Nakladatelství Cherm načíná právě vydanou knihou Rudolfa Černého druhou desítku svazků edice Duch a tvar. Do výboru z Černého prací, který dostal název Kritické dílo, soustředil editor Ladislav Soldán na šedesát textů z období 1928–1970 – ty pak k vydání připravila Milena Vojtková. Soubor úvah, kritických statí a recenzních glos tohoto autora, který se rokem 1948 prakticky odmlčel, vychází vůbec poprvé a nabízí prostor pro inspirativní setkání.

Edice Duch a tvar v minulosti přinesla mj. čtyři další Soldánovy edice. Ve třech případech se jednalo o ediční uchopení textů Miloše Dvořáka (psali jsme o Svítání kritikově), jednou šlo o výbor z prací Jana Strakoše. Vzhledem  k editorovu zaměření na dílo autorů blízkých revue Akord má realizace výboru z Rudolfa Černého a jeho zveřejnění v této ediční řadě své jasné a sympatické konsekvence. Soldánův nový ediční počin je alespoň co se týče knižního trhu připomenutím Rudolfa Černého po celých dlouhých třech desetiletích. V roce 1991 byla v Mladé frontě vydána jeho novela Nokturno (ed. Vladimír Pistorius), od té doby se s Černého jménem mohli setkat čtenáři sporadicky, maximálně v některé z odborně zaměřených antologií.

Chronologicky uspořádaný výbor otevírá první větší Černého příspěvek, stať o Demlovi z druhého ročníku Fučíkova Tvaru. Tento text a dále následující krátká recenze Demlova Zapomenutého světla a úvaha Barokní moderna o poezii Jana Zahradníčka z poloviny 30. let do značné míry vytyčují okruh autorů, jimž se přednostně bude Černý věnovat, současně zřetelně ukazují, s jakými kritérii bude k hodnoceným textům přistupovat: akcent na práci s básnickým jazykem, formu a hledání duchovních hodnot v umění a jeho působení v dobovém kulturním horizontu. S těmito nároky Černý přistupuje k soudobé české literatuře (zmiňme Čepa, Hostovského, Poláčka), překladům či pracím z oblasti filozofie či estetiky nejprve v Listech pro umění a kritiku, zvláště však později v Akordu, do kterého přispíval nejčastěji, s přestávkami až do jeho zastavení roku 1948. Do tohoto roku také spadají poslední příspěvky výboru – rok 1970 z podtitulu je trochu klamavý, neboť z let padesátých a šedesátých Soldánova edice přináší jen dva texty. K textům, které nám umožňují Černého poznat nejlépe, patří vedle pronikavých interpretací (např. kritika Závadovy Cesty pěšky) referáty o poválečném literárním provozu (o sjezdu Syndikátu českých spisovatelů) nebo úvaha Umění v moderní společnosti, z nichž je zřejmý kritikův postoj k vývoji tehdejší kulturně-politické situace.

Soldánova edice by mohla sloužit jako vynikající školní pomůcka do semináře ediční praxe. V prvé řadě je dokladem toho, že bez personální bibliografie, která je buďto součástí dané edice-výboru, anebo její důkladné reflexe v rámci edičního aparátu té které edice, se prostě výbor z díla žádného nežijícího autora dělat nedá, resp. dělat nemá. Tedy alespoň tak, aby výsledek nebyl rozpačitý, jako je tomu u Soldánova Černého. Nikde v této edici není řečeno, co bylo vynecháno, jaké typy textů (zda byly pominuty glosy, polemiky, nekrology apod.) ani jaké množství Černého publicistického díla máme ve svazku vlastně k dispozici (náš dohad je, že edice prezentuje takřka všechny Černého tiskem vydané kritické texty – tím větší škoda, že Soldán nesebral do knihy zkrátka vše). Druhým důvodem je způsob, jakým jsou zveřejněné texty vydavatelsky vypraveny. Byť Soldánova edice míří na nevelkou skupinu čtenářů, je ponechání statí bez jakýchkoli kontextových vysvětlivek přinejmenším k podivu. Být takto volně předhozeny publiku si práce Rudolfa Černého nezasloužily. K tomuto je ovšem nutno dodat, že Ladislava Soldána je potřeba cenit jako literárního historika, u něhož je jasné, že k látce, jíž se zabývá, má blízký, ba bytostný vztah. Za poslední cca čtvrtstoletí připravil k vydání či komentoval práce autorů, kteří by zřejmě jinak zůstali ostatními opomenuti. Všechno toto si zaslouží úctu. Ale nemůžeme přitom nekonstatovat, že je na druhé straně škoda, že to nedělá podstatněji, neboť po něm totiž nejspíš už žádné edice těchto autorů připravovat nikdo nebude.