Nejde v tomto případě o potíže nějakého beletristického dílka… Otazníky v posledních týdnech vyvolává plánovaná novela zákona o veřejně výzkumných institucích, která je součástí tzv. konsolidačního balíčku připraveného současnou vládou. Oblíbené rčení říká, že když se kácí les, létají třísky. Často se ovšem již zapomene dodat, že se při tom rubání nešťastnou náhodou zlikviduje kdejaká vzácná bylina. Zdá se, že v případě této legislativní úpravy, jak tomu alespoň nasvědčuje forma i samotný proces projednávání, nejde o pouhou náhodu, spíše by se dalo mluvit – abychom už zůstali u bylinek – o praktikách někoho, kdo si usmyslel, že nebude vůbec špatné mít pod palcem rovnou celou apatyku.

Novelizace zákona o veřejně výzkumných institucích přichází ze strany ministerstva pro vědu, výzkum a inovace s tím, že se ve státním rozpočtu ušetří (myslí se tím, že ještě více ušetří, tj. nad rámec již tak zaškrceného přísunu financí do grantových agentur, ergo vědy jako takové). Proto se úpravy zákona vztahují na ty jeho body, které se dotýkají vlastního řízení výzkumných institucí a jejich (samo)správy. Omezují se pravomoci „zespodu“ volených orgánů (rad pracovišť) ve prospěch zřizovatelů. Upravena má být role správních rad, změněn systém volby ředitele. Snadněji se pak zřizovatelům (zvl. jednotlivým ministerstvům) budou výzkumná pracoviště redukovat či rovnou rušit, ba co více, panuje oprávněná obava, že může být resortními úředníky „tunelován“ jejich (někdy dosti značný) majetek. Zamýšlená novela je vzhledem ke své příslušnosti k „balíčku opatření“ oblepena procedurálním šlemem: má být schválena sněmovnou ve druhém čtení, a to bez konzultací s vědeckou obcí, bez širší politické debaty atd.

Proti chystané novele i způsobu, jakým má být zprocesována, se postavil text petice Braňme českou vědu! (zde). Během prázdninových měsíců měla petice docela slušný mediální ohlas (shrnuto zde). Podepsalo ji k dnešnímu dni více jak dva tisíce občanů, což není malé číslo, avšak jen v porovnání s počtem osob zaměstnaných ve veřejně výzkumných institucích jde o počet alarmující. Jako by platilo, že když jsou získaná práva potutelně oklešťována, masy to nevidí…

Mluví-li se v posledních letech o potřebě vymanit Českou republiku z nechvályhodné pozice obslužné ekonomiky a o potřebě nastartovat procesy vedoucí k získání předních míst ve vědě, tedy ve vývoji a inovacích, pak je návrh ministryně Langšádlové a jejího ministerstva sice malým krokem, přesto však nakonec bohužel významným posunem v akci, kterou nelze nazvat jinak než postupnou likvidací mozků. S železnou logikou totiž bezesporu platí, že nadějný mladý vědec, kterému jsou otevřena zahraniční pracoviště, nebude mít dvakrát velkou chuť vstoupit do instituce, jejíž řídící mechanismy nejsou tak docela demokratické, a kde tudíž nebude mít možnost (prostřednictvím svobodně zvolených zástupců) plně uplatnit svůj vliv na chod pracoviště.