/ Publikováno:

Ad honorem P. Bezruč

Je to jen pár dnů, co byla uvedena kniha Lenky Rychtářové Bezručovi sláva, již vydalo v roce 2017 Slezské zemské muzeum v Opavě. Zpracovává se v ní průběh veřejných oslav narozenin básníka Slezských písní, přičemž důraz je kladen nikoli na velebení slovem, ale především na výtvarné realizace, které byly k těmto příležitostem vytvořeny. Kniha v chronologickém postupu takměř katalogizuje a barevně reprodukuje množství diplomů, jmenování čestným občanem, plaket, desek, medailí, razítek, portrétů, soch a mnohý podobný artikl, který byl součástí bezručovského „kultu“. K této základní ose přiléhá pak širší kontext proměn veřejného obrazu P. Bezruče a mechanismus provozování tohoto obecného uctívání: pojmenovávání ulic, závodů, organizace recitačních večerů, výstav a slavnostních shromáždění či vydavatelská činnost. Druhou linii pak tvoří zoufalá básníkova snaha před zájmen veřejnosti prchnout. Pokračování textu Ad honorem P. Bezruč

/ Publikováno:

Mohou si za to sami

Snad patnáctá, ovšem nikoli poslední kniha spisovatele, cestovatele, muzikanta, překladatele a středoškolského učitele českého jazyka a literatury Jana Jíchy (* 1980) není tentokrát o legraci na studiích ani o cestování, je to „učebnice literatury pro novou dobu“. Kniha nazvaná Literární monády s podtitulem Stručné dějiny (nejen) literatury v zrcadle nastaveném zkaženému světu (Cherm 2016) má být podle anotace podrobnými dějinami světové literatury pohledem skrze principy jin a jang, ale též „aspiruje na to, aby jako alternativní literární příručka sloužila zájemcům bez rozdílu věku po desítky let“. Pokračování textu Mohou si za to sami

/ Publikováno:

Tvárnice ‒ cena pro domo sua?

V obtýdeníku Tvar se rozhodli udělovat cenu pojmenovanou s narážkou na známé kusové stavivo „Tvárnice“ (viz Tvar č. 19/2017 a Tvar č. 20/2017). Má to být cena za literární dílo roku, které zvolí Kritik roku. A Kritika roku vyvolí veřejnost, a to z nominantů, jež v prvním kole vybere redakce Tvaru. Cena chce přitom přesáhnout záběr časopisu. Mezi těmi, které redakce v prvním kole nominovala, jsou tedy i přispěvatelé, kteří své „reflexe otiskují“, nebo „publikují“ či „uveřejňují“, anebo zase „otiskují“, jak se pružně variuje v medailonech navržených, v jiných časopisech, než je vyhlašující periodikum. Pokračování textu Tvárnice ‒ cena pro domo sua?

/ Publikováno:

Copak je to za reedici?

Vzít někým jiným připravenou starší edici a znovu ji vydat ‒ to není tak banální úkol, jak se to možná zprvu jeví. Znamená to nejen si odpovědět na otázku, zda bude o oprášené starší vydání zájem, ale přinejmenším také, jakou metodou se má při takovém zbavování prachu postupovat. Způsobů, jak reedici provést, je několik, a to, jestli stačí staré vydání jen přetřít, omést či důkladněji opravit, nelze poznat bez toho, že se stará edice řekněme pořádně proklepe. Jednu z možností, jak raději při opětném publikování starší edice nepostupovat, ukazuje poslední vydání Básní Karla Hynka MáchyČeské knižnici (2015). Pokračování textu Copak je to za reedici?

/ Publikováno:

Divná kniha

Antologie Tobě zahynouti nedám…, kterou v tomto roce pro nakladatelství Akropolis uspořádali editoři Ivana Cahová, Erik Gilk a Martin Lukáš, je prostě divná kniha. Její obsah vymezuje podtitul „Česká časopisecká šoa povídka 1945‒1989“ s oním bizarním spojením, které se dnes začíná používat pro texty s tematikou holocaustu. Podivnost této publikace není ale v šoa podtitulu, nýbrž hlavně v její konfuzní šoa koncepci. Pokračování textu Divná kniha

/ Publikováno:

Ediční populismus

Proč se pohoršovat nad chováním někoho, kdo si zjevně uvědomuje, že jeho postup je za hranou, a přece na svém jednání zarputile trvá? Proč se tedy zaměstnávat tím, co udělal editor Martin Reiner s texty Ivana Blatného ve výboru Jde pražské dítě domů z bia…? Snad proto, že se u toho falešně tváří jako revolucionář, ale hlavně kvůli tomu, že neříká celou pravdu. Reinerovo počínání přesahuje totiž nejen meze, jichž si je vědom ‒ a hrdě se k tomu hlásí –, ale i ty, o nichž nemá ani ponětí. Pro čtenáře ani pro kulturní novináře, jak je bohužel vidět třeba z recenze Aleše Palána v Hospodářských novinách, nejsou pořadatelovy praktiky u výboru z dosud nezveřejněné Blatného poezie kontrolovatelné. Pokračování textu Ediční populismus

/ Publikováno:

To se mi ještě nestalo

Nejprve, co se přihodilo. Autor těchto řádků spolupracoval na přípravě textu pro edici Písně II Antonína Dvořáka, kterou tento rok vydala ve své řadě Urtext pražská divize nakladatelství Bärenreiter (edičně připravila Veronika Vejvodová). Úkol byl jasný: zkontrolovat dodaný text, srovnat jej s autorovými rukopisy, prvotisky a také s původními zhudebňovanými předlohami, edičně jej dále zpracovat a podat o této činnosti zprávu, která bude součástí předmluvy k vydání. Takto připravený text Dvořákových písní šéfredaktorka Eva Velická přijala. Následně došlo k emailové korespondenci o jedné navrhované opravě textu (o tom dále), kterou po uvedení důvodů šéfredaktorka akceptovala – alespoň se to tak z jejího posledního psaní jevilo. Ve vydaném textu však oprava zapracována není, byla z Dvořákova textu a z edičního komentáře vyškrtnuta bez vědomí toho, kdo je pod zpracovaným textem podepsaný. Nejde mi o jednu textovou emendaci ani o editorovy vzdechy, nýbrž o praxi, která se vydává za něco, co není. Pokračování textu To se mi ještě nestalo

/ Publikováno:

Faksimile diáře Václava Havla

Právě zveřejněný příspěvek o Zahradníčkovu Leopoldovském sešitu poezie uzavírá přehlídku problémů zahradníčkovské edice konstatováním, že se nejlépe mělo zůstat u faksimile básníkova sešitu. Toto zjištění je snad dobré jako způsob, kterak uniknout z obtížného postavení, není však platné takříkajíc en gros a vlastně ani en detail. Volíme doklad celkem aktuální, ale také bez ohledu na problematiku reprintu o sobě zajímavý ‒ edici diáře Václava Havla s titulem Zápisky obviněného, již edičně připravil a v Knihovně Václava Havla v minulém roce vydal David Dušek. Nejprve krátká zpráva o tomto podniku.
Pokračování textu Faksimile diáře Václava Havla