Značkou „jhv“ vnucuje se čtenáři příslušná absolutnost jejího uživatele, jímž je v Respektu Jan H. Vitvar. Onu naprostou nezávislost bychom do jisté míry chtěli u kulturního publicisty očekávat i bez šifry odkazující k boží existenci, a to také v případech, kdy text podpisuje celým svým jménem. Jsme však zklamáni.
Například v Respektu (č. 6/2023, s. 56) v recenzi na edici beletrie Ladislava Klímy, již uspořádala Erika Abrams a vydalo tento rok nakladatelství Torst, podal Vitvar následující charakteristiku editorčina přístupu k výchozímu rukopisnému textu: „Autor je tu nahlížen v co nejryzejší neupravené podobě, neboť si s perem rozuměl tak dobře, že tu proti originálu není přidána či ubrána ani čárka.“ A podobně střízlivým konstatováním pak ocenil také celek Spisů Ladislava Klímy, které „patří k nejambicióznějším a nejdotaženějším projektům naší literární historie“.
Spisy Ladislava Klímy jsou bezesporu monumentální ediční podnik. Je to ovšem messnerovsky sólový výstup Eriky Abrams, která edici připravuje sama, od přepisu po finální sazbu. (Jistě s oporou o redaktora Jana Šulce, jehož podíl rozhodně nechceme zamlčet.) Tento styl má své přednosti, ale také nevýhody a z toho všeho plynoucí důsledky pro celkové hodnocení.
Klímův text třeba není z různých příčin podán v edici fotograficky přesně, jak si to myslí Jan H. Vitvar. Neplatilo to pro jiné svazky a neplatí to také pro tento (viz zde, zde a zde). Zrovna čárek a další interpunkce se v edici doplňuje nemálo, a píše se tedy např. Eh, co na tom místo originálního Eh co na tom, na konci vět se zase např. opakovaně doplňují vypadlé uvozovky.
Jinou oblastí jsou již při zběžné sondě, srovnávající původní Klímův manuskript s jeho edicí, patrné nepřesnosti v přepisu (např.: tyto m. tyty; Kruci prdel! m. Kruci prdel.). Samostatnou oblast pak popřípadě představují nejednotně zaznamenané škrty v Klímově textu, jež jsou na vybraných místech označeny indexem a citovány v aparátu (např.: <ta kurva>{ona}), jindy však – přes celkem srovnatelný význam změny – nikoli (např.: běžel <k oknu>{k zácloně}; Byl<o dopoledne>{konec října}; <kráčel jsem>{vnořil jsem se}).
Nejde rozsoudit, zda je klímovský projekt „ambicióznější“ nežli jiné. Ambice se měří těžko. Stejně jako neplatí, že by torstovská edice Klímy byla zcela věrná originálu, nelze ji dost dobře považovat za „nejdotaženější projekt naší literární historie“, a to v žádném smyslu slova „dotáhnout“. Přístup Eriky Abrams k dílu Ladislava Klímy má svou logiku, editorka ho na dosud pět vydaných svazků uplatňuje konsekventně, ale to neznamená, že v „naší literární historii“ (co o ní ostatně užaslý pan Vitvar ví?) neexistují podobně „dotažené“, ba „nejdotaženější“ projekty, a to i když se štítivě nedistancují od práce, kterou na daném poli vykonali jiní (namátkou např. Binarův a Fučíkův Deml, Hejdův, Färberův a Petruželkův Blatný, Machovcův Bondy).
Recenzí na edice české klasiky není u nás zrovna nadbytek, ohlasů takto superlativních ještě méně, personální obsazení kulturních redakcí je nedostatečné, přesto, slovy editorky, nebylo by přece jen lepší „poctivé nic“?