V knižní řadě Europa vydalo v letošním roce nakladatelství Academia obsáhlou překladovou edici Válečného deníku z období první světové války Ernsta Jüngera, německého básníka, prozaika, filozofa, publicisty a entomologa. Publikaci, kterou pro německé nakladatelství Klett-Cotta připravil Helmuth Kiesel (poprvé 2010), mj. Jüngerův monografista, přeložila Nina Fojtů, předmluvu k českému vydání napsal Milan Horňáček. Rozměrná kniha je po eseji Chůze lesem (1994, 2. vyd. 2018) a novele Na mramorových útesech (1995) teprve třetí publikací, která z Jüngerova rozsáhlého díla v češtině vychází.

Ernst Jünger si začal svůj deník psát na samém sklonku roku 1914, když předtím hned po vypuknutí války dobrovolně narukoval (před touto událostí měl za sebou útěk z domova a krátké působení v cizinecké legii – srov. román z roku 1936 Africké hry). Své působení na západní frontě, pobyty v zázemí a v lazaretech (několikrát raněn) si zaznamenal do patnácti sešitů – do zvláštního si pak zapisoval své nálezy brouků. Je zjevné, že již v průběhu psaní myslel na jejich možné budoucí zveřejnění, proto mj. po ztrátě jednoho ze sešitů na úvod nového rekapituluje dny, jejichž průběh byl zachycen v postrádaném zápisníku. Deníkové záznamy končí v měsících srpnu a září 1918, kdy byl v bitvě u Bapaume vážně zraněn (poté obdržel nejvyšší možné vyznamenání Pour le Mérite). Spíše než reflexemi duševního rozpoložení či „úvahovým“ materiálem jsou pravidelně vedené denní zápisky věcnými, vesměs popisnými záznamy, které mají zachytit sled někdy i rutinních úkonů a souběh událostí (autor si často pomůže náčrtkem či mapkou). To ovšem neznamená, že deník neobsahuje místa – zvláště se to týká líčení pisatelovy poslední bitvy –, v nichž by se Jünger neukázal jako zdatný vypravěč.

Jüngerův deník má několik poloh, rozhodně jej však nemůžeme zařadit po bok textů těch spisovatelů, kteří se s osobním prožitkem z Velké války vyrovnávali ve své umělecké tvorbě, ať již vznikala bezprostředně, nebo s jistým odstupem, a je dnes vnímána jako součást tzv. pacifistického hnutí. Jünger není ani Barbusse, ani Remarque, ani Hemingway. Válka je pro něj dobrodružstvím, prostor pro uplatnění ambicí (opakovaně se neúspěšně hlásil k elitní zbrani – letectvu), je pro něj událostí, z níž vyjde osobnostně zformován a posílen, je naplněním smyslu pro povinnost, a to ovšem s plným vědomím její – tedy válečné – odvrácené, hrůzné tváře.

České vydání Válečného deníku vytváří v případě Jüngerova díla pro naši čtenářskou obec pozoruhodnou situaci. Recipient v německy mluvících zemích dostal do rukou text deníku vlastně nedávno, v době, kdy je autorovo dílo uzavřeno a kdy je mu věnována značná ediční péče. Deník navíc vychází jako svého druhu doplněk k hlavním Jüngerovým pracím (pro některé z nich své záznamy využil), které vznikly ve dvacátých letech (např. V ocelových bouřích /1920/, Boj jako vnitřní zážitek /1922/, Oheň a krev /1925/), čímž se pro českého čtenáře vytvořila paradoxní situace, kdy bude očekávat první překlady těchto děl a bude je samozřejmě číst jinak.

Do sféry spíše zobecňujících otázek směřuje i naše závěrečné tázání po adekvátnosti zvoleného přístupu k původní německé edici a její adaptaci pro českého čtenáře. Ona adaptace kromě české předmluvy a sporadických vstupů do (jinak velmi precizního) vysvětlivkového aparátu totiž byla provedena jako kompletní „překlopení“ německého znění edice do češtiny. Na straně jedné to bylo rozumné řešení, neboť Kieselova edice představuje bezesporu funkčně vystavěný svět, otázkou ovšem je, zda měl český překlad zachovávat i takové nuance, jako jsou nedůslednosti výchozího textu, přepsání a chybějící interpunkční znaménka, jež německá edice registruje vyznačením škrtů, hranatých závorek atd., tedy ta místa, která v originále – jenž promlouvá k publiku s obsažnější čtenářskou zkušeností a vydavatelskými zvyklostmi – věrně sledují rukopisnou předlohu.