázku (místo Hovorů s T. G. M. nejen v díle interviewovaného, nýbrž i v díle tazatelově), schopnost zdánlivě samozřejmá, náležící, slovy autorovými, k „řemeslu“, proniká v Opelíkově podání ke smyslu vykladačovy situace, k povaze její kritické hermeneutiky. Její povaha je jazyková, její akcenty jsou v Opelíkově případě kladeny na myšlenkové, mnohdy filozofující dráhy a jejich vektory. Podle toho volí své autory, vypravěče i lyriky. Liší se v tomto ohledu od svých vrstevníků, do jejichž zralých prací se promítlo nově uchopené strukturalistické východisko v interpretaci modernismu, avantgardy a jejich lyrismu a zároveň jejich obrazoborectví. Syntetické kapitoly o próze konce dvacátých let a let třicátých 20. století ve čtvrtém dílu tzv. akademických Dějin české literatury (ed. Z. Pešat, E. Strohsová 1995) se ve studii o škole Lidových novin dočkaly revize přinejmenším, co se příslušných autorů týče. Vývojové hledisko, určené původně celkovou redakční koncepcí (hl. redaktor J. Mukařovský) je v Opelíkově krouživém pohybu kolem čapkovského problému transformováno do zcela jiného pojetí literárních dějin jako vyjevování (vynoření), zahalování, setkávání, rozprostírání (přepisování), dialogické transformace otázky a odpovědi jako problému. Máme ostatně výjimečnou příležitost konfrontovat metodologicky inovativní impuls tohoto stanoviska s jiným, neméně podnětným vrcholným ziskem literárněhistorického dobrodružství v rozsáhlé kapitole Jiřího Brabce o překladu jako součásti národní literatury v Dějinách nové moderny II (2014). K takovému podniku, zúročujícímu celoživotní nenasytný a neuspokojitelný, dychtivý, pořádající a přehodnocující záběr v celku, jehož povaha se z vymezení národního v Masarykově duchu prolomila k univerzálnímu významu, lze dospět pouze v případě neochabujícího, stále znovu oživovaného souputnictví historické a teoretické myšlenky. Slovesný proud tvorby dvacátých let 20. století, který lze prostřednictvím této interpretace zahlédnout, poukazuje k zcela odlišnému historickému celku, než jakým bylo vývojové pojetí avantgardní tvorby včetně případných reaktivních procesů, resp. i avantgardní útvary se tu větví a člení v organismu nového, radikálně heterogenního typu. Cirkulují v něm texty různé povahy, otázka kauzality se vymaňuje ze svého zautomatizovaného rámce.

Zdánlivě samozřejmá schopnost odlišovat při svém postupu podstatné od podružného, schopnost nabytá školením, prověřovaná a posilovaná různorodým typem prací a (individuálních i kolektivních) úkolů, od monografie, syntézy, edice přes kritické a komentářové útvary po slovníkové žánry, slovem schopnost chopit se věci, zhostit se svého úkolu, je u Opelíka podmíněna, tak jako např. u O. Králíka, badatelovou důvěrou ve vlastní nedůvěřivost. Důvěra v poznávací soustavu oboru, oslabovanou rutinou, provozem, ideologickým nárokem, vede takové myšlení cestou nastolování stále porušované křehké rovnováhy v životní amplitudě jako amplitudě badatelské, v napětí mezi významovou mnohostí a mnohoznačností slovesných dějin, a obtížností jejich smysluplné hodnotící koncentrace nastolující pravidlo, vždy znovu rozprostřené v žánrové rozmanitosti literárněvědné interpretace. Bohemistické literárněvědné filologii od své emancipace na konci 19. století – frekventanty Gebauerova semináře počínaje, badateli podílejícími se na historických úkolech akademického Ústavu pro českou literaturu pod vedením J. Mukařovského a F. Vodičky konče – vždy reflektovala svou vlastní historičnost a aktualitu literárněkritickým názorem na živou soudobou slovesnost. Participovala na jejím formování jako na vyslovované současné životní formě. Její sebevědomí rostlo a ztrácelo se v poměru k této kritické schopnosti, která propojovala vzdělanostní iniciativu s její kulturně integrační funkcí. Jiří Opelík se již dávno vzdal „nenáviděného“ kritického řemesla. Jazyk jeho pojednání je však stále jazykem zživotňujícího hodnocení, vyznačuje se pestrým výrazovým rejstříkem zaměřeným k věci a jejímu projasnění, a to jak v analytických žánrech, tak v autorské odrůdě drobnic, „drobinek“ komentujících čapkovské peripetie, především nejrůznější materiálové postřehy provázející cesty velkorysejších záměrů. Výrazová a výkladová souměrnost a přiměřenost je mnohdy funkčně porušena polemickou expresivitou, dialogickou stylizací, textovou dynamikou střídající různé popisné a charakterizační modality. Míra, která udržuje výkladovou a problematizační linii těchto textů ve vzájemném napjatém poměru, je měrou celoživotního úsilí, o jakém psal K. Čapek ve vyznání adresovaném češtině, jímž J. Opelík uzavřel již citovanou studii o spisovatelově vztahu k jazyku: „Chtěl bych umět napsat vše, co dovedeš vyjádřit; chtěl bych užít alespoň jedinkrát všech krásných, určitých, živoucích slov, která jsou v tobě“ (Čtrnáctero prací…, s. 244).

