Opět se blížil termín pravidelného příspěvku, usedl jsem proto o víkendu s velkou nadějí k předávání cen Magnesia Litera. Zíral jsem se soucitem ke všem zúčastněným, jak moderátoři tápou, co vlastně v té které oceněné knize je, či jak pan profesor Jiří Srstka zpívá. Prý to ale takto bývá každoročně a nemá cenu se nad tím pozastavovat. Nedávno mi jedna kamarádka alespoň poslala odkazy na několik rozhovorů s bohemistkou, která se převléká za spisovatele 19. století, a tak třeba s knírem namalovaným šminkami popularizuje na sociálních sítích prý literaturu. Dala interview už DVTV, na Žena.cz i Lucii Výborné v Českém rozhlasu. Těžko k tomu něco říct, mě k tomu také už vůbec nic nenapadá. Našel jsem v archivu ale opravdu moc zajímavý materiál, tak o něm alespoň pár řádek. Pokračování textu Nic aktuálního

Maturity jsou za dveřmi, a tak se opět po roce roztrhl pytel s podpůrnými materiály, které vám na poslední chvíli mají vytrhnout trn  z paty. Svou troškou do mlýna přispěla i Městská knihovna v Praze (dále MK) a zveřejnila Tahák k maturitě, tj. sadu „karet“ k jednotlivým dílům, kterými MK disponuje v podobě e-knih (o jejich „kvalitě“ viz příspěvky Michala Kosáka, Jakuba Říhy a Michaela Špirita). Tahák k maturitě se prezentuje pod značkou „Maturitní četba neotřele“ – je ale obtížné si představit otřelejší přístup. Pokračování textu Maturitní četba. Zn.: Neotřele

Při letmém pohledu na nominované v Ceně Magnesia Litera jsme se v redakci Kanonu zaradovali, jelikož dopis, který jsme před dvěma lety uveřejnili, nezůstal snad alespoň do jisté míry oslyšen. Z plesání nás vyvedlo ovšem další psaní z Ostrovů. Jsme rádi za zájem o dění u nás. Dopis vážených britských emeritních bohemistek zde s potěšením publikujeme. Pokračování textu Prohlášení k cenám Magnesia Litera 2.

Posledně vydaný, v řadě již sedmnáctý svazek edice Antologie Institutu pro studium literatury je věnován jedné z nejpozoruhodnějších osobností našeho písemnictví minulého století – Otokaru Fischerovi. Čtení o něm připravil germanobohemista Václav Petrbok, který svůj poměrně rozsáhlý výběr z ohlasové literatury vztahující se k životu a dílu Fischera básníka, dramatika, esejisty, překladatele a vědce vybavil velmi trefným podtitulem Stopovat kentaura. S ním totiž velmi přesně lícuje i samotný výběr zveřejněných textů. Pokračování textu Básník – vědec – člověk

Pod názvem LITERATURA vystavil Viktor Karlík na přelomu let 2021 a 2022 v pražském DOXu soubor soch a objektů z posledních deseti let, v němž originálním způsobem propojil oblast výtvarné a literární tvorby a předložil veřejnosti své „přemýšlení o literatuře prostřednictvím sádry, železa, bronzu, mosazi, dřeva, betonu, pryskyřice, litiny a jiných materiálů“. [1] Pokračování textu Ztělesnění slov

Polemika není dialog, je osobní od samého začátku a nemá příliš smysl zkoumat ji jako žánr. Polemika rozhodně není dialog v tom smyslu, že by se její účastníci snažili něčeho dobrat společně. Polemika ale není dialog dokonce ani v tom smyslu, že by se jeden její účastník pokoušel toho druhého o něčem přesvědčit. Za dialog ji můžeme považovat tehdy, když přijmeme pro mnohé ovšem stěží přijatelnou tezi Karla Hausenblase, že dialog není jeden text, ale komplex textů (komunikátů), tedy že repliky jednoho polemizujícího tvoří dohromady jeden text, charakterizovaný jednotou autora, stylu a smyslu, a repliky jeho oponenta text druhý. Pokračování textu Polemika není dialog…

Uspořádání obsáhlého výboru prací Arnošta Procházky Kritiky a eseje z let 1892–1924 editor Luboš Merhaut na žádném místě nezdůvodňuje. To je konstatování, které by mohlo být dobrým odrazovým můstkem pro zamítavé hodnocení jeho práce, ale já je míním jako přednost. Nejenom proto, že žádné zdůvodnění není dostatečné nebo vyčerpávající, ale především proto, že kritéria Lubošova výběru jsou čitelná z toho, jak je edice adjustována. Uvědomuju si, že je to hledisko, které není zřetelné na první pohled, ale jsem přesvědčen, že je mnohem průkaznější než napřímo formulované určité zásady, neboť těm se pořádané dílo nakonec vždycky nějak někde vzpírá – a snad mohu dodat: zvlášť to Procházkovo. Pokračování textu Jak je udělána edice

Před několika málo lety zahájilo svoji činnost pražské nakladatelství Královské knihy, jehož majitelem a spiritus agens je Prokop Zapletal. Nakladatelství s dosavadní produkcí čítající tři vydané publikace začalo navíc nedávno vydávat svoji vlastní revue, která dostala podobně poetický název jako sama vydavatelská oficína, totiž Liliové listy. Jimi ovšem nezalistujeme a zůstaneme u posledních dvou publikací, v posledních týdnech distribuovaného druhého vydání prvotiny Sigismunda Boušky Pietas (s vročením 2021) a v roce 2019 zveřejněné edice Přednášky prof. T. G. Masaryka na Chicagské univerzitě v létě roku 1902. Obě dokládají pozoruhodný střet bohulibé vydavatelské zanícenosti s jistou formou neřízené svéhlavosti. Pokračování textu Svou vlastní cestou

Přinášíme (téměř doslovný) záznam rozmluvy redaktorů Kanonu nad nedávno vydaným novým svazkem Spisů Josefa Škvoreckého (sv. 42), který v ediční úpravě Michala Přibáně a s doslovem Aleny Přibáňové přinesl autorovy pozdní prózy Povídky z Rajského údolí a Pulchra (Praha, Books and Cards 2021): Pokračování textu Útržek rozhovoru (o jednom zmizení)

„[…] se ptám: proč by nebylo možno po spisovatelově smrti upravit text ‚v autorově zájmu‘ ([…] když […] úpravy […] zaznamenány), […] v případě, že […] k tomu […] sám […] nedostal příležitost?“ Takto se po našem očividně blahodárném prokrácení, k němuž jsme autorce také nedali příležitost, ale jež se zde přesně, jak sama požaduje, zaznamenává, ptala Olga Hostovská v závěru svého odborného textu opatřeného titulkem „Kritické“ vydání a jeho úskalí. Její zamyšlení bylo nedávno publikováno v časopise Slovo a smysl (č. 37/2021), zbývá pokusit se na ně odpovědět, když už si redakce časopisu zřejmě myslí, že je pro mezioborová bohemistická studia prospěšné. Pokračování textu Kdo se ptá…