Archiv autora

Ohlédnutí za hereckou dráhou Josefa Abrháma (14. 12. 1939 – 16. 5. 2022) přineslo obvyklou dávku nevkusu, banalit, povrchnosti a neznalostí. U materiálu se však nezastavujeme proto, abychom jej nějak strukturovali a pokusili se ho vysvětlit – je mimo naše možnosti konkurovat divadelním a filmovým periodikům –, nýbrž proto, že jsme v něm zahlédli zajímavý typ nerozumění. Pokračování textu Za dr. Knotkem

Literatura se už dávno potácí na dalekém okraji zájmu masmédií. Kdykoli se však někdo z redaktorů nebo moderátorů přesto dotkne jakékoli její podoby, obrysy normální lidské rozpravy se rozpijí ještě víc. Ať už je to ve chvíli, kdy dočasně zeslábne žhavost politické, sportovní, filmové nebo gastronomické problematiky, nebo na média zesílí tlak PR oddělení těch několika našich nakladatelství, která o mediální pozornost stojí, výsledek je týž: běžný čtenář, posluchač, divák s hrůzou sleduje, jak prázdné řeči je možné v naší době vést. Pokračování textu Hranice temnoty aneb Kde jsou ti poradci?

Uspořádání obsáhlého výboru prací Arnošta Procházky Kritiky a eseje z let 1892–1924 editor Luboš Merhaut na žádném místě nezdůvodňuje. To je konstatování, které by mohlo být dobrým odrazovým můstkem pro zamítavé hodnocení jeho práce, ale já je míním jako přednost. Nejenom proto, že žádné zdůvodnění není dostatečné nebo vyčerpávající, ale především proto, že kritéria Lubošova výběru jsou čitelná z toho, jak je edice adjustována. Uvědomuju si, že je to hledisko, které není zřetelné na první pohled, ale jsem přesvědčen, že je mnohem průkaznější než napřímo formulované určité zásady, neboť těm se pořádané dílo nakonec vždycky nějak někde vzpírá – a snad mohu dodat: zvlášť to Procházkovo. Pokračování textu Jak je udělána edice

„Já jsem si uvědomil, jak je ten Karel Pecka neznámý. … Napadla mě myšlenka, že bychom k jeho nedožitým devadesátinám mohli vydat jeho kompletní dílo. … Tak jsem si udělal živnostenský list na vydávání knih a začal jsem se postupně ptát, kompilovat, hodně mi v tom pomohla Jiřina Šiklová, Jiří Stránský, tihleti lidi, u kterých se ukázalo, že si Karla Pecky velice vážili. … Já jsem vlastně po antikvariátech nakoupil všechny jeho knihy, které vyšly, to bylo asi 1700 stran, nechal jsem je nakopírovat, následně se to převedlo do textových souborů, udělaly se korektury, udělaly se úpravy a takhle to vlastně vzniklo.“ Citát nepochází z žádného z dílů cyklu Texaský masakr motorovou pilou, jak by se snad čtenář mohl domnívat na základě pasáží „já jsem si uvědomil“, „napadla mě myšlenka“ nebo „udělaly se korektury, udělaly se úpravy“, nýbrž z „literární revue“ Třistatřicettři, kterou ze své produkce odvysílala Česká televize v lednu 2022. Rozhovor s příležitostným nakladatelem Danielem Pagáčem (který je jinak ředitelem Českého národního registru dárců dřeně), resp. jeho čím dál nevázanější projev (ve vysílání v čase 8:40 až 13:55) uzavřeli průvodci pořadu větou, která by slušela i Haškovu jednoročnímu dobrovolníku Markovi: „Tak vám děkujeme za to, že jste nám o tom povyprávěl.“ Pokračování textu Úplně jiný příklad dobročinnosti

Dekáda, která tento týden uplynula od úmrtí Josefa Škvoreckého (27. 9. 1924 v Náchodě – 3. 1. 2012 v Torontu), je dobrým vnějším podnětem k letmému, téměř statistickému ohlédnutí. Pokračování textu Deset let JŠ