Poklesy a vzmachy, nesnadnost, snad i neschůdnost této cesty jsou vyjádřeny v Postskriptu: Ve verších črtaných na volný list zbývající na uklizeném stole anaforickou lamentační trpkou figuru první strofy kontrastem střídá trojverší tematizující uvolnění a vyrovnání v meditaci zastaveného, prodlévajícího, rovnovážného času. Navzdory těžké životní situaci je amplituda tohoto myšlení druhou řadou čapkovských studií opět rozkmitána ke svému dalšímu vrcholu myšlenkou rozmanitých variant významové soudržnosti smyslu díla mladšího z bratrské dvojice. Druhá kniha volných kapitol z Opelíkovy čapkovské monografie je osobnější než kniha první, jejíž texty vznikaly v mnohem delším čase. Jsme svědky důvěrného a – v konečném důsledku – důvěřivého rozhovoru mezi interpretem a jeho autorem, resp. autory, privátní moment, který je obvykle z odborných pojednání eliminován jako nepřípadný, je v těchto textech namístě: je znamením aktivity, jejíž pravdivost je pravdivostí dlouhé životní cesty.

Tato cesta se liší od dnešního odborného provozu. Tematizuje problém míry, rovnováhy, pravidla v nerovnovážném, rozkolísaném, chaotickém světě uchváceném novostí či tzv. inovací, propočitatelnou investicí, resp. ziskem a prestiží. Současná literární věda čerpá svá témata z ducha teorie a živá tvůrčí jazyková a slovesná vazba, vazba k živému dílu, jejímž prostřednictvím byla filologická literární historie s to propojovat současnost s minulostí, se jí ztrácí ze zřetele. Částečně jsme stále v zajetí tzv. postmoderní situace či spíše radikálního myšlení diskontinuity a v diskontinuitě konce 20. století. Snad to má co dělat i se sterilní povahou současné literatury, o níž nejlépe vypovídá oblíbená floskule kulturních rubrik, v nichž se lze o bezpočtu novinek dočíst, že jejich autoři „pracují s jazykem“. Jen s přemáháním se lze – tomuto pracovnímu vypětí navzdory – dostat přes první odstavec, jazyková klišé, chudičkou slovní zásobu, často i gramatické chyby. Současný literárněvědný provoz, obdobně sterilní, produkuje nesčetné kolektivní monografie reprodukující dávná zjištění ověšená teoretickou směsicí mnohdy značně různorodou. Přes veškerou investici vázne hned první krok, tj. heuristika, kritika pramenů a literatury předmětu. Debata o „projektech“ začíná většinou konstatováním, že autorský kolektiv neváže žádná metodologie, žádný společný postup. Nemůže tedy, z povahy věci, dospět ani k náznaku společné otázky, o jejím řešení nemluvě. Bylo zvykem, že kolektivní publikace vznikala tehdy, dospěla-li některá skupina badatelů ke společné věci a společnému názoru na ni, což ovšem nevylučovalo individuální řešení a diference (vzpomeňme např. kolektivní pojednání literatury 19. století historiky tzv. Vlčkovy školy, ale i počiny šedesátých let jako byla kniha Jak číst poezii /1962, 1969/ nebo již zmíněný sborník Struktura a smysl literárního díla). Měla zpravidla podobu koncepčně redigovaného, směrovaného útvaru, vypovídala o společném problému, nejen o rozmanitých, možných, avšak ne nutných příspěvcích k němu. Jsme dnes v tzv. humanitních oborech a společenských vědách účastníky jen zdánlivě paradoxního procesu: naše suverenita a sebevědomí – znaky tzv. expertní společnosti – rostou, zatímco rezonance našich výkonů je marginální i v rámci tzv. „užší odborné veřejnosti“, o té širší ani nemluvě.

Poslední čapkovské knihy Jiřího Opelíka, tak jako jeho vzorová monografie o Josefu Čapkovi (1980), která nyní vychází v novém vydání, oproti tomu představují jinou kvalitu. Útěchu z filologie, výzvu formulovanou z hlediska literatury jako historicky proměnlivého, avšak stále zpřítomňovaného tvaru a oslovení.