Jako čtvrtý svazek Spisů Jiřího Weila vychází v těchto dnech v nakladatelství Triáda román Moskva-hranice. Při této příležitosti se Weilův čtenář možná zároveň zeptá, jakže to bude s autorovou prózou Dřevěná lžíce, která s Moskvou-hranicí přinejmenším tematicky úzce souvisí. Díky nedávnému nálezu neznámého pramene to vypadá s chystaným pátým svazkem Spisů docela dobře.

Na dosud nezvěstný Weilův strojopis v Národním archivu připadla Hana Hříbková a informaci o něm podala v práci Život a dílo Jiřího Weila po roce 1939 (FF UK, 2019). Ve svém pojednání odkazuje na tento dokument sice signaturou zapsanou jen částečně, takže zájemce nejprve prolistuje karton, v němž jsou soustředěny materiály věnované česko-bulharským stykům (což mu jistě udělá velkou radost), nicméně po vyjasnění úplné značky (fond KSČ-ÚV – Antonín Novotný – tajné, karton 77, inv. j. 896) se posléze k hledanému strojopisu dostane. Co je ale tato verze zač?

Při přípravě dosud jediného tištěného vydání Dřevěné lžíce, které vyšlo roku 1992 v Mladé frontě (česky předtím jen samizdatově), měla editorka Jarmila Víšková (1927–2017) k dispozici čtyři strojopisy románu. Tři z nich byly však pořízeny v souvislosti s nerealizovaným vydáním v letech 1969 až 1970, a jak Víšková přesvědčivě doložila, obsahovaly změny, jejichž původcem určitě nebyl Jiří Weil. Jako výchozí text jí tedy zbyl jen jediný autentický mašinopis, který byl na deskách rukou Jaroslavy Vondráčkové označen jako „originál“ (dnes uloženo v LA PNP, fond Jiří Weil).

Pro tento strojopis, s nímž Jarmila Víšková při přípravě edice pracovala, se však označení „originál“ úplně nehodí – jedná se totiž o průklep, jenž, jak bývá u strojopisných průpisů zvykem, není zcela bez závad. Jarmila Víšková si tak na konci vydavatelské poznámky tehdy posteskla: „Závěrem třeba říci, že pro neúplnost a nedokonalost pramenných materiálů zůstávají nad textem Dřevěné lžíce nadále otazníky. Zůstanou nevyřešeny, dokud se odněkud nevynoří originál rukopisu s autorskými úpravami a nevnese náležité světlo do celé problematiky. Vítali bychom, kdyby naše vydání bylo impulsem k jeho objevení“ (s. 214).

Strojopis uložený v Národním archivu, který je označen razítkem nakladatelství ELK s datem 24. ledna 1939, je nesporně originál, a to alespoň v tom smyslu, že verze z LA PNP je jeho průklepem. Díky originálu se tedy vyjasňují mechanické nedokonalosti kopie a už tím poskytuje strojopis z NA pro novou edici Dřevěné lžíce bezpečnější východisko. Ke strojopisu je sice připojena poznámka, že v něm chybí strana 167, ale konvolut je ve skutečnosti úplný, jen paginace je v něm na daném místě chybná.

Strojopisný originál obsahuje nadto korektury perem a tužkou. O nich nálezkyně dokumentu Hana Hříbková usoudila, že nejsou provedeny autorovou rukou. Opravy ve strojopisu odstraňují především četné překlepy, jen v několika případech se jedná o rozsáhlejší zásahy, přičemž největším z nich je snad škrt věty „Vedeni železnou vůlí strany vytvořili novou zemi“, jinak jde spíše jen o drobné výpustky: „nějaké falešné výpravě“, náhrady slov jako např.: „řidič“ za „šofér“, nebo doplňky slov vypadlých.

Tyto drobné korektury a zásahy mohl však stejně dobře provádět redaktor jako autor a podle srovnání připsaných pasáží s Weilovými nezpochybnitelnými rukopisy, se zdá dosti možné, že jejich původcem byl sám autor. Ačkoli v tomto punktu bude nutné provést ještě další šetření, je každopádně možné prohlásit nový nález za významný impuls ke spolehlivějšímu ustanovení textu Weilovy Dřevěné lžíce. Už tak je tedy nový strojopis oním světlonošem, po němž před lety volala Jarmila Víšková.