Vydání Jiráskovy Filosofské historie, které s vročením 2021 publikoval triumvirát vydavatelů Regionální muzeum Litomyšl, Městská galerie Litomyšl a Arbor vitae, poutá pozornost nejenom majestátní grafickou úpravou, nýbrž také podtitulem „komentované vydání“. Jeho prostřednictvím se hned na předních deskách knihy vypichuje ediční práce Martina Boštíka a jeho kolegy Stanislava Vosyky. Edice působí jako dokonale vybavený a vskutku krásný stroj, který však má – co se týče doprovodných výkladů – o něco více rypadel, než by snad bylo třeba.

Nejprve ale k samotnému Jiráskovu textu Filosofské historie. Podle novějšího trendu u edic této nejvydávanější Jiráskovy práce vycházeli editoři M. Boštík a S. Vosyka (na rozdíl např. od vydání v Souboru Jiráskova díla z r. 1953) z textu poslední ruky v autorových Sebraných spisech (Praha, J. Otto 1927). Při značné proměnlivosti textu Filosofské historie od časopiseckého otisku přes jednotlivá vydání je stav zvoleného výchozího textu pro oba vydavatele zřejmě takřka bezchybný, a přetiskují jej tak víceméně jen s pravopisnými úpravami. Srovnáním se staršími edicemi by se jim však text z roku 1927 vyjevil jako ne vždy úplně spolehlivý. Tam kde např. ve vydání poslední ruky čteme: „Den zvučel všechen veselým humorem“ (s. 284), mají starší otisky včetně prvního časopiseckého ve Světozoru „… veselým hovorem“. Při pokusných sondách to sice nevypadá na velké množství takto frapantních nedostatků, ale současně to odhaluje, že zvolený výchozí text nebyl zřejmě nijak důsledně prověřen a že hlavní sílu věnovali editoři svým komentářům.

Filosofskou historii – prózu s velkým množstvím korespondencí s litomyšlskou realitou – v novém vydání doprovází tedy především 221 poznámek pod čarou, které se zřejmě neohlížejí na skromnější vysvětlivkové aparáty ve starších edicích Jiráskovy práce, ale přistupují k úkolu osvětlit nejasná místa textu zdá se zcela nově a samostatně. Nespokojují se tak s běžně užívanou poznámkou Platón – starořecký filosof, ale dodávají jeho životní data včetně charakteristiky, že se jedná o „jednoho z nejvlivnějších myslitelů v dějinách lidstva…“ (s. 7). V dobré víře editoři opentlují text vedle běžně explikovaných zastaralých výrazů či překladů cizojazyčných pasáží např. vysvětlivkami k dějinám Litomyšle a okolí. Sdělují tak čtenáři mj. třeba, že zámek v Litomyšli byl „v roce 1962 prohlášen Národní kulturní památkou, roku 1999 se dostal na Světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO“ (s. 8) či že obraz Heroda složený z dětských tělíček, na nějž patřil rád pan Roubínek, ale vůbec „nebyl neobvyklým motivem“, jelikož „na výstavě Jirásek a Litomyšl, která se uskutečnila v roce 1931 na zámku v Litomyšli, byly vystaveny hned tři jeho verze“ (s. 29).

Když se čtenář překodrcá textem, z jehož čtení ho komentátoři stále vyrušují svými nesmlčitelnými poznatky značenými v textu číselnými indexy, dostane se kolem krátké ediční zprávy k rozsáhlé doprovodné studii-doslovu od Martina Boštíka. V ní je shromážděno množství dalších nových informací, důležitých, i méně důležitých, třeba zpráva, že „když byly v roce 2005 hroby nacházející se podél obvodových zdí […] kostela z důvodu jeho oprav exhumovány, zjistilo se, že [German President] měl mohutnou lebku a všechny zuby zlaté“ (s. 130). Při čtení studie ovšem také vyjde najevo, že jsme ji už zčásti četli, některé celé odstavce z ní byly totiž nasekány do vysvětlivkových poznámek pod čarou.

Shrnujeme: Nové vydání Filosofské historie plní spíše úlohu ideální knihy pro návštěvu Litomyšle a přilehlých míst, úkol Jiráskův text komentovat ovšem zmáhá metodou poněkud příliš robustní.