Posledně vydaný, v řadě již sedmnáctý svazek edice Antologie Institutu pro studium literatury je věnován jedné z nejpozoruhodnějších osobností našeho písemnictví minulého století – Otokaru Fischerovi. Čtení o něm připravil germanobohemista Václav Petrbok, který svůj poměrně rozsáhlý výběr z ohlasové literatury vztahující se k životu a dílu Fischera básníka, dramatika, esejisty, překladatele a vědce vybavil velmi trefným podtitulem Stopovat kentaura. S ním totiž velmi přesně lícuje i samotný výběr zveřejněných textů.
Zmíněná „kentaurovitost“, onen „obraz sjednocující osobnosti učeného básníka a básnického vědce, kterého studenti a čtenáři milovali především pro řečené rozpětí“ (jak psal V. Vančura v přetištěném nekrologu z Literárních novin /s. 148/), je často dominujícím tématem bezmála padesátky příspěvků, které editor pro svůj – chronologicky uspořádaný – výbor z textů z rozmezí let 1904–1982 zvolil.
Tato základní dramaturgická linka je taktována členěním vybraných textů do čtyř oddílů, z nichž již první, nazvaný Východiska, dokládá mj. také, že editorovi šlo o co možná nejproporčnější postižení Fischerových uměleckých a odborných zájmů. Zařadil do něj ukázky z recenzí prvních vědeckých Fischerových prací, básnických sbírek i dramatických pokusů, a zakončil jej reflexí prvního souborného vydání jeho literárněhistorických prací, známého souboru Duše a slovo (1929).
Podobně je sladěn též oddíl druhý nazvaný Výhody a rizika všestrannosti, v nějž editor vřadil texty Vojtěcha Jiráta, F. X. Šaldy, Arne Nováka či Václava Černého. Jejich texty reflektují zralou Fischerovu tvorbu (např. sbírku Host či další soubor esejí Slovo a svět), bilancují jeho dílo při příležitosti jeho padesátin, popřípadě (jako je tomu u jednoho z Šaldových příspěvků) reflektují interpretaci Fischerovy osobnosti, kterak ji přinesly příspěvky ze sborníku právě k jeho kulatinám.
Část třetí (Pieta a rekapitulace) je složena povýtce z nekrologů. Pořadatel antologie zjevně hleděl prezentovat reakce na Fischerův odchod z širokého spektra dobových názorových proudů (vedle výše zmíněného Vančury čteme nekrology Julia Fučíka, Pavla Eisnera či třeba Miloslava Hýska). Závěrečný blok textů Návraty a inspirace mapuje více jak čtvrtstoletí poválečné recepce, pro niž bylo centrální zvláštní fischerovské číslo Kytice z roku 1948, již redigoval Jaroslav Seifert, a v němž byly obsaženy příspěvky E. A. Saudka, A. Pražáka, K. Poláka. V čele tohoto bloku přetiskuje Petrbok ovšem i kritičtěji laděný hlas Oldřicha Králíka z jeho recenze na posmrtný výbor Slovo o kritice z roku 1947 (Králíkovi v poválečné atmosféře vadí Fischerova „apartnost“ a „nerozhodnost“). Oddíl je pak uzavřen mimo jiné výročními texty Jarmily Mourkové (dvacet let od smrti) a Hany Houskové (sto let od narození). Jak bývá zvykem, antologii editor vybavil bibliografií knižně publikovaných Fischerových prací a výběrem z další sekundární literatury (pěkně zpracován je také rejstřík děl O. Fischera).
Otokar Fischer je dnes ve flóru. Jen v poslední dekádě byl realizován objemný dvousvazkový výbor Literární studie a stati (2014–2015), pracovalo se na zpřístupňování jeho korespondence (s A. Spirem /2016/), v roce 2020 vyšel obsáhlý konferenční sborník Otokar Fischer (1883–1938). Ein Prager Intellektueller zwischen Dichtung und Wissenschaft, ale založena byla například i literární cena nesoucí Fischerovo jméno. Také Petrbokův výbor je dokladem tohoto soustavného zájmu o Fischera. Právě vydané Čtení…, jež dokládá mnohost fazet, složitost a současně srostlost Ficherova díla, vlastně definuje i další cíle fischerovského bádání: předně je zde prostor pro první syntetizující fischerovskou monografii, dalo by se také nově vydat jeho poezii, zpracovat jeho dramatickou tvorbu a pojednat jeho aktivity v oblasti divadla, připravit výbor z jeho drobné publicistiky, věnovat se jeho rozsáhlému dílu překladatelskému atd. Je jisté, že některými z takto vytyčených cest se bude budoucí snažení také ubírat, protože Fischerova osobnost svou múzičností, vědeckou nedogmatičností, širokým transkulturním rozkročením i osobní občanskou statečností významně promlouvá i k našim časům.