České písemnictví nemá v druhé polovině 20. století literárního kritika, který by se se srovnatelnou věcností a důsažností vyjadřoval jak k věcem literárním, tak obecným, jako byl Josef Vohryzek (1926–1998). Nejúžeji byl s literární strukturou své doby spjat v letech 1955–1958, kdy pravidelně přispíval do měsíčníku Květen. Toto angažmá bylo kvůli jeho neideologickému kriticismu rázně ukončeno jak vyobcováním z redakčního okruhu časopisu, tak odsuzujícím stanoviskem Vohryzkových kolegů v akademickém Ústavu pro českou literaturu (kde byl autor zaměstnán a odkud pak musel odejít). Pokračování textu Výpisky z Vohryzka

Ve výpravné publikaci Literární kronika první republiky, kterou v roce 2018 společnými silami vydaly nakladatelství Academia, Památník národního písemnictví a Ústav pro českou literaturu AV ČR, je na straně 439, vížící se k roku 1937 a k pracím Jiřího Weila, reprodukován list s popiskou: „Ukázka strojopisu knihy Češi stavějí v zemi pětiletek s autorovými rukopisnými úpravami.“ Reprodukce strojopisného textu s nadpisem „Poznámky“ je čitelná dobře, ale autoři Literární kroniky text zřejmě jen přelétli. Nejenže si neověřili, že Weilova knížka Češi stavějí v zemi pětiletek (Praha, Družstevní práce 1937) žádné „Poznámky“ neobsahuje, a předmětný strojopis se proto asi týká něčeho jiného, ale také přehlédli, že v textu strojopisu je mj. řeč o sovětském literárním měsíčníku Novyj mir z roku 1955, a dokument se proto jen těžko může vázat k roku 1937. Pokračování textu Marginálie weilovská

V řadě svých článků nebo esejí se svéživotopisnou tematikou vzpomíná Josef Škvorecký na to, jak se žilo a komunikovalo v poúnorovém Československu a co to znamenalo pro umělce, kteří nesměli nebo nechtěli vstupovat do tzv. oficiálních struktur. V jeho textech psaných od konce sedmdesátých let 20. století se v těchto reflexích opakovaně vynořují jména Františka Halase, Jindřicha Chalupeckého a zejména Jiřího Koláře. Kolem nich, v pražských bytech dvou posledně jmenovaných, soustřeďuje pak Škvorecký takřka stabilně – v Samožerbuchu (1977), v Příběhu neúspěšného tenorsaxofonisty (angl. 1984, čes. 1994), ve zdravici ke Kolářovým narozeninám Dávnopořád (1984) nebo v polistopadovém Vyznání muže z podniku paní Salivarové (1991) – Jana Rychlíka, Zdeňka Urbánka, Jiřinu Haukovou, Jana Hanče, Bohumila Hrabala, Věru Linhartovou, Jana Vladislava, Jana Zábranu nebo Mikuláše a Emilu Medkovy. Pokračování textu Marginálie škvorecko-hančovská

Antologie Čtení o Františku Halasovi, kterou s podtitulem „Ve zlomech moderny 1927–1969“ připravila Marie Langerová a jako 15. svazek řady Čtení o… ji s vročením 2020 vydal Institut pro studium literatury, ukazuje v editorčině výborném výběru jednak mimořádnou polarizující působnost básníkova díla, jednak skutečnost, že tato působnost je zřejmě od konce šedesátých let 20. století už definitivně uzavřena. (Druhý aspekt myslím není specificky halasovský, ale týká se obecnějších literárních otázek, jejichž průnik do společenských struktur s přelomem 20. a 21. století podle všeho zaniká.) Pokračování textu Antologie o Halasovi

Už šestnáct let „běží“ na stránkách čtvrtletníku Revolver Revue seriál Viktora Karlíka a Karla Cudlína Ateliéry. Jeho obsahem jsou odpovědi osloveného umělce na stabilní sekvenci otázek a fotografie prostředí, v němž tento umělec pracuje. Karlíkovy otázky se ptají na každodenní nebo civilní okolnosti lidského tvoření: kde ten ateliér je, co autor vidí z okna nebo jaké k němu doléhají zvuky, zda při práci poslouchá hudbu, jaké tam má světlo, v čem jsou výhody a v čem úskalí daného prostoru apod. Cudlínovy fotografie jednak dokumentují to, co zaznívá v odpovědích, jednak jsou samostatnou fotografickou esejí, podle níž si čtenář časopisu vytváří povědomí o dispozicích výsostného prostoru, spočívá u nejrozličnějších detailů nebo zahlédá umělce při práci. Pokračování textu Kopistka z Tvaru aneb Když dva dělají totéž…