Půldruhého měsíce trvající nouzový stav není požehnáním jen pro připuštěné návštěvníky lokálu Rio’s Vyšehrad, ale v jednom ohledu také pro vysokoškolské studenty a akademické pracovníky. Veřejné knihovny, jejichž fondy jsou nepostradatelným pracovním nástrojem zmíněných profesí, jsou sice uzavřené, ale ta část publikací, která byla digitalizována, je naštěstí zpřístupněna online. Jako všechno v Česku i takováto skutečnost má však své valéry. Pokračování textu Mys hrůzy, naše knihovny

V knižní řadě Europa vydalo v letošním roce nakladatelství Academia obsáhlou překladovou edici Válečného deníku z období první světové války Ernsta Jüngera, německého básníka, prozaika, filozofa, publicisty a entomologa. Publikaci, kterou pro německé nakladatelství Klett-Cotta připravil Helmuth Kiesel (poprvé 2010), mj. Jüngerův monografista, přeložila Nina Fojtů, předmluvu k českému vydání napsal Milan Horňáček. Rozměrná kniha je po eseji Chůze lesem (1994, 2. vyd. 2018) a novele Na mramorových útesech (1995) teprve třetí publikací, která z Jüngerova rozsáhlého díla v češtině vychází. Pokračování textu Na západní frontě: dobrodružství

Koncem loňského roku představil Ústav pro českou literaturu a komparatistiku FF UK novou edici Limbus, připravovanou jeho pedagogy ve spolupráci se studenty: „Název edice odkazuje k Limbu Dantovy Božské komedie, prvnímu kruhu Pekla. Dante a Vergilius se v něm setkávají s básníky, kteří se ničím neprovinili, ale přesto jsou odsouzeni k zatracení: konstelace času a víry, v nichž žili, neumožnila, aby byli přijati do nebe. Procházet limbem české literatury, hledat a vydávat autory zapomenuté a opomíjené, marginální a marginalizované bude hlavním úkolem naší edice.“ Pokračování textu Guarda e passa?

Městská knihovna v Praze nectí u e-knih vlastní výroby ani práva editorů, ani nenabízí dobře zvolené a pečlivě ošetřené texty. To již názorně ukázaly v Kanonu příspěvky Jakuba Říhy a Michaela Špirita. Bylo by ovšem digitální tažení této knihovny bez problémů, i kdyby osvědčilo větší akurátnost právní a redakční? Pokračování textu Digitální úložiště Městské knihovny v Praze

Jiří Opelík se dožívá devadesáti let (* 21. 10. 1930). Autor rozsáhlého literárněvědného díla, skutečný literární historik, tj. nikoli pouze profesní značkou, nýbrž spolutvůrce písemnictví soudobého i minulého, jeho kritickým slovem a pílí oživeného, je osobnost spíše mlčenlivá. Odpovědi na otázky, které mu jsou kladeny, zpravidla stylizuje písemně – jeho projev je antipodem improvizace a střílení od boku dnešních odborníků, kteří z uzoučké znalosti zvětšené mocí úřední do nadskutečných rozměrů vyvozují právo ke všemu se vyjádřit a vše posoudit, každému vlézt do svědomí a doporučit, jak se má chovat. Zkušenost posledních třiceti let je rovněž zkušeností inflace slova, všudypřítomného šumu, který přehluší veškerý význam – povaha veřejné diskuse naší doby jako by neustále naznačovala, že symbolem moderní epochy by se mohl stát i Žvahlav. Mládí, které zpravidla hledá životní orientaci, ji v řeči pojaté jako slovní plevel (naše doba je dobou „jako“ a „jakoby“) těžko nalezne, nevycítí-li ovšem záhy princip společenského statu quo a nepřijme-li jej za vlastní. Pokračování textu jo 90

Téma knižní distribuce rozvířil letos na jaře dopis, který Euromedia Group rozeslala svým obchodním partnerům. I v době, kdy chtěla vláda zadržovat přeplatky na daních k zaflikování děravého rozpočtu, se zdál nápad neuhradit platby třetím stranám a „až do odvolání příchozí prostředky prioritně použít na pokrytí závazků vůči vlastním zaměstnancům“ vzhledem k situaci mírně řečeno nemorální. O tom, jak se knihy prodávaly v prosinci, se nakladatelé dozvěděli během ledna, faktury se smluvní splatností běžně dva až tři měsíce už tedy většinou zůstaly neproplacené a předvánoční tržby, z nichž mnoho nakladatelů žije celé jaro, nedorazily. V debatách o výši DPH na knihy a o literárních cenách možná neuškodí téma distributorských rabatů – asi bez naděje na rychlé řešení – znovu otevřít třeba už proto, že sami nakladatelé se často zdráhají na toto téma mluvit, aby jim distribuční společnosti nevypověděly smlouvy. Pokračování textu O zlém brouku bramborouku

Poslední číslo Tvaru (č. 16/2020) se důkladně věnovalo ceně Tvárnice. Přineslo k ní delší redakční článek Policajti nebo rošťáci, část editorialu věnoval ceně šéfredaktor Adam Borzič. Nakonec Tvar zařadil také článek z pera Magdalény Křížové, která je přesvědčena, že Tvárnice je vlastně bezvadná. Pokračování textu Prohlášení ke kauze Tvárnice

Ve výsledcích devatenáctého ročníku Magnesie Litery udivila část obecenstva absence žen mezi oceněnými. Jiří Flaišman se zde už dříve pozastavil nad nominací luxusního ilustrovaného vydání Labyrintu světa a ráje srdce z nakladatelství Práh v kategorii nakladatelského činu a zapochyboval, „jaká jsou vlastně kritéria poroty pro udělení ocenění v této kategorii“. Pokračování textu Litera za všechno možné

V příspěvku uveřejněném zde minulý týden upozornila Anna Štičková mj. na to, že Městská knihovna v Praze disponuje s odborně připravenými texty I. M. Jirouse v knihách Magorův zápisník (1997) a Magorova summa (1998, 2. vyd. 2007, 3. vyd. 2015) bez příslušného oprávnění. Vyslovila přitom naději, že poté, co jeden ze dvou okradených editorů knihovnu „oslovil“, dojde „snad nejen k uzavření příslušných smluv, ale třeba dokonce i k finančnímu vyrovnání“. Pokračování textu Městská knihovna a „melodie podzemí“

Dva nedávné případy sporů kolem autorských práv nejsou ojedinělými excesy, jak by se mohlo zdát, ale jen projev denního nakládání s tímto nepominutelným osobnostním právem. Pokračování textu Jak (ne)nakládat s autorskými právy