Soubor statí Karla Krejčího (1904–1979), nesoucí rozkošatělý název Literatury a žánry v evropské dimenzi. Nejen česká literatura v zorném poli komparatistiky, vydal roku 2014 Slovanský ústav AV ČR (Euroslavica Praha). Podle doslovu si kniha klade za cíl „připomenout pouze malý zlomek opomíjených badatelových studií komparatistických“ (s. 554). Domnívám se, že význam publikace, představující průřez tvorbou tohoto slavisty, bohemisty, literárního historika a komparatisty (výbor sestavil Marcel Černý, jenž je také autorem doprovodných textů a zrevidované bibliografie badatelova díla i textů o něm; úvodem knihu doprovodil Vladimír Svatoň), tuto skromnou ambici přesahuje.
Krejčí vychází ve svých textech ze dvou velkých inspiračních zdrojů: strukturního, zaměřeného k estetice a tvarové organizaci uměleckého díla, a z pozitivisticko-sociologizujícího, chápajícího literární jevy jako určované společenským prostředím.
Neznamená kombinace těchto dvou protikladných přístupů vlastně určitou snadnou symbiózu? Nejde nakonec o násilné sloučení nesmiřitelných principů či o eklekticismus?
První, strukturalisticko-estetický přístup je vyznačen citem pro specifika uměleckého díla, zaměřením zejména na výrazovou stránku. Před problematikou geneze (vznik jevu a objasnění příčin vzniku) dává přednost vývojovým otázkám (pohyb a proměny uměleckého tvaru; modifikace a posun motivů, žánrů atd.) a tázání po funkci určitých formálních postupů v celkové struktuře uměleckého díla. Krejčí spolupráci s PLKem odmítl, strukturalistický důraz na imanenci formy pokládal za přílišný, jednostranný a kulturní jevy zkreslující; chtěl této metodologii vytvořit jistou protiváhu.
V sociologickém pohledu je dílo vetknuto do širokého společenského kontextu, stává se jedním z jeho dílčích segmentů, nebo i projevů. Úkolem badatele je zohlednit fakta, jež strukturalismus zavrhuje jako mimoestetická (autorova biografie, historicko-společenské, popř. hospodářské podmínky a další sociologické determinanty, „atmosféra doby“). Text je nahlížen skrze svou myšlenkovou intenci, jako jev sociální, který vstupuje do intersubjektivní komunikace, v konceptu je značně upřednostňována rovina idejí.
Převažuje-li v některých místech knihy přesvědčení o „vnitřní zákonitosti společenského vývoje“, o podmínkách mechanicky si vynucujících jisté důsledky (sociální činitele vzniku díla, literatura jako plod „vedoucí“ třídy), zůstává výklad poznamenán určitou dogmatičností a apriorností: v popředí stojí životní empirie, spisovatelé jsou líčeni jako zástupci jednotně smýšlející sociální skupiny, Havlíček např. je jako mluvčí „pokrokové měšťanské inteligence“ „determinován prostředím“, Przybyszewski je „typický produkt své doby“, potomci šlechty jsou „neschopni čelit dravým vlnám života“. S tím je spojeno i jednoznačné hodnocení „pokrokovosti“ či „zpátečnictví“ daného autora.
Ve většině přítomných studií se ale Krejčí od takovýchto schematismů odpoutává. Nabízí výrazně odstíněnější pohled na kulturní fakta, proniká k postižení specifik uměleckých jevů, všímá si jak jejich povahy, tak fungování. Badatel nepřistupuje k jevu čelně, nesnaží se ho definovat a pojmout substanciálně, ale ukázat v jeho proměnlivostech, pluralitě a možnostech. Inspirován Ingardenovou koncepcí konkretizace vychází velmi často od problematiky recepce určitého fenoménu. Sociální rozměr je i nadále přítomen, ne však proto, aby kulturní jevy determinoval a něco jim oktrojoval, ale naopak, aby je napomáhal nasvítit v jejich mnohotvárnosti, jako součást mezilidské (mezikulturní) komunikace. Typickým příkladem je studie Vznikání a život literárních termínů, která se věnuje složité problematice tvorby a vývoje literárněvědné terminologie. Nejen, že se na poli literárněvědného pojmosloví objevuje homonymie i synonymie, navíc pojmy mění svůj obsah z pohledu diachronního (některé významy zanikají zcela), ale i přes hranice jazykových a kulturních společenství. Autor ukazuje, že svou roli při konstituování pojmosloví hraje kulturní a společenské zázemí, další soudobé druhy umění, geneze a evoluce samotného uměleckého fenoménu (včetně jeho označení: slovo „romantický“ ve smyslu obecného označení předcházelo pojmenování směru). Krejčí rozlišuje dvojí typ názvosloví, co do jeho vzniku: 1. spontánní „živelné“, 2. utvářené zpětně, retrospektivně, s nárokem na preciznost. Vývoj literárněvědného aparátu tedy podléhá dvěma základním tendencím: jednak směřování k jednoznačnosti, definici, normativnosti (z hlediska exaktních věd kýžené), která je však neustále atakována a podvracena tendencí opačnou, vedoucí k mnohoznačnosti, nejednotě, diversitě. Lze doplnit, že ani jednu z nich nelze pominout: literární a umělecké jevy se utvářejí a i nasvěcují v tomto trvalém pnutí. Úkolem literární vědy je nahlédnout složitou, nejednoznačnou povahu svého předmětu, a postihnout tím i svébytná východiska humanitních disciplín.
Působení díla na čtenáře Krejčí nechápe jako přímočaré a jednosměrné; důležité jsou pro něj účinky jednotlivých děl v celém společensko-kulturním kontextu – takové je např. působení překladu vstupujícího do celku jiné národní literatury, anebo problematika mystifikací (včetně víry v iluzi jako součást vytváření moderních národních identit). Krejčí se suverénně pohybuje po kulturní mapě Evropy, ale zvláštní pozornost udílí slovanským literaturám, které chápe jako specifický prostor, jež se do značné míry odlišuje od literatur Západu (na jeho charakteru se výrazně podílejí tzv. národní obrození). Akcenty v rámci slovanského areálu ale nejsou rozloženy zcela rovnoměrně (hlavní důraz se klade na kulturu českou, polskou a ruskou; jihoslovanský kontext je zmiňován spíše okrajově).
Krejčí ve svých studiích načrtává též dějiny některých žánrů (poema, fyziologická črta, frenetický žánr ad.), či pohyb syžetů a motivů (lenorský motiv, vražda spáchaná na synovi vlastními rodiči). Ve studii Balzakovo „zavraždění mandarína“ v díle F. M. Dostojevského se věnuje způsobu, jakým ruský spisovatel zachytil a dále ve vlastní tvorbě rozvinul jeden vedlejší balzakovský motiv, vraždu spáchanou postavou pouze v duchu. Dílčí motiv se ve zralých románech ruského prozaika převtělil do podoby závažných etických otázek nad oprávněností vraždy (Zločin a trest), viny za vraždu spáchanou v myšlenkách (Běsi, Bratři Karamazovi). Badatel srovnává místo a funkci motivu uvnitř románové struktury u obou romanopisců, přičemž do své komparace zahrnuje i různou výstavbu charakterů a vedení děje.
Další otázkou, kterou se Krejčí soustavně zabývá, je koncepce větších, zastřešujících literárněhistorických celků, jako je klasicismus, sentimentalismus, zejména ale romantismus a realismus. Relativizuje koncepci jednotného evropského objektivizovatelného vývoje, projevujícího se rovnoměrně u všech jednotlivých národních literatur, s pevnou hierarchií literárních druhů, žánrů a postupů, tím méně spojeného s jednou zřetelně formovanou sociální skupinou. Hlavní evropské umělecké proudy nahlíží jako jistá „energická centra“, vyzařující podněty do různých stran – ty jsou přijímány a dále různě rozváděny. Na utváření literárních směrů ho nejvíce zajímají právě momenty štěpení, opozic, divergence spontánního a programového úsilí, souvislostí s vývojem národního vědomí (včetně např. univerzálního nároku na dosažení tzv. národního svérázu). Teprve skrze diference, disparátnosti a specifika se umělecká hnutí projevují ve své dynamice, a tedy i v maximální úhrnnosti. Zavrhuje schéma prostého sledu jedné umělecké tendence za druhou, místo toho ukazuje křížení, prolínání proudů. K velmi zajímavým závěrům dospívá zvlášť v bádání nad romantismem: chápe jej nejen jako proud ne-klasicistický (v jisté fázi svého vývoje vysvětlován skrze tuto opozici), ale jako ztělesněnou anti-normu; hlavní náboj hnutí shledává v momentu rozkolísání, popření stabilizujících a homogenizujících norem a hodnot. Ústřední estetickou kategorií se místo harmonické krásy stává bizarnost. Následný realismus pak autor nestaví do „tradičního“ protikladu, ale chápe ho jako směr, vyrůstající z odkazu jedné větve romantismu a některých jejích složek, zvláště popisných fyziologií.
V Krejčího pojetí se tedy určité jevy, běžně chápané jako shodné, projevují v různých společenských kontextech nesourodě. Jindy naopak odhaluje jisté společné intence na netušených místech („typologická“ srovnávací metoda, založená na nepřímých kontaktech), takže i na kanonické texty pohlíží nově, přičleňuje je k tendenci, k níž nebyly běžně přiřazovány. Ve studiích Fyziologická črta v české literatuře či Božena Němcová a světová literatura nalézá rysy fyziologické črty v dílech, jako jsou v ruské literatuře Gogolovy Mrtvé duše, Dostojevského Zápisky z mrtvého domu, v české Obrazy z Rus, Babička či Povídky malostranské.
Krejčího studie představují systematické a přehledné, faktograficky svědomitě podložené podání složitých kulturních jevů. Teprve vřazením do sociální komunikace (intersubjektivní a mezikulturní) nabývá umělecký fenomén svých významů a tedy i života. Způsob, jakým se Krejčí pokouší skloubit oba zmíněné, v mnohém až protichůdné uměnovědné přístupy, ho přenáší na švy kultur, k momentu setkávání a konfrontací různých jazykových a kulturních společenství. Překračuje i limitující koncept národní literatury a vyvazuje literární jevy z izolovaných kontextů. Ve svých nejsilnějších projevech Krejčího přístup křížící strukturalistický a pozitivisticko-sociologizující diskurs přináší prohloubené poznání literárněhistorických faktů a jejich fungování